Nenalézám případnější přání učitelům i žákům i všem pedagogům na prahu nového školního roku. Nechť mi prominou, zní-li jim neprakticky, jako by pomíjelo tisícero starostí, které s probíhající demokratickou proměnou školy mají. Nechť mi dovolí z jistého odstupu vyslovit, co mi leží na srdci, když na celý školní národ myslím.
„Uč se pravdě!“ – Obávám se, že ucho národa utrpělo na citlivosti vůči známé výzvě Husova sedmera, k němuž tato výzva patří. Slyšme ji celou: „Hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdu až do smrti.“ Jako nejdrahocennější statek a jako celoživotní souputnice se tu jeví pravda. Neopouští „věrného křesťana“, jemuž Mistr Jan výzvu adresuje, ani na nejzazším pomezí, kam životní aktivita sahá a kde se zdá končit: „Neboť pravda tě vysvobodí od hřícha, od ďábla, od smrti duše, a konečně od smrti věčné,“ tak citát pokračuje. „Neprohraješ svůj život,“ můžeme k tomu dodat civilně.
Přítelkyní nazýval pravdu univerzitní Mistr, dbalý odpovědnosti učitelského stavu vůči „našemu přeslavnému národu“. V důvěře ve vítěznou moc pravdy chtěl „národ shromážditi v jedno“, jak píše z vězení těsné před smrtí univerzitě Pražské. Hlas pravdy, neúnavné podněcovatelky svědomí i nejtišší těšitelky duše, se má ozývat vždy také veřejně: ze školních kateder, z kazatelen, má znít na náměstích i z radnic, také v ulicích Ona spojuje vědění rozumové s pronikavostí víry a tam, kde přichází ke cti, obdarovává radostí poznání. Všecko vědění i praktické snažení uvádí na společného jmenovatele a vytypuje mu vznešený cíl. Nic neponechává mravní neutralitě a je cenná v každé jednotlivé části. I pravda matematická na příklad jako vůbec poznání vědecké, můžeme Husa interpretovat volně dále, je částí postižení charakteru skutečnosti. Každé dílčí poznání však zavazuje k hledání celku a vposledu samého životního smyslu. Poznat pravdu však vyžaduje podle poznaného jednat, vždy s rizikem vlastní odpovědnosti. Tu nikdy nelze nahradit cizí, byť vnucenou autoritou. Tomu, kdo se příslušnému činu vyhýbá, se pravda vzdaluje. Přitažlivost, ano krása pravdy je však neodolatelná. Nachází vždy své vyznavače. Žízeň po pravdě neuhasí žádná náhražka, výheň nepřízně ji oddělí jako zlato od strusky, žádné násilí ji nepokoří, a je hodna oběti nejvyšší.
Je však ideál takto planoucí použitelný pro školu?
Jsem přesvědčena, že ano. Má o něm vědět i učit. Nemáme-li vzdát úkol mravní obrody v národě, stále trvající, nespouštějme jej ze zřetele ani na okamžik. „Náprava věcí se má začínat od školy, neboť školy jsou dílnami světla. A světlo nebo temnota rozumu, znalost nebo neznalost věcí, je opravdu prvním působitelem všeho hnutí v životě soukromém i veřejném a prvním zdrojem řádu nebo zmatků ve věcech lidských,“ dosvědčuje další z velkých českých Janů, Amos Komenský.
Kéž tedy škola zůstane co nejvíc ušetřena nevytříbenosti poměrů, kolísavosti veřejného mínění, politických tahanic, přetížení zbytnými informacemi a jakéhokoliv nátlaku na duši dětí i studentů. Kéž však kultivuje a sytí touhu po bytostném vědění, které by ctilo pravdu a ublížilo se její rodné sestře – moudrosti.
Možná že leckomu připadne pathos mé výzvy středověký. Dobře, to nepopírám. Má však podtext zkušenosti nedávné a velmi trýznivé, nám všem společné, a do současnosti stále zasahující. Vždycky se mi koncem prázdnin vybaví, jak jsem před pětadvaceti lety, krátce po srpnové invazi, vedla do školy své čtvrté dítě, tehdy prvňáčka. Nevesele jsme šlapali. Po krátkém, ale vydatném nadechnutí „pražského jara“ spadla opět, a tít-definitivněji, závora totality. Nesdílela jsem sice nikdy iluzi o reformovatelnosti komunismu, přece jsem si však něco slibovala především od pravdivého průlomu zpráv a faktů, k němuž uvolněním cenzury došlo. Tak si razívá svoboda cestu. Vpádem okupačních vojsk však vidina svobody ustoupila do do nedohledna, budoucnost se ponořila do tmy, poučená konformita se rozlévala mrtvými rameny do všech veřejných prostranství, beznaděj vzlínala kapilárami do unavených myslí i srdcí. Bylo nám těžko.
Chvíli ještě trvalo vyčkávavé mezidobí. Co dál učiní národ, který jako by na krátký okamžik procitl z agonie a pozvedl se mízou zapomenuté solidarity a vychladlého, znovu vzníceného vlastenectví? Jak bude vzdorovat hrubému násilí a tupému tlaku státní ideologie, jejíž monopol dusil byt i jen zárodky projevů svobodného ducha? Nalezneme způsob, jak nepropadnout „životu ve lži“, jímž nazval takový stav Alexander Solženicyn? A kdo je vinen tím, co se stalo? To nás zpočátku ještě pálilo.
Dnes víme, co následovalo. Objasnění okolností 21. srpna 1968 si ještě vyžádá mnoho odborného zpracování i zjišťování fakt. I to jistě patří ke dluhu vůči pravdě. V souvislosti se školou mi však jde o jinou stránku věci. Má-li národ – a míním jím spíše společenství svázané společnou zkušeností a odpovědností než jinými znaky – znovu vstoupit do vlastních dějin, z nichž jako by se vykolejil, musí přetavit také svůj vlastní podíl na škrtivém účinku celého úděsného před- i posrpnového období. Nestane-li se tak, tím snadněji podlehneme novým pokušením, která svoboda s sebou nese.
Jak obstála škola? Vládnoucí „Pan Nikdo“ si ji hrozivým neviditelným okem bedlivě hlídal. Bylo ovšem nutno přese všecko žít, být s dětmi, uchovat jim co nejvíc přirozené radostnosti. A učit. Co do vědomostí, zvláště jejich kvanta, na tom škola tak špatně nebyla. Jakou však byla danou světla, lidskosti? Na trůn usedl „vědecký světový názor“. Jemu byla bezpodmínečně podřízena výuka, ale i výchova. Na tvořivou součinnost školy a rodiny nebylo pomyšlení. Stranické síto prověřovalo za pomoci dobrovolných i nedobrovolných sluhů spolehlivost učitelů, rodičů, ba i žáků. Neúchylně pracoval válec normalizace. Nebylo snadné se bránit, nižší a střední školství bylo postiženo ještě více než školství vysoké. Tam ještě leccos, skryto odborností, přece prorůstalo.
Lidskost se ovšem nedá zcela potlačit nikdy. Všudy byli učitelé, kteří se snažili aspoň částečně pootevřít okno k opravdovým, jiným než prokádrovaným zdrojům vzdělání. Někteří se také snažili zmírnit tvrdost postihu na nepoddajných jedincích. Byli i takoví, kteří pozvedli svůj protestní hlas, tím však jejich učitelská činnost nejčastěji skončila. Rodiče aspoň doma vzdorovali poplenění dětské duše více či spíše méně soustavným upozorňováním, že věci se mají ještě jinak, než strana ráčí a škola učí. Také církev si uchovávala – již ze své podstaty – značnou rezistenci, ale i ona zahnána do ghetta, a zdaleka ne důsledná v obhajobě toho, čeho měla být strážkyní. I tak se vztah k ní označoval jako minus ve školním posudku. Kulturní proud, vznikající kolem disentu, do školy nepronikl a rodil se vůbec ve velké izolaci od celku národa. Propojení všech odolných sil bylo velmi slabé.
Atmosféru otravovala infekce dvojí tváře, rozdvojení na mínění soukromé a povinně prezentované na veřejnosti. Vynucování projevů loyality se stávalo omluvou zamlčování vlastního přesvědčení. Zdravý rozum ovšem všichni neztratili. Mýlili se však velice ti, kteří se domnívali, že něco zachrání, budou-li si soukromě „myslit své“. Někteří se pokoušeli inovovat švejkovinu, ale nedařilo se jí v tom zatuchlém bezčasí. Vytvořila se podivná morálka, kterou uplatňovali postižení útlakem dokonce vůči sobě navzájem. Činit z různých důvodů ústupky vlastnímu svědomí patřilo jaksi ke slušnosti a solidaritě utlačovaných. Vybočení z přijaté ponižující pozice často dráždilo. Ve škole se takové počínání hodnotilo jako „škodit vlastním dětem“. Myslím, že téměř každý si byl vědom ponížení lidské důstojnosti, jemuž byl mnohonásobně vystaven. Málokdo byl však ochoten nahlédnout, že k němu sám také přispívá. A to nechci mluvit o těžení ze situace, které se rozlézalo jako mor: Byla by to velmi smutná kapitola, a tu já bych ani napsat neuměla.
Napáchané škody byly však tak hluboké, že z nich dodnes nejsme venku. Postihují přes nás i děti, které vstupují do nových poměrů. Není snadné najít vlastní tvář tam, kde jsme si zvykli užívat tváře dvojí. Rezignace na veřejný rozměr pravdy zplodila mravní lhostejnost či zhrublost, s níž se dnes tak často potýkáme.
Dnes již lež povinná není. Ale doba, nazývaná „postmoderní“, nás zastihuje podemleté či vyvrácené v kořenech. Vázne generační sdílení, tak potřebné pro hlubší kontinuitu. Ve mnohých se usídlila pochybnost, která postihuje samu existenci pravdy, jež by pronikala všecko, co činíme i zkoumáme. Ale děti nečekají. Tlačí se za námi ke světlu, na něž mají právo. Jejich přirozená dychtivost nemá být podvázána či povrchně uspokojována kulturním konzumem, ale má se jí dostat nejušlechtilejší podpory. Dětem, mladým lidem, a vůbec každému náleží podíl na skryté horoucnosti, jíž pulsuje všecko stvoření v touze zahlédnout touženou podobu pravdy.
K tornu kéž škola napomáhá, to nechť je hlavním předmětem všeho vyučování i učení se.