6. listopadu 1997 uplynulo deset let od úmrtí faráře Vladimíra Kaluse. Působil v západočeském Chrástu, potom v Miroslavi. V r. 1972 mu byl odebrán státní souhlas. Jako farář mohl působit teprve od r. 1986 v Brně-Židenicích. Text, který otiskujeme, připravil pro konvent brněnského seniorátu v r. 1971.
V Písmu svatém můžeme sledovat neustálý zápas Božího lidu S baalismem, uprostřed něhož musí Boží lid obhajovat svoji každodenní existenci. Tento zápas je zápasem po lidsku mluvě nerovným, protože na jedné straně je síla baalismu, která si činí nárok na člověka a chce, aby mu člověk sloužil, aby se zcela ztratil, aby ztratil svou povinnost vůči svému Stvořiteli a vůči spolubližnímu a ve strachu před baalskou mocností byl poslušným nástrojem, který nemá vůli a nemá zodpovědnost. Na druhé straně stojí Boží lid, později zvaný církev, aby neustále připomínal skutečnou Boží nadvládu a Hospodina Stvořitele, který nás učinil, a proto nám dává směrnice života, promítající se do denního rozhodování. Nelze nevidět, že tento zápas je zápasem, v němž má možnost ’očividné vítězit moc, která používá násilí. Jenom vnitřním vítězstvím je přemožení baalismu v sobě a do jisté míry i v okolí. Je to jen místní vítězství, ale Boží lid ví o tom vítězství posledních dnů, má i na svou současnou situaci eschatologický pohled. Většinou však je zaznamenáno vítězství baalismu, které je vnitřní porážkou a zradou, úhybem, který naopak ještě posílí pozice baalismu, před nímž si pak nikdo nikde není jist.
Jako biblický argument chci připomenout starozákonní boje a zápasy, kdy lze v knihách Jozue a Soudců sledovat tento neustálý zápas, jak Boží lid zůstává věrný jenom z Boží milosti a také tím, že od Boha dostává nové a nové možnosti. Tento zápas pak je veden i proti baalismu novozákonní doby i samotným Ježíšem. Pokračuje se v započatém boji. A přece je zde rozdíl. Ježíš svou smrtí na kříži a slavným vzkříšením přemohl smrt a přemohl ten odvěký baalismus, který děsil Boží stvoření. Je to sám Ježíš, kdo zve své učedníky na cestu kříže, na cestu, která není lehká, ale naopak v tomto světě je obtížná, nepopulární a mnohdy se zdá (v lidských očích), že není vítězná. Cesta kříže však není cestou kompromisu, není cestou nejmenšího odporu, není snadnou cestou dohody, která je nám nabízena, protože hledání cesty za Kristem, aniž bych si jakkoliv ublížil a aniž bych si zkazil mínění druhých o sobě, je velice blízké cestě zrady.
Na základě tohoto všeobecného rozboru, kde jsem se pokusil ukázat na problém zápasu baalismu a Božího lidu, chci nyní přistoupit k tornu, abychom tímto získaným světlem posvítili i na situaci, v níž se nalézá dnešní církev, ba přímo
naše církev. Je potřebí, abychom viděli i dnešní vládnoucí společnost ve správném světle. Právě zde je největší nebezpečí baalismu, jemuž slouží celý vládní aparát a všichni ti, kteří jsou jako rakovinou napadeni strachem. Církev i v dnešní době musí bojovat proti baalismu, který je v pozadí. První a poslední nárok na člověka má Hospodin. O tom musí svědčit církev. Jestliže se chce kdokoliv zmocnit tohoto práva, pak musí církev, protože je to církev Kristova a nese Kristův kříž, protestovat všemi možnými způsoby. Není možné, aby mlčela a aby se tvářila nevšímavě. Dnešní společnost však odstavila církev na vedlejší kolej, a proto církev nemá možnost jako celek upozorňovat na nebezpečí baalismu, jedině ve svých statečných jedincích, kteří stojí ve svém všedním povolání jako bezbranní, ale vyzbrojeni pravdou a vírou; a nebo tehdy, je-li přímo církev nucena k tornu, aby baalismu sloužila, poklonkovala a přinášela oběti. Situace, kdy stateční jedinci podávají svědectví o tom, že nelze člověka zbavit hodnoty a nelze odstranit nárok Boží na člověka, jistě nastala mnohokráte a znovu trvá. Dnes však nastává zápas celé církve a to znamená také jedinců proti baalismu dnešní doby. Nejde o to zničit jednotlivé osoby, ale jde o to, ničit ten falešný pohanský vztah a nastolit opět Hospodina jakožto jediného Pána s plnými nároky na člověka. Nemyslím v této chvíli jenom na naše poměry, ale myslím na poměry v současném světě vůbec. Tento zápas církve proti baalismu nelze omezit jenom na určité země nebo lidská společenství, ale je nutno ukázat, že toto nebezpečí hrozí člověku všude bez rozdílů politických či hospodářských systémů. Jenom projevy tohoto skutečného zápasu jsou jiné v Americe, jiné v Rusku, jiné u nás a odlišné na Západě či na Severu.
Vraťme se však k naší situaci, kterou nejlépe známe a ve které ostatně stojíme ne proto, že jsme si ji vybrali, ale proto, že nás do ní postavil náš Pán Ježíš Kristus. Máme jistě možnost v dané situaci hledat takový modus vivendi, abychom „neublížili“ sobě a církvi. Ale tu právě hrozí nebezpečí ztráty duše (Mt 10,28n). Jiná možnost je stát v poznané pravdě a snažit se svým postojem posloužit i ostatním lidem, aby se mohli osvobodit od sloužení baalismu a mohli být Kristem osvobozeni ke skutečnému životu. Myslím na všechny ty lidi, kteří nemají s církví nic společného a kteří dnes stojí ve stejném tlaku a náporu, aby všeho byli zbaveni a stali se povolnými nástroji ohavného modlosloužení. Člověk, který se bojí o svou existenci, je spoután a potřebuje osvobození, které přinesl Kristus. Pohanský systém baalismu si přivlastnil Boží právo nad člověkem, a proto o něm rozhoduje a domnívá se, že s konečnou platností. Totéž, co platí o každém jedinci, platí i o celé společnosti a platí také o církvi. Jestliže až dosud církev sice nemlčela, ale byla umlčována, musí dnes vzít Kristův kříž a poslušně jít cestou, kterou jako církev musí jít, a nehledat kompromisy a nesnažit se za každou cenu vyjít s těmi, kteří násilím a mocí chtějí ovládnout svět. Nebol pak by církev přisluhovala baalismu, proti němuž má zápasit. Rozhodně nejde o boj zbraněmi (nelze uvádět příklad Petrův), protože dnes všechny zbraně má stát a také je hojně užívá na všechny strany.
Konkrétně: nelze uhýbat před tím, že, přijmeme to, co nám bylo řečeno: „je to to poslední, co se ve věci dá dělat.“ Reformační církev protestovala proti Roma locuta causa finita a nikdy to nepřijala.
1. Velmi správně se postavila synodní rada, když odmítla intimovat požadavek ministerstva ohledně souhlasů ke kázání předem a správně připomněla, že se odvolá k nejvyššímu soudu o výklad zákona.
2. Velmi správně synodní rada poslala nový oběžník, jímž upozornila na důležitost vyučování náboženství a praxi přihlášek ve škole. Nepochopením a vyklízením pozic jsou některá usnesení staršovstev, že budou vyučovat náboženství v církevních budovách a bez přihlášek. Nesprávné je to proto, že jde o úhyb a tím vlastně přitakávání baalismu. Nejde tedy o to, že by toto „černé“ učení či konfirmační cvičení mohl stát zakázat. Naší povinností je využívat absolutně všechen prostor, který nám stát a dnešní zřízení dává, a snažit se tento prostor rozšířit a nikoliv jej zúžit tím, že některé možnosti nevyužijeme. Rozšířit životní prostor nejenom pro církev, ale pro člověka vůbec.
3. Třetím příkladem dnešního našeho zápasu proti baalismu je v našem seniorátě (jakožto v prvním) zásah státní správy jako v padesátých létech do interních záležitostí církve při volbě seniora a konseniora. Zase, připomínám, nejde jenom o církev, ale jde vůbec o princip, že si vrchnost přisvojuje práva, která jí nepatří. A jestliže my uhneme, jestliže my zvolíme taktiku kompromisu, pak nejenom že zrazujeme cestu kříže a volíMe cestu snadnější, širší, ale zrazujeme také své spoluobčany, protože tím dovolujeme zúžení životního prostoru. Namísto abychom zvěstováním Krista osvobozovali, zaháníme zradou do menšího prostoru sebe i své spoluobčany. Nejde zde posléze o to, kdo bude v brněnském seniorátě seniorem, ale jde o to, že cesta kříže musí být cestou osvobození nejen pro církev, ale pomocí i ostatnímu okolí. Vím, že je situace velice vážná. Mnozí budou radit, abychom raději mlčeli a volili tak, jak si to přeje stát, či lépe, nevolili tak, jak si to stát nepřeje. Ale dovoluji si znovu připomenout zásadní rozbor, že by to byla zrada. Znovu zdůrazňuji, že situace není lehká, a proto že ani řešení není snadné. Může se stát a mělo by se patrně stát, že vůbec nezvolíme nového seniora a podle církevního zřízení nastoupí náhradníci až do dalšího konventu. Může se stát, že ministerstvo kultury odejme souhlas k výkonu funkce. Pak nastane posun zápasu. Synodní rada má právo či povinnost jmenovat správní komisi a jistě k tomu bude státem nucena. Ale myslím, že zde by měla synodní rada odmítnout. Aby bylo jasné, že nejsme ochotni jít na ruku a obětovat „baalovi“. A neodmítne-li SR, nechť odmítne správní komise, která bude jmenována. Stát má možnost, není-li obsazena funkce do 30 dnů po uvolnění, jmenovat někoho jiného do funkce. Prosím, nechť tedy použije tohoto práva, najde-li se někdo, kdo se v dané situaci nechá jmenovat. Patrně by to mohl být i někdo, kdo by z moci úřední tuto funkci zastával administrativně. Ale vnitřně rozhodně nemá autoritu ani ji mít nemůže, protože zde jsou pošlapána veškerá práva církve a je použito násilí k tomu, aby byla ovládnuta.
Je potřebí, abychom takto o tom uvažovali. Je to proto, že je to precedens. Je jisté, že budou následovat další případy a budou si to muset ještě mnohé senioráty samy řešit. Nám jde o to, jak to vyřešíme my. Znovu se vracím k tomu, že nejde o osoby, ale o věc. Na naše životy má nárok Hospodin, který nám dovoluje žít ve svobodě. Nenechme si tuto svobodu brát baalem v jakékoliv podobě.
Církev může být spravována duchovně, interně i seniory, kteří nemají funkční plat od státu.