Čtení: Zj 21,1–8
Evangelium podle Lukáše 21,25–33
Kdykoliv se mluví o příchodu Syna člověka, a to se děje v adventu častěji než kdy jindy, vybavuje se představa konce světa. Toto Ježíšovo slovo poslouchali posluchači, kteří ani netušili, že jednou bude jeruzalémský chrám znesvěcen, dokonce rozbořen. Pro zbožné lidi tehdejší doby byla taková znesvěcující hrubost opravdu podobná konci. Stane-li se to, oněmí stejně jako mnozí jiní jindy a jinde, protože zlá vůle člověka neurvale zasáhla do posvátných souřadnic jejich pozemského života. Každá hrubost, ať se děje kde se děje, je mnohdy zásahem do lidského života takové intenzity, že přímo či nepřímo usmrcuje. Konec světa nemusí ani zdaleka vypadat tak, jak straší sektáři.
Rozměr hrůzy je jiný pro toho, kdo je v tom a kdo mimo. I nezúčastněný uzná, že chvíle, kdy svět poprvé zažil výbuch jaderné bomby, byla hrozná nejen pro obyvatele Hirošimy. Podobně tomu bylo nedávno nedaleko od nás, když v Srebrenici šli po lidech zločinci, kteří masově znásilňovali, týrali a hubili. Hrozné to je proto, že něco takového se nečeká, nepočítá se, že by se něco takového mohlo ještě dít. Ale kdo je v tom, kdo se do toho dostal, pro toho šlo pokaždé o hrůzu obrovskou. Pro trpící větší hrůzy nikdy nebylo a nemohlo být. Něco podobného zažíval Izrael v Egyptě, nebo lidé v koncentrácích, či odpůrci režimu v jáchymovských dolech a komunistických lágrech ať u nás nebo na Sibiři. To jsou jen některé příklady hrůzy, kterou na této zemi zažili konkrétní lidé. Ti, kteří přežili, neradi na to vzpomínají, neradi se vracejí. A kdyby slyšeli tento text, kde Ježíš své posluchače připravuje, že jednou se zachvějí nebeské mocnosti, nemohli bychom se divit, kdyby řekli: Už se tak stalo. Když nás mučili, týrali, ponižovali, když nás mlátili po chodidlech a vráželi žhavé špendlíky pod nehty, tehdy se pro nás celý svět zhroutil a přestával existovat. Zachvěly se nám veškeré mocnosti řádu, práva a spravedlnosti. Zážitky takových lidí zpochybňují strašení sektářů koncem světa. Rozměr hrůzy nám říká, že náš svět vlastně končí dnes a denně, když se mnohé jistoty pracně získávané člověku hroutí a padají. Třeba v různých tragédiích či bezbřehé a hrubé lidské zvůli. A taje vždycky a stále (viz Gn 8,21). Není tomu tak jen dnes. Poslechněte si např. stanovisko svědka Žalmu, který ve své době úpěl a zároveň i vyhlížel: „Zachraň mě, můj Bože, vody mi pronikly k duši! V bahně hlubiny se topím, není na čem stanout, do hlubokých vod se nořím, dravý proud mě vleče. Volám do umdlení, hrdlo zanícené, Boha vyhlížím, až zrak mi vypovídá.“ (Ž 69,2–4)
Jak je to tedy s tím příchodem Syna člověka a koncem světa? Ne jednou – spíše jednou v každé generaci – procházel svět na tom či onom svém konci něčím, co bylo určitě rovnocenné všemu, o čem mluvil Ježíš, nebylo-li to dokonce horší. Ne že to máme před sebou, vždyť už v tom tam či onde lidé jsou i byli: na zemi úzkost národů, bezradných, kam se podít před řevem valícího se moře. Bezradné národy nad tím, jak zastavit zlo v teroristické, totalitní či konzumentské podobě. Vždyť to tady máme! A nikoliv poprvé! Světové a lidské krize nás předbíhají a my jen dodatečně na ně vymýšlíme chladivé, nikoliv však léčící náplasti.
Bible moc dobře ví o konci – i dnes jsme to slyšeli – nebe i země pominou. Ale jaký to je konec, když sama bible ještě stihne ve své poslední knize mluvit o nové zemi a novém nebi (Zj 21,1nn)? Vypadá to, že důležitými v tomto oddílu jsou verše 27. a 28.: A tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblaku s mocí a velikou slávou. Když $e toto začne dít, napřimte se, zvedněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko. Jde tu o popis příchodu Syna člověka s mocí a velikou slávou. A ti, kteří v takové chvíli budou žít, mají vědět, že jejich VYKOUPENÍ (výplatné, výkupné) se přiblížilo. Vykoupení je vysvobozením, ne však zadarmo. Nejde o lacinou milost, i svoboda pro otroka něco stála. Vždy však měla existovat možnost, jak výplatným vše vrátit do původního stavu (viz např. v souvislosti se zemí Lv 25,23nn).
Soužení a trápení, hrůzné okamžiky našeho světa, naší ekumény (jakéhokoliv prostoru obývaného lidmi), jsou jen následky života člověka, jehož „každý výtvor… srdce… je od mládí zlý“ (Gn 8, 21). Přítomnost takového člověka ve světě působí mj. také hrůzy. Zdůrazňuji – nejen hrůzy, ví-li člověk, co je dobré a zlé (Gn 3, 22). Tyto hrůzy jsou vlastní světu. Koho postihnou a na koho přijdou, ať je jejich podoba jakákoliv, ten se může zachovat podle příkazu Ježíšova. Ať se napřímí a pozvedne hlavu a spatří přicházejícího Syna člověka s vykoupením. Vykoupení je v té chvíli právě pro něho. Vykoupení je tak přítomné, protože v krvi Syna člověka je odváděn ze souvislostí a moci takového světa, který zůstává nadále stále stejným.
Podobným vykoupením bylo i povolání Abrama, nebo oslovení proroků či soudců, či povolání apoštolů. Ti všichni, kteří poslechli Boží zavolání, a šli za ním, ti byli vytrženi z jediných souvislostí, které do té doby znali. Souvislostí světa, těla, smrti či hříchu. Následovali, byli v Boží službě, byli Bohu blízko a poznali souvislosti jiné, odlišné od těch prvních. Začali poznávat již novou zemi pod nohama a nové nebe nad sebou, které se nehroutí s každým záchvěvem jejich jistot. Během několik málo dnů či let poznali zhuštěný příchod Boží do jejich života. A od té doby byli jiní. Sice zůstávali v těch svých prvních souvislostech, ale nebyly jim tím absolutním, dokázali je problematizovat, dokázali je zpochybňovat a „pořád na nich něco mít. Nic jjm už nemohlo být dost dobré. Poznali už přece víc! Řečeno s Ježíšem —“ přešli již ze smrti do života“ (J 5,24).
V téže situaci je i věrný a pravý křesťan. Ovšem i ten, který třeba hledá jinde, a delší dobu ho mezi sebou nevídáme, i on už ví, co pevného a jistého existuje mimo pozemskou rovinu, která ho obklopuje, která těší i nahání strach, která láká i odpuzuje, která dává život i usmrcuje. Proto lze tomuto Ježíšovu slovu rozumět ne jako slovu o konci světa, nýbrž jako slovu o mezích, limitech pozemských nadějí, jistot a záruk, které ani zdaleka nekončí jen jednou za tisíce let či jednou za celou dobu existence stvoření.
Oblast Evropy či Asie, obou Amerik i Afriky prožívala několikrát – ne jednou – to, o čem Ježíš mluvil pro obydlený prostor Palestiny. Tehdy ještě připojil podobenství. O fíkovníku. A spojil jevy pozemského světa s. blízkostí říše Boží. Kdykoliv ukáže světová říše svou pravou a nelidskou tvář, okamžitě je nablízku příznivá a nadějeplná podoba říše nadzemské. Ta, kterou tak libě viděl svědek Zjevení, možná právě když po něm šlí estébáci Domitianovy říše. Dospělost víry Jana teologa byla v tom, že správně usoudil, že není v silách světa nastolit pořádek, soulad a dobro, a o to více přilnul k tomu, co z Boží milosti přichází jako dar nového stvoření, jako dar vykoupení, který již neovlivňuje lidská náročivost a machřivost. Patříme k vykoupeným, kteří již napřed mohou vidět toto dobré Boží stvoření. Smíme patřit do skupiny těch, které platba Kristovou krví vyplatila z jediného a zúženého pohledu na bytí své i světa. Tím se oslabuje jakákoliv budoucí hrůza, když je v rovině tohoto světa předpovídána a některými snad až očekávána. A stoupá hodnota té říše, v níž nic takového není, protože je cele stvořena Bohem. A řízena spravedlivým a milostivým soudem jeho Syna Ježíše Krista. To, že dnes vidíme, s čím k nám Kristus přišel, může světu odvést dvojí službu. Jednak ovoce plynoucí z vykoupení, když se zasazujeme o zmírňování všech možných dopadů zla či když neseme oběť pro totéž. A za druhé, jsme daleci toho naříkat či nad tímto světem lámat hůl. Svět je jen takový, jaký je jeho obyvatel – člověk, nevykoupený otrok a sluha světových vlivů a mocí. Jakmile to víme, tehdy skrze nás vstupuje do tohoto světa Boží království, proměňující, odzbrojující a vítězící. Třeba jen v dosahu každého z nás, v tom „rajónu“, který každý z nás obývá a kde působíme, může znít chvála Bohu a vděčná radost, že nezapomněl na to, jak přinést světu i člověku vykoupení, vyvedení z otroctví konečnosti a pozemskosti. To je již zde. Amen
Joel Ruml je farářem ve Velkém Meziříčí.