Výrok Miluj bližního jako sám sebe je křesťanům velice známý. Objevuje se už v Lv 19,18. Ježíš jej osvětluje podobenstvím o milosrdném Samaritánu, pisateli epištol je „dáván do vínku“ vznikajícím křesťanským sborům. I dnes je toto přikázání nelehkým úkolem pro všechny, kteří se s křesťanskou morálkou seznamují…
Zarazilo mě povzdechnutí nad tím, že mezi pečovatelkami sloužícími obětavě svým svěřencům panuje někdy více svárů než (pokud dodržují pravidla hry) mezi mafiány. Pro povolání ošetřovatelů se rozhodují jistě lidé nezištně na druhé myslící (a ne zřídka z křesťanských rodin), což se o „profesi“ druhé říci asi nedá. Nestává se tu láska k bližnímu spíš povinností než radostí? Nedochází – u mnohých křesťanů – k jakémusi posunu od miluj sebe samého k miluj bližního svého?
Důležitost sebelásky zdůrazňuje E. Fromm: Není to sobecká soběstřednost, je to sebeúcta, nalezení sebe sama. Co přeji sobě, přeji druhému. Mám k němu respekt, protože mám respekt k sobě samému. Ježíš obé spojuje, člověk má milovat bližního a milovat sebe.
Možná ten, kdo myslí víc na druhé než na sebe, kdo o ně dbá víc než o sebe, cítí se dost opuštěný a touží po někom, kdo by ho měl stejně rád. Z toho pak může pramenit nespokojenost.
Jestliže má člověk – v pokoře před Bohem – dost lásky k sobě a je si sebou zdravě jistý, nežárlí a nechybí mu projevy lásky, ani nevyžaduje uznání od druhých. To samozřejmě nevylučuje milovat své bližní čím dál tím víc!
Miluj bližního svého jako sebe samého je citlivě vyvážená věta. Platí i v obráceném pořadí (a to by si „zajetý“ křesťan měl uvědomit). Slůvko jako slouží coby jazýček váhy: ani nemít radši sebe než bližního, ani nemilovat druhého více než sebe.