Na kurzu pro faráře v Daňkovicích se Jan Štefan v přednášce o naději otázal, může-li se evangelický křesťan modlit za mrtvé. Tradiční odpověď říká, že ne. Já však odpověděl, že může, což některé z kolegů přimělo k nesouhlasným reakcím. Důvody, proč se modlit z mrtvé, jsem si dodatečně utřídil do čtyř kapitol.
1. Jakou modlitbou se modlíme?
Je-li řeč o modlitbě za mrtvé, máme sklon spojovat slovo modlitba s významem přímluva. Zde je však zapotřebí po hellerovsku provést sémantický úklid. Zdaleka neplatí jednoduchá rovnice modlitba = přímluva. Modlitba zahrnuje i díkuvzdání, poděkování. Kvapná odpověď, že se evangelíci za mrtvé nemodlí, tedy mimo jiné nechtěně sděluje: Evangelíci v modlitbě Bohu neděkují za zesnulé. Přinejmenším na pohřbech se však za mrtvé modlíme, když za ně děkujeme. Děkovná modlitba za mrtvé je možná a je i běžná.
2. Srdci neporučíš
Další krok v přístupu k modlitbě za mrtvé lze učinit pomocí augustinovsko-pascalovského důrazu na srdce.
Modlitba rozhodně není jenom řečí rozumu. „Budu se modliti ‚duchem‘, budu se však modliti také rozumem.“ (1 K 14,15 Žilka) Apoštol Pavel popisuje modlitbu v duchu, při níž nemusejí být všechny výpovědi pěkně učesané, logické a rozumné. Ale jsou to výpovědi člověku vlastní, autentické. Modlitebník se v nich svěřuje Bohu. (Krajní variantou nerozumové modlitby v duchu je modlitba v jazycích.)
Po smrti člověka nelze lásku k němu či starost o něho nějak rozumně a chladnokrevně vypnout. Srdci neporučíš. Pokud se někdo modlí za milovaného člověka, který již zemřel, co je špatného na této lásce? Že je nerozumná? No taková láska bývá. (Naštěstí.) B. Pascal to vtipně vyjádřil těžko přeložitelnou větou Le coeur a ses raisons que la raison ne connaît point – Srdce má své důvody, které rozum nezná. Přeloženo kostrbatěji: Srdce má své rozumy, které rozum nechápe. V modlitbě nemusíme najít mnoho rozumu, avšak může v ní být obsaženo mnoho lásky, která je dost dobrým důvodem.
Srdce má své důvody, které rozum nezná. Zná je však Bůh. On se v nich vyzná a přebere si je. Přesně sem míří i známe Augustinovo Miluj a dělej, co chceš. Třeba se modli za mrtvé. Lásku ti Bůh vyčítat nebude.
3. I mrtví jsou přeci lidé
Po smrti naši mrtví pro nás nepřestávají být lidmi. (Stejně jako děti jsou v našich úvahách lidmi už před početím.) Zesnulí nejsou vyškrtnuti z lidské rodiny, stále jsou její součástí. Počítá se s tím, že i pro Boha jsou nadále lidmi a jako takoví potřebují Boží péči, odpuštění, pomoc. My nevíme přesně v jaké podobě, ale víme, že stejně jako my i oni jsou odkázáni na Boží milost a bez ní jsou ztraceni.
Je pochopitelné, že se reformaci příčilo fantazírování o posmrtném životě a o tajemných váhách odpustků, zásluh a očistcových lhůt. Jenže místo na téhle představě církevních úkonů jakožto pák a fint na Boha je možno stavět na lidské solidaritě, kde my všichni – živí i mrtví – stojíme před Bohem a čekáme na spásu.
Právě lidství zesnulých je důvodem, proč se za ně modlit. Zcela běžné jsou modlitby za mír, moudrost, zdraví, zdar – tedy za neživé věci, které živé nikdy nebyly a ani nebudou. Oč více se sluší modlit za naše bližní, kteří jsou nyní sice také neživí, ale na rozdíl od neživých věcí byli živi a zase živi budou.
Zdařile a střízlivým způsobem vystihuje lidskou sounáležitost holandská píseň Heer, herinner U de namen, jejíž text napsal Mattheus Verdaasdonk. (Nahrávky lze najít na internetu. Existuje i německá verze Herr, gedenke doch der Namen.) V písni stojí za povšimnutí, že řeč o mrtvých se pozoruhodně překrývá s řečí o nás živých. Vlastně se jim vyprošuje totéž co živým.
V paměti měj, věčný Bože,
jména našich zesnulých.
Vzpomeň, jak šli skrze moře
samoty a smutků svých.
Cestou pláče museli jít,
stezkou plnou bolesti,
v touze, aby v domě tvém žít
mohli s tebou v radosti.
Rozpomeň se, jak šeptali
modlitby své do noci.
Marně tichu naslouchali
v čase trpké bezmoci.
Ve tváři smíš číst jim vrásky,
v duši jejich spatřit stín.
Odpověz jim na otázky,
vysvoboď je ze všech vin.
Odpustil jsi hříšné Máří,
též i lotru na kříži.
Mrtvým dej žít před svou tváří,
kde strach srdce netíží.
V paměti měj jejich jména,
v soudný den trest vzdal od nich,
ať je provždy zahlazena
každá vina, každý hřích.
Kam se člověk obrátit má,
když den soudu nastane?
Trýznivá jej úzkost jímá:
Neopouštěj nás, Pane!
Pohleď, jak strach zrak nám kalí,
slyš, jak hlas se chvěje nám.
Nespasí nás zblízka, zdáli
nikdo jiný – jen ty sám.
4. Prosba za zemřelé
Největší úskalí prosby za mrtvé spočívá v nedostatku informací o jejich stavu. Nevíme, jak přesně se za ně modlit. Co tak asi ve své situaci potřebují?
Ovšem ani úplné odstranění modliteb za mrtvé není bez problémů. Může vzniknout klamný dojem, že se nemodlíme, poněvadž mrtví už nic nepotřebují. „Je na lepším“, „odešel domů“, „už jí nic nechybí“ – tak se někdy mluví o zesnulých. Jenom se tím posiluje nezdravý dualismus duše a těla. Podle něj dokud člověk žije v těle, je to utrápený život, život nepatřičný, ale jakmile člověk zemře, polepší si. Po smrti je údajně v nebi u Boha, jako kdyby tady na zemi (a v těle) byl v exilu či za trest nebo omylem. Takový pohled je Bibli cizí. Již zde na zemi jsme s Bohem a rozhodně zde nejsme napůl či nedopatřením. Život, který zde žijeme, je ten pravý a jedinečný, žádný nedomrlý odvar. Žádná nápodoba ani příprava na věčnost. Život není čekáním na smrt jako na vykoupení. Smrt není vstupenkou k Bohu.
Bible i starokřesťanská vyznání mají v tomto ohledu jasno. Svět čeká přerod, až přijde Mesiáš a nastolí Boží království. Tehdy mrtví budou vzkříšeni. To je ta důležitá událost, která je před mrtvými. V apoštolském vyznání říkáme věřím vzkříšení těla či postaru těla z mrtvých vzkříšení. A podobně i nicejsko-cařihradské vyznání má očekávám vzkříšení mrtvých a život budoucího věku.
Vyjdeme-li z těchto dávných výpovědí, vynikne, co mrtví postrádají a jak se tedy za ně nejlépe modlit. My do detailů nevíme, co mrtvým chybí, ale rozhodně víme, že jim chybí těla. Ta jsou někde pohřbena či spálena. Chybí jim život v těle. Modlitba za mrtvé pak není modlitbou za jednotlivce a jeho pobyt kdesi v zásvětí. Je to modlitba za všechny, kteří spolu s námi očekávají onen veliký mesiášský přerod.
Evangelická modlitba za mrtvé může tedy vypadat třeba takto: „Pane Bože, vzkřis mrtvé, prosíme. Přijď království tvé. Maranatha! Amen.“