Úvodem úsudek Ivana Hoffmana (LtN 15. 12. 08): „Skutečnou příčinou našich potíží je devalvace lidské práce. Doplácíme na preferenci spekulace, čili na institucionalisované, zákonem povolené podvádění a klamání.“
Z krise se nevybředne plýtváním
Ministr financí Miroslav Kalousek oprávněně trvá na tom nezadlužit stát nebezpečně. Malá země bez kreditu solidních demokracií nemůže riskovat to, co třeba projde bohatým státům. Sama o sobě je to však starost naprosto nedostatečná. I při ní jsou zde již ti, na nichž si krise vyžádala svou oběť.
Připravenost k obětem, typická pro kratičký čas listopadové revoluce, vzala za své lákadly možností, jak všichni mohou zbohatnout. Od té doby již žádná politická strana s výzvou k obětem nepřišla. Slibuje se, že se lze obětem vyhnout. Sem patří základní omyl hesla ČSSD o spotřebě jako o léku proti krisi (požadavek snížit DPH na potraviny, třináctý důchod pro seniory ap.). Za nynější nadspotřeby jsme již někde zcela jinde než ve třicátých letech či po válce, kdy šlo o překonání chudoby. Z krise se nevybředne plýtváním (předvánoční doporučení v Právu: „Nakupuj blbosti, pomůžeš vlasti!“), ale právě naopak, budou-li se peníze vydávat v žádoucí míře na to, čeho je naléhavě třeba. Slovinský president Danilo Turk požádal vládu o snížení platu, chce tak jít příkladem v době krise. Omezí počty svých návštěvníků i své cesty do zahraničí.
Jestliže Tomáš Sedláček, ekonomický stratég ČSOB, člen Národní ekonomické rady Topolánkovy vlády, konstatoval: „Tahle krise vyvěrá z deseti, dvaceti let šíleného přežírání, šílené nadspotřeby“, (Hospodářské noviny 20. 1. 2009), uhodil hřebík na hlavičku. S tím, že proces nutno vystihnout konkrétně. Přiblížil se k tomu jeho kolega z NERVu, Jiří Rusnok. Mluví o „nenasycenosti akcionářů a manažerů akciových trhů“, o tlaku „na neustálé zvyšování zisků finančních operací a s tím spojených benefitů pro špičky těchto institucí.“ „Manažeři byli tlačeni k ne zcela zdravým rozhodnutím, která měla ovlivňovat krátkodobé výsledky… projevující se v růstu akcií.“ (Právo 21. 2. 09)
Lze narazit na údaje, kolikrát se během devadesátých let znásobil počet řadových zaměstnanců velké firmy pobírajících tolik jako její hlavní manažer. Sedláčkovu obecně správnému důrazu: „Pokud se neuskrovníme na nějakou přiměřenější míru konsumu, tak to jinak nepůjde,“ chybí podstatné upřesnění.
Zajistit růst obětováním zaměstnanců?
Vzdát se toho, nač si člověk navykl, v čem vyrostl předpokládá mít k tomu silný důvod. U nás je přitom takřka neznámý termín míra oběti. Vyjadřuje v praktickém životě zřetelný rozdíl v tom, co pro koho znamená nejen sto, tisíc, deset tisíc korun, ale i deset, dvacet, třicet procent z vlastního příjmu.
Prvním sporem, v němž se rozhoduje, jak velkou daň si od koho „krise odnese“ (9. 2. 2009 Václav Klaus), je tedy spor o progresivitu daní. Topolánkova vláda ještě před otevřeným nástupem krise právě naopak nejvyšší příjmové skupině daně a příspěvky na zdravotní pojištění snížila a nyní snížila podnikům příspěvky do důchodového fondu. Břemeno se tím více přesouvá na zaměstnance se středními a nižšími příjmy.
Ještě palčivější je hrozba ztráty práce. Další člen NERVu, Miroslav Zámečník, vidí řešení krise ve změně pracovního zákonodárství, aby bylo možno rychleji propustit zaměstnance. Za správné pokládá, když „flexibilitu pracovního trhu platí stát a nezatěžuje tím firmy. …Firmy nemají dělat sociální politiku… ty mají usilovat o konkurenceschopnost.“ (Právo 14. 2. 2009)
Tentýž tlak, aby člověk se obětoval trhu, zdůvodňovaný, že se tak zajistí růst, se prosazuje, protože místo růstu přišla krise. Tomáš Tožička ukazuje na pokrytectví „volání po realistickém přístupu k sociální politice“, jež přenáší břemena na zaměstnance, když současně „dvanáct tisíc miliard dolarů bohatých elit leží v daňových rájích… Jen řádné zdanění těchto podvodů by dokázalo stabilisovat sociální situaci v rozvojových zemích.“ (LtN 3. 11. 08)
Škoda, že si český ekonom nevzpomněl, jak Baťa za krise ve dvacátých letech dělníky, pro které neměl při plných skladech práci, nepropustil, ale dohodl se s nimi na společném postupu, jak firmu zachránit. Terri Kellyová, generální ředitelka firmy na výrobu mj. cévních transplantátů, dosvědčuje: „Finanční krise je také krisí managementu, …je deficitem důvěry. …Naše firma se zaměřila na budování vztahu důvěry s našimi zaměstnanci, kteří jsou všichni zároveň spoluvlastníky firmy, s našimi dodavateli a zákazníky.“ (Tomáš Tožička, LtN 9. 2. 09)
Filosofové již promluvili
Důvěra vzniká za otevřené diskuse. Nechybí hlasů, které ji přislibují: „Ekonomiky Spojených států a zbytku světa nemohou dosáhnout vyrovnaného růstu a plné zaměstnanosti bez dohody o zavedení zcela nového způsobu fungování globální ekonomiky.“ (Strategická analysa The Levy Economics Institute, Bard College, New York, Zbyněk Fiala, LtN 19. 1. 2009)
U nás není obvyklé, když se z kruhů ekonomů ozve hlas, který problematisuje maximalisaci růstu. Řekne-li: Jestliže „jsme zekonomisovali úplně všechno, … je to… jistá známka dekadence.“ „V krisi je celá naše civilisace.“ Byl to ve zmíněném článku Tomáš Sedláček. A volal filosofy, „ať mluví a najdou odpověď, kam tohle všechno spěje.“ Ovšem. Filosofové, a přímo i v českých zemích, o slepé uličce růstu Růstu, o zhoubnosti ekonomisace všeho, o pošetilém náboženství konsumu mluví delší dobu. Pouze se ekonomické propagandě, reklamě, sdělovadlům a politikaření daří odsunovat toto vše na okraj. Je na ekonomech, aby sestoupili se svého Olympu a začali sami věcně odpovídat na námitky.
„Předpokladem minimální důvěryhodnosti elit je ‚přiznání barvy‘ o fungování systému. A vůle ke skutečné změně.“ (Právo, Martin Hekrdla 22. 10. 08)
Martin Potůček tvrdí, že „problémy finančního trhu nemůže analysovat pouze ekonomie“ a vidí dva momenty, jež ke globální krisi přispěly – zájmy finančního kapitálu prosazovat neoliberální ideologii… a neschopnost společenských věd rozpoznat charakter soudobé fáze vývoje lidské civilisace. (LtN 2. 2. 09, Šlapanice 22. 1. 09)
Mohlo by se říci – nedostatek odvahy k tomu.
Nepůjde to bez odvahy a invence
Diskuse se neobejde bez historie současné krise. Kdy začala? Kde je jádro jejího problému? Paul Krugman, nositel Nobelovy ceny za ekonomiku, poradil Baraku Obamovi, aby se v rámci boje proti krisi nejdříve ze všeho pokusil odstranit příjmovou nerovnost mezi lidmi, a to nejen na úrovni mezd, ale v i dostupnosti zdravotní péče, vzdělání a dalších sociálních služeb. (J. Paroubek, Právo 19. 2. 09)
Podle Miloše Picka krise propukla v USA, v nejsilnější zemi, protože klesá předstih tamní produktivity oproti vyspělému jádru Evropy. Ukazuje se, jak americké, převážně ze soukromých zdrojů financované vzdělávání, je méně účinné než evropské, založené na principu solidarity. A autor mluví o hlubokých nerovnováhách v globalisovaném světě mezi zeměmi a uvnitř nich. Proto, soudí, nestačí pouhé pumpování veřejných peněz do bank, „ale také – a především – překonání těchto nerovnováh“. Což nemůže být než úkol dlouhodobý.
Aktuálně se nedaří, aby z bank, do nichž vlády nalily biliony, začaly do výroby plynout úvěry. „Vzniká otázka, zda banky nezačaly spekulovat tentokrát s bezednou státní pomocí“ a zda není vhodnější, aby státy nad svými prostředky do bank vloženými převzaly vlastnickou kontrolu. (LtN 2. 3. 09)
Co se s nimi má dělat? Málo se bere v úvahu, že po krisi budou naše prostředky omezenější, a přitom půjde o to, jak se udržíme v pelotonu těch, kdo všichni budou chtít vyrazit k novému rozvoji. Není dobrým, signálem, že jak u ODS tak u ČSSD se udržují stereotypy – když doprava, tak dálnice, když energetika, tak nové velké zdroje, když vzdělání, tak miliony na projekty. Přitom již v roce 2003 navrhoval tehdejší premiér Vladimír Špidla omezit spotřebu ve prospěch modernisačních investic, abychom se připravili na změny v našem světě. To ovšem vyžaduje invenci. Současná krise ukazuje, že jsme, u nás a ve světě vůbec, výzvě nedostáli.
„Klíčovým faktorem při řešení současné krise bude, do jaké míry dokážeme prosadit zapojení občanů do veřejného rozhodování.“ (Tomáš Tožička, LtN 3. 11. 08)
Autor je profesor dějepisu a publicista.
Mezititulky redakce