V neděli 22. srpna se po desetiletích komunistického zákazu konalo už čtvrté tradiční setkání u Studánky Páně. V hlubokých lesích Javořice, kde se v předtoleranční době tajně shromažďovali evangelíci, vyslechlo asi čtyři sta účastníků mj. přednášku profesora Jana Milíče Lochmana, emeritního rektora basilejské university. Závěr této přednášky, autorem pro Protestanta mírně upravený, vám nyní nabízíme.
V čem vidím odkaz podivuhodného zápasu předtolerančních evangelíků, co pro mne znamená tradice této „Studánky Páně“?
V odpovědi na tuto otázku se nabízí slovo TOLERANCE. Je to dáno už blízkostí klíčového data našich církevních dějin – tolerančním patentem 1781. K němu směřovalo vytrvalé úsilí potlačovaného „skrytého semene“. Nešlo jim jen o vzpomínku na víru otců a matek, nýbrž také o snahu znovu a veřejně se k ní přiznat; vyjít konečně už z lesů a uzavřených jizeb, postavit jakkoli skromné kostely, žít svou svobodnou víru uprostřed národa.
Tolerance je tedy směr úsilí předtolerančních evangelíků. To slovo je však mnohoznačné, neurčité. Pouhým jeho jmenováním smysl nevystihneme. Je třeba ten pojem upřesnit. Trojí důraz se mi zdá podstatný a pro náš dnešek potřebný.
Zápas
O toleranci bylo třeba zápasit Nespadla našim předkům do klína. Někdy se to sice tak vykládá, jako by byl toleranční patent velkomyslným darem milostivého mocnáře. Jistě, Josef II. zasluhuje vděčný respekt, který mu toleranční evangelíci hojně prokazovali. Nebylo náhodou, že byl patent vyhlášen, až když tento osvícensky smýšlející vladař nastoupil na trůn. Avšak právě při vzpomínce na naše předtoleranční otce a matky a na jejich houževnatý zápas za svízelných podmínek na různých místech Čech a Moravy je dobře, pamatovat: nebyli jsme na sklonku 18. století jen pasívním objektem církevní politiky, nýbrž i subjekty vůlě po širším prostoru tolerance a svobody.
To je podnes aktuální. Často jsme v našich novodobých dějinách čekali na pomoc zvenčí. „Malý český člověk“ raději vyčkával, co udělají ti „velcí“. A když nás nechali na holičkách, hořkli jsme. Tak jsme se ocitali v pokušení svádět svá selhání na druhé. Jistě, u malého národa v mocenských hrách k tornu ’byly jisté důvody. A přece: vzpomínka na postoj předtolerančních bratří a sester ukazuje, že lze i za tíživých okolností jednat jinak. Lze se za svou věc vzít, byt za cenu velkého
rizika. Nevymlouvat se na nepřízeň doby, nenaříkat – napřímit se a jednat. Toto ti jmenovití i bezejmenní v 18. století ve východních Čechách, na Valašsku, na jižní Moravě, na Vysočině – také ti u Studánky Páně – dokázali. Razili tak cestu církvi i společnosti. Jejich tichý odpor proti násilí ve věcech víry nevyzněl docela naprázdno. Myšlenka tolerance, o kterou česká inteligence tehdy ještě musela vnitřně zápasit, odhodlané nadřazení věci svědomí materiálním zájmům, to je vyznáním mnohých v evangelickém lidu. Stačí číst nesčetné protokoly výslechů, kterým byli vystavováni. Z úst prostých, často zubožených nevolníků zní jejich vyznání příkladně a přesvědčivě: „Nechat se mnou dělají, co chtějí, já od mojej víry evangelickej neodstoupím. A jindy: „Již jsme mnoho sužování pro víru vystáli, ještě ostatek přetrpíme, jistě odplatu věčnou obdržíme.“ Tento postoj je vzácný vklad – duchovní i občanský – pro lepší příští stále ještě ochromované církve i národa.
Ekumenický rozměr
Při zápasu o toleranci se ve skupinách evangelického lidu uchovávalo vědomí, že násilí ve věcech víry odporuje evangeliu. Toto poznání nevytrysklo teprve z osobní zkušeností utrpení pod koly nesnášenlivé „totality“; toto poznání sdíleli s hlubokým stanoviskem české reformace, tak jak bylo vypracováno ne až tehdy, kdy byli její vyznavači poraženi, nýbrž už v době její politické síly. Je dobře vědět a připomínat i dnes: staletí české reformace jsou staletí postupného poznání (a hlavně: postupně uplatňované politické praxe), že je nutno respektovat lidi různého křesťanského přesvědčení, a to ne jen z nouze, nýbrž z povahy evangelia. Nezastíráme, že tu byly doby krutých náboženských válek v době ohrožení husitského hnutí a českého národa. Stojí však za vděčnou pozornost, že z lůna husitství rostl protest proti násilí, rostlo poznání, že pravdu Kristovu nelze prosazovat mečem. Politickým důsledkem bylo rozeznání, že je v zemi „dvojí lid“, husitský a katolický.
Český sněm v Kutné Hoře 1485 uzákonil vzájemnou toleranci husitské většiny a katolické menšiny a rozšířil ji – tehdy nevídaná věc – i na poddané. Rudolfův Majestát, vybojovaný evangelickou politickou reprezentací, tento stav potvrdil. Tím Čechy a Morava předběhly na staletí Evropu. Nikde jinde nebylo právně uzákoněno poznání, které působivě vyjádřili např. Moravané v podmínce Ferdinandovi 1526: „Lidé mocí k víře přinucováni býti nemohu, poněvadž víra není nežli dar Boží a žádnému od žádného jiného než od samotného Boha dáti býti nemůže.“
Zde byla tedy theologicky i politicky u nás překonávána myšlenka ideologického monopolu náboženského i politického. Bylo evropským neštěstím, že tento vývoj byl právě v českých zemích zvrácen: „Obnovené zřízení zemské“ po Bílé hoře zavedlo znovu totalitní monopol jediné církve.
Ekumenický význam zápasu předtolerančních evangelíků vidím v tom, že tento „monopol“ ve věcech víry narušovali – a to nikoli z „beranské tvrdohlavosti“, nýbrž „z nouze spasení“, z poznání, že se pravda kříže nesnáší s násilím. Pro lidské soužití je tolerance bytostnou potřebou. I proto zasluhuje tento zápas naši vděčnou paměť.
Tolerance a pravda
Tím přicházím k třetímu důrazu, kterým je myšlenka tolerance ve spojení se zápasem našich otců a matek příkladná: spojení motivu tolerance s motivem pravdy. To se leckdy přehlíží. Tolerance se chápe jako snášenlivost v atmosféře lhostejnosti. Když už ničemu nevěříš a nic důrazně nevyznáváš, pak budeš tolerantní (ve skutečnosti to tak nemusí být: i velcí pochybovači mohou být nesnášenliví).
Zde ukazuje česká reformace jinou cest – a předtoleranční evangelíci jí zůstávají i v tomto smyslu věrni. Není přece pochyby: motiv pravdy je ústřední motiv českého reformačního myšlení – od Husa ke Komenskému (a možno jít dále, i v politické oblasti, až k Masarykovi a Rádlovi). Nade všechny ostatní ohledy, církevní i národní, pro ni platí: posvátnější je pravda. V tomto centrálním důrazu je provždy vnitřní páteř české reformace.
Tento ústřední důraz však snášenlivost nevylučuje, nýbrž biblicky pochopen naopak k toleranci ponouká. Pravdou je přece Kristus – a jeho cesta vylučuje násilné prosazování pravdy. Propadnou-li křesťané tomuto pokušení (a jak často mu propadali a propadají!), pak mají evangelium proti sobě. Křesťanovi není jedno, jak lidé okolo žijí a co vyznávají. Stojí za poznanou pravdou a snaží se vydat zřetelné svědectví, komu uvěřil. Ale právě proto nezapomíná: i ti druzí, i ti pa druhé straně konfesijní linie, jsou ti, pro které Kristus tak jako pro nás umřel i zmrtvýchvstal. Proto je možno, proto je nutno, spojit vyznání pravdy s tolerancí.
Mýlím se, mám-li tento duchovní vklad do našich dějin církevních i politických za svrchovaně aktuální?
„Horlivost pravdy a tolerance“ – obojího je nám potřebí jako soli. Znepokojuje mne a často přímo skličuje každodenní prázdninová četba našich rozmanitých periodik. Zprávy o všelijakém pokušení kličkování a podrazů sílí. Jako by na pravdě už tak moc nezáleželo, je prosazení vlastních zájmů rozhodovalo. A nevraživá, náročivá nesnášenlivost otravuje ovzduší ve společnosti (a někdy i v církvích).
Tady je poslání českých křesťanů a jmenovitě evangelíků. Jsme oslabeni, otřeseni, připadáme si v defenzivě. Evangelíci jakoby zahnáni k okraji – zesvětštělými proudy směrodatných politických sil i nároky sesterské církve. Živá paměť zápasů našich předtolerančních bratří a sester nám právě za této situace ukazuje cestu. I my máme platné poslání – a tedy budoucnost: zůstaneme-li nezmateně věrni tomu, co je nám v této zemi a pro tuto zemi svěřeno – tak jako ti naši kdysi u „Studánky Páně“.