rozhovor s Jaromírem Dusem
Problém duchovní služby v armádě ČR jsi od začátku nebral jako kuriozitu ani jako nepříliš košer záležitost, ale jako legitimní výzvu pro evangelického theologa. Co tě k tomu vedlo?
Před několika lety se na synodní radě, na farářském kursu i jinde začalo mluvit o tom, že má česká armáda zájem o duchovní. To mne ani moc nepřekvapilo. Tušil jsem, že se něco takového objeví. Přinejmenším proto, že bude přece potřeba, aby byla česká armáda „kompatibilní“ s armádami NATO. Vedle toho jsem také věděl – nejprve od některých Holanďanů (a hlavně kvůli Holanďanům chci já osobně do NATO, chci totiž být tam, kde mám kamarády) – že takový vojenský farář, když se podaří, může udělat mnoho dobrého.
Dnes vím ještě víc. Dnes vím, že ať se snižují stavy vojáků v evropských armádách jakkoliv, žádný velitel dosud nebyl ochoten zříci se svého faráře, nýbrž právě naopak – třeba v britské armádě, ti kdo o tom rozhodují, plánují jednoho faráře na stále menší počet vojáků (a to všech vojáků, nikoli pouze věřících). Zřejmě je to proto, že duchovní jsou v armádě, kde o něco jde (často také o život), nikým nenahraditelní.
Tehdy ovšem, když se o farářích v české armádě začalo hovořit, mne zajímali především evangeličtí bohoslovci. Vadilo mi, že ani jeden z nich nešel na vojnu. Civilní služba je důležitá, je dobře, že byla umožněna všem, ale fakticky pro „všechny“ není a být nemůže. Bohoslovec (podle mého soudu) má být tam, kde mnoho jiných být „musí“, a má manifestovat, že je připraven prožít i nějaký čas „nesmyslně“, aby dosvědčil, že to nejsme jenom my, kdo určují, co má a co nemá smysl. Opravdu se může stát, že jeden den, jedna noc, jedno setkání, jeden rozhovor, byl ten „vzácný okamžik“, který dal smysl celému roku. A to nemluvím o tom, že i vojáci nutně potřebují, aby se za ně někdo modlil a že svoboda si zaslouží, abychom jí něco obětovali.
Jakými fázemi se ubíralo pojetí služby duchovního v armádě? Kdo vám byl partnerem? Čí zkušenosti vás inspirovaly, jaké naopak varovaly?
O práci duchovních v české armádě jsem byl připraven hovořit i s panem ministrem obrany, jako jeden ze tří, kteří tím byli pověřeni Ekumenickou radou církví. Jenomže tehdejší pan ministr obrany nás nikdy k rozhovoru nepozval. Jenom vydal rozkaz o humanitní službě, který se mně ani trochu nelíbil, a tak jsem na členství v této skupině rezignoval.
Několik měsíců potom jsem se však poprvé v životě osobně setkal s vojenskými duchovními v Rakousku a brzy nato ještě s celou řadou vojenských duchovních z dalších evropských zemí v jižní Francii. Tím, co jsem slyšel a viděl, jsem byl nadšen, a tak jsem znovu synodní radě oznámil, že se budu rád přípravě duchovní služby v armádě věnovat, pověří-li mne tímto úkolem Ekumenická rada církví. To se také stalo.
Jak se právě ekumenický rozměr do duchovní služby v armádě promítá?
První úkol, který mně ERC dala, byla spolupráce s mezinárodním přípravným výborem, který připravoval konferenci vedoucích kaplanů (tak se většinou vojenským duchovním říká) evropských a severoamerických armád. Konference se konala v únoru 1997 v Praze. Jsem moc vděčný svým kolegům, kteří byli v těch dnech v Praze na farářském kursu, že přišli do pravoslavného chrámu Cyrila a Metoděje v Resslově ulici na bohoslužby, které se tam v rámci této konference konaly.
Myšlenka ekumenických, a vůbec veřejných bohoslužeb, kterých se účastní nejen delegáti konference (popř. jejich manželky), ale také představitelé místních církví a ostatní věřící, byla v tomto prostředí nová. To nebylo ani v Oslo, ani ve Varšavě, ani v žádném jiném městě, kde se dosud konference káplanů konaly, s tím neměli organizátoři konference zkušenosti a zástupci armády české republiky to také velmi nedoporučovali. Ze nám bude v kostele zima, provoz v Praze kolem páté odpoledne je hrozný, hosté přijedou pozdě na recepci do Komorního Hrádku… atd. V armádě ovšem stačí přemluvit toho nejvyššího a pak už jde všechno „jako po másle“.
Jaký ohlas bohoslužby měly?
Rád konstatuji, že ve všech zprávách o pražské konferenci hlavních kaplanů (a měl jsem jich v rukou nejméně deset) jsou tyto bohoslužby zmiňovány jako vrchol cělé konference. Možná i proto, že v těch dnech byla u nás stávka železničářů, kvůli které odjížděla a odlétala většina delegátů jinak a jindy, než měli původně v úmyslu, a že se závěrečná bohoslužba příští den ráno v hotelu Praha už prakticky nekonala.
Do povědomí veřejnosti se zatím z vojenských duchovních zapsal nejspíše páter Tomáš Holub, který působil u české jednotky v Bosně. Spolupracuješ s ním?
Poprvé jsem se s ním sešel a hovořil právě v únoru 1997, při zmiňované konferenci vedoucích kaplanů evropských a severoamerických armád. Jako první český kaplan byl – ještě polooficiálně, polosoukromě – od podzimu 1996 do konce března 1997 s českými vojáky v Bosně.
(Nyní několik měsíců přeskočím: I když v České republice duchovní služba v armádě ještě neexistuje, ve středu 29. 10. 1997 bude – a tentokrát velmi oficiálně – vyslán do Bosny již třetí duchovní. Po dvou duchovních z římskokatolické církve to je kazatel Církve bratrské, Jan Asszonyi. Do Bosny je vysílán katolickou i evangelickými církvemi, provázen prosbou o požehnání a přímluvnými modlitbami všech, kdo se účastní ekumenických bohoslužeb v jeho sboru v Praze 3, Koněvova 24. Budou tam bratr kardinál Vlk i další katoličtí biskupové, bratr synodní senior Smetana a ostatní představitelé protestantských církví, členové sboru bratra Asszonyi i křesťané z jiných sborů. Myslete na tohoto bratra a vůbec na vojáky v Bosně ve svých modlitbách.)
(pozn. red.: ve zprávě čtk o tomto shromáždění, jež se konalo až po tomto rozhovoru, se objevila formulace, že „J. Asszonyi nebude zdůrazňovat své protestantské vyznání“. Požádali jsme br. synodního seniora P. Smetanu o vysvětlení, které abychom rádi zveřejili v příštím čísle.
Od května roku 1997 jsme – Tomáš Holub i já (jeden na piný úvazek, druhý na základě dohody o pracovní činnosti) – zaměstnáni na ministerstvu obrany jako poradci paní náměstkyně ministra ing. Hany Demlové. Mezi Tomášem a mnou je téměř 30 let. Vyrostli jsme každý v jiné křesťanské tradici. Přesto si rozumíme dobře. Máme oba podobné zkušenosti s „vlastní vojnou“ a máme shodné představy o tom, jak by měla duchovní služba v české armádě fungovat.
Jaké konkrétní plody vaše společná práce přinesla?
Připravili jsme a prohovořili s mnoha představiteli církví i s některými důstojníky armády České republiky návrhy několika dokumentů: smlouvu mezi církvemi, které budou vůči ministerstvu obrany české republiky vystupovat jako jeden subjekt, dále smlouvu mezi církvemi – tedy tím jedním subjektem – a ministerstvem obrany České republiky, i rozkaz ministra obrany České republiky, týkající se duchovní služby v české armádě. Nyní čekáme, co z toho bude. Moc podrobně bych o tom raději zatím nemluvil, snad jenom tolik, že každého duchovního musí vybrat a doporučit jeho církev, ale bude to duchovní pověřený společně jak Ekumenickou radou církví, tak biskupskou konferencí. Samozřejmě musí být pině kvalifikovaný pro práci na sboru nebo ve farnosti a musí mít za sebou již několik let praxe. Měl by umět anglicky. V armádě bude duchovním většinou asi 4–5 let, potom se zase vrátí do práce na sboru či ve farnosti.
V příštím roce bude snad již „fungovat“ ekumenický seminář pro ty, kdo si myslí, že by někdy v armádě jako kaplani mohli pracovat. Nepochybuji, že zájem o tuto práci bude veliký. Nepochybuji totiž, že práce kaplanů bude svým způsobem velmi vděčná a že pro všechny, kdo se do ní pustí, to bude veliké „dobrodružství“.
Kdy se s ní začne „naostro“?
Myslím si, že Duchovní služba jakožto instituce vznikne oficiálně začátkem roku 1998. Mám dojem, že o její zavedení stojí všichni důstojníci, kteří sloužili v Bosně a viděli, jak tam žil a co tam dělal Tomáš Holub, a také všichni důstojníci, kteří se setkávají s důstojníky jiných armád a slyší stále tu udivenou otázku, „jak je možné, že vy ještě nemáte kaplany, já si svou práci bez kaplana neumím představit.“
Proč je o kaplany jinde takový zájem?
Asi proto, že lze jejich službu pochopit a uskutečnit docela jinak, než nás Cechy nejprve napadne. Každý farář (tedy i vojenský kaplan) chce lidem, s nimiž se setká, předat evangelium. Je-li to ovšem rozumný, vzdělaný farář, potom ví, že to nemůže učinit bez toho, aniž by se lidem přiblížil. Nemůže jen „někde stát a vykřikovat“, co a jak! Zároveň ví, že víra je dar. Ví tedy, že když lidé evangelium nepřijmou, nemusí to být jejich ani jeho chyba. Sám není hodnocen – ani druhé nehodnotí – jen „podle výkonu“. Jeho vztah k lidem se nezmění, ani když tito lidé nestojí o to, co jim nabízí. Dál se za ně modlí, dál s nimi je. A umí být jak s těmi nejobyčejnějšími, tak s těmi technicky nejzdatnějšími. Je mezi vojáky „výjimečný“. Je s nimi beze zbraně, má přímý přístup k veliteli, zároveň všichni kolem něho respektují zpovědní tajemství, je loajální i kritický, už „na první pohled“ je jiný, např. jeho vztah k ženám je jiný než u většiny ostatních vojáků, celou svou osobností brání, aby nikdo v armádě nebyl chápán a brán jen jako „kus“, nebo jen jako „případ“.
Vidíš při budování Duchovní služby nějaká typicky „domácí“ úskalí?
S Tomášem Holubem – a jistě nejen s ním – si myslím, že kaplani by měli být u těch jednotek, kde o ně velitelé stojí. Kaplan, to je „nabídka služby“, nikoli „nárok funkce“. Duchovní službu v české armádě chceme „budovat zdola“. Potrvá řadu let, než budou duchovní v armádě České republiky všude, kde by měli být, a také, než bude mezi „dobrými evangelickými faráři“ docela normální, že mezi sbory, ve kterých kdy pracovali, se bude zmiňovat i útvar armády České republiky.
Humanitní služba v české armádě jako možnost „existence“ pro bohoslovce, kteří jdou na vojnu (aspoň z mého hlediska) nepřipadá vůbec v úvahu. Zájemcům jsem ochoten podat bližší vysvětlení.
Ve Slovenské republice posílají všechny bohoslovce, kteří jdou na vojnu, rovnou do důstojnické školy. Ani to nepokládám v naší situaci za vhodné. Domnívám se, že evangeličtí bohoslovci, kteří jsou zdraví a kteří nemají zásadní výhrady vůči službě se zbraní, by měli nastoupit na vojnu jako ti nejobyčejnější vojáci. (Snad aby poznali co znamená „moc bezmocných“.) Předpokládám, že jako starší a jistě i rozumnější a zkušenější než ostatní absolvují přijímač a stanou se potom veliteli družstev v přijímači těch, kdo nastoupí po nich. Kaplani v naší armádě je v tom budou povzbuzovat a budou jejich pomoc doporučovat všem velitelům. (Budeme přesvědčovat velitele, ať nechají bohoslovce vojákům a nechtějí je sami pro sebe.) Do nějaké důstojnické školy půjdou faráři a kněží jen na krátkou dobu (měsíc, dva), až tehdy než začnou svou práci jako kaplani v armádě. Nikdo, dokonce ani hlavní kaplan, by neměl zůstat v naší armádě příliš dlouhou dobu, určitě ne „nadoživotí“.
Nehrozí, že se díky institucionalizaci posune Duchovenská služba do víceméně soběstačné polohy, nezávislé na církevním společenství? Co si počít s nebezpečím jakéhosi „zflanďáčtění“?
Vzájemný vztah mezi duchovními všech církví, kteří slouží v armádě, a to jak v České republice, tak v jiných, především v evropských a severoamerických zemích, a vztah mezi duchovními v české armádě a jejich vlastními církvemi budou vojenští kaplani udržovat a prohlubovat vědomě a rádi. Je to nezbytná podmínka pro jejich práci. Bez podpory a modliteb především své církve, ale také ekumenického společenství, jsou jakkoli jinak odborně dobře kvalifikovaní faráři a kněží kterékoli církve v Duchovní službě v České armádě nepoužitelní.
V některých zemích fungují faráři v armádě již padesát let, v britské armádě již déle než dvě stě let. Není žádná země (podle mého soudu), jejíž zkušenosti a vzor bychom mohli převzít beze zbytku. Mnoho se můžeme dovědět a naučit od jiných, ale Duchovní služba v armádě České republiky teprve vznikne – a bude jaká bude díky Božímu požehnání a díky odvaze, upřímnosti, píli a fantazii těch, kdo ji budou konat. Vítám všechny, kdo se chtějí přidat.
Otázky písemně připravil a za odpovědi děkuje Tomáš Trusina