Texty Jana Patočky, Boženy Komárkové, Ladislava Hejdánka, Milana Balabána či Milana Mrázka se musíme doslova prokousávat. Čteme je s tužkou v nice a děláme si poznámky v textu nebo na papír. Čteme, vracíme se a znovu se ponoříme do textu. Není to zcela jistě proto, že by se zmíněn/ autoři nedovedli srozumitelně vyjadřovat. Ani nepatří k odcházející generaci myslitelů, kteří se jinak vyjadřovat nedovedou, na rozdíl od generace, k níž patří například filosof Václav Bělohradský. Tomu se zdařilo v „Kapitalismu a občanských ctnostech“ bezmála žurnalistickým způsobem vyjádřit to, co mu leží na srdci.
Čtivější text však není automaticky zárukou promyšlenějšího a pravdivějšího zvládnutí problému, ani většího přiblížení čtenáři. „Těžké“ filosofické čí teologické texty nemusí být výsledkem formulační bezohlednosti vůči čtenáři, ani příznakem odtrženosti od reality. Texty nemusí být na první přečtení srozumitelné, protože polemicky navazují na určitou teologickou či filosofickou tradici, jejíž alespoň částečnou znalost autoři předpokládají. Po druhém či třetím pročtení textu začíná čtenář tušit, že autor s někým vede rozhovor a čtenář se začíná ptát a hledá, aby nakonec s údivem konstatoval, že ion sám je do tohoto rozhovoru jíž ponořen, a hledá svůj způsob řešení.
Žurnalisticky čtivý text čtenáře může lehce svést k přesvědčení, že autor pro nás formuluje to, co jsme jakoby tušiti a jenom to ještě nestačil „hodit na papír“. Text se nám přímo podbízí. Jdeme za něčím, co je nám vlastní, bez zátěže dialogu s druhými. Jdeme přitom pohodlně a zajímavou cestou. Zdá se nám známá a ani si nevšimneme, že jsme se dostali do slepé uličky. Zatím její uzavřenost a bezvýchodnost nevidíme, zatím s uspokojením čteme a cítíme se dobře intelektuálně nasyceni.
Paní profesorka Božena Komárková se 28. ledna 1993 dožívá 90 let. Její filosofické texty jsou výzvou k rozhovoru a lze je zařadit právě mezi on těžší. Návodem, jak přistupovat k takovým textům, je kniha Božena Komárková a její hosté. Pokud někdo touží po základním vhledu do filosofie, pak je tato kniha velmi dobrým začátkem. Setká se tak s filosofií, která vede rozhovor s křesťanskými myslitel a reformátory a přitom neopouští základní témata dnešní filosofie.
Jsou nám nabídnuty závažné kratší texty paní profesorky, ale i rozhovory, které se nad nimi rozproudily. Některá dílčí témata zůstávají nepovšimnuta. ústředním tématům se však dostává nové interpretace. Nové vydání textů a rozhovorů (nakladatelství Eman 1991) upozorňuje, že diskutované problémy nelze pominout ani dnes – téměř 15 let po prvním samizdatovém uveřejnění knihy redigované Jiřím Müllerem v roce 1980. Kroužek přátel se scházel v brněnském bytě paní profesorky na jaře 1978. Připojené životopisné poznámky o jednotlivých účastnících všech pěti rozhovorů jsou vítanou první informací o těch, které dnes známe z jiných debat než filosofických. Jejich dnešní slova a činy můžeme konfrontovat s tím, co jim bylo vlastní v době jejich politické a kulturní znevýhodněnosti. Těžiskem našeho vlastního čtení však asi bude konfrontace s problémy, pěti textů paní profesorky, které zvou k podobným rozhovorům v tichu domova nebo ve společenství přátel (Brno, Opletalova ul. 6, 15.–16. 1. 1993).
Budeme-li č fst od konce, nabízí se nám tato témata: Inteligence a její funkce; Život zdarma (Ekonomie a eschatologie); Užitečnost a spása; Marxismus a křesťanství, Pokrok jako víra současnosti.
Jakou úlohu sehraje inteligence v novém miléniu? Bude pro nás směrodatná zkušenost a autorita stáří (geronti, senátoři, presbyteři – abrahamovské postavy, moudrost parlamentních diskusí a zákonů, odpovědnost laického církevního živlu)? Budou vzdělanci prostřednictvím tisku určovat společenský rozvoj národa, evropského regionu nebo budou povolně sloužit mocným? Bude mít naše společnost elitu vzdělaných nebo se vrstva vzdělanců rozplyne v technicky specializované odbornosti a vůdčí roli převezmou umělci?
Tyto a podobné otázky vyrůstají z textu Inteligence a její funkce. Byl napsán v roce 1965, ale varování a analýzy jsou platné i dnes. Přes všechny typy změn můžeme s textem konstatovat, že žijeme v době, kdy inteligence zrazuje své poslán! „doktorský diplom nezaručuje imunitu proti sprostému zločinu – (s. 151). Inteligence má svou úlohu, kterou zdědila od svých předchůdců: … inteligence… ve své roli není než laicizací (s. 144) Nejspecifičtější vlastností elity musí být ochota nést odpovědnost, která přesahuje pouhou funkcionalitu a profesionalitu a dosahuje obecně lidské dimenze. Specificky dobové podmínky pro odpovědnost v tomto smyslu dává na jedné straně demokracie, na druhé odbornost. (s. 152)“
Utone příští století v sakrálnu nebo vzdělanci navážou na starozákonně prorockou linii, která stála u zrodu evropské svobodné kritiky (s. 154) a dala novou náplň i demokracii (s. 153)? Sekularizace není úpadek křesťanství do světáctví, zmalomocnění a zchudnutí církve. Sekularizací se před křesťanskými církvemi otevírá možnost pravé existence. Rodí se nová odpovědnost za tento svět – ale to už je téma jiné knihy paní profesorky: Sekularizovaný svět a evangelium (Nakladatelství Doplněk, 1992). Zde jen stručně: -Zakotvení v evangeliu není koncem hledání, ale vykročením na cestu odpovědnosti za Život na zemi před boží tváři. Kde křesťan tuto odpovědnost přijímá v pravé klerické zástupnosti, stává se elitou v přepodstatnělém evangelijním smyslu: solí země, kvasem, neviditelnou silou, která proměňuje skutečnost k vítězství toho, kdo ukázal lidstvu smysl jeho cesty ve svobodě, lásce a pravdě. (s. 155)
Podobně bychom moli nahlédnout i do dalších 4 článků. Zvou nás k zamyšlení nad problémem vlastnictví (s. 108–118), hodnotou a záchranou lidství (s. 72–83), recidivami marxismu (s. 45–54), a apokalyptičností lidských dějin(s. 10–27).