Na počátku srpna se již po 17. konala Ars poetica, týdenní setkání pro zájemce otevřené poezii, literatuře či umění obecně. Setkání není určeno jen pro odborníky a pokročilé, ale i pro nadšence všeho věku, kteří se čtením poezie teprve začínají. Dopoledne lektoři představují jednoho básníka, s jehož díly se stýkali a potýkali po celý rok. Na dopolední přednášku navazuje dílna, v níž se rozvíjí motivy či techniky, které daný básník ve svém díle užívá. Večer pak obyčejně přichází na pořad setkání a diskuse s vybraným hostem. Jako hosté letos na Ars poetice vystoupili Vít Ondráček, Pavel Hošek, Ivan Folleti, Petr Vizina a mezi probírané básníky byli zařazeni Miloš Doležal, Věra Jirousová, Zdeněk Volf, Pavel Kolmačka, Eduard Ovčáček, Josef Lederer a Eva Švankmajerová. V tomto roce se poprvé Ars poetica konala na evangelické faře v Šonově (u Nového Města nad Metují), kde místní sbor poskytl své prostory. Nové místo vyjednával zakladatel AP František Burda (1972), katolický křesťan, otec čtyř dětí a vysokoškolský pedagog působící na Univerzitě v Hradci Králové.
Františku, jaké byly Tvé motivace k založení AP a proč jsi z umění upřednostnil právě poezii?
Každé rozhodnutí má na vědomé, podvědomé i nevědomé úrovni mnoho vrstev. Jednotlivé přiznané i nepřiznané motivace se splétají v neproniknutelné tkanivo. Jsem vždy opatrný vůči příliš jednoznačným vyprávěním. Z hlediska časové posloupnosti se Ars Poetica zrodila z dětských táborů, které jsme založili s přáteli. Ty se snažily o prostředkování křesťanské duchovní zkušenosti prostřednictvím oživování literárních textů divadlem, hrou, tancem, vizuálním uměním. To vše prostupovala teologická reflexe. Po několika letech se zrodila myšlenka udělat něco podobného pro dospělé. A vskutku první lektoři a účastníci AP prošli zkušeností našich dětských táborů. Volba poezie byla od počátku jasná. Poezie má pro mne asi největší inkarnační potenciál. Jde o slovesné umění, které se ve svých vrcholech ocitá až na samé hranici možnosti vyjadřovat skutečnost materiální i duchovní povahy. Zdá se mi, že právě v poezii dochází radikálním způsobem k uchopování neviditelných věcí, které nás obklopují. V poezii hraje mimořádně významnou roli cit pro prostor za slovem, pro nevyslovené a nevyslovitelné, které se prostřednictvím básnické řeči vyjevuje. Ale jistě stálo u vzniku AP také mnoho nízkých pohnutek.
Proč jsi zvolil metodu ročního čtení básníků, při níž lektoři po celý rok, ideálně každý den, čtou díla vybraného básníka? Jaké jsou přední výhody a úskalí tohoto přístupu?
Mám velkou úctu k akademickým textům a k akademickým metodologiím práce s textem. Nicméně, chápu je jen jako cenné a důležité pomocníky. Za fundament recepce slovesného umění považuji elementární čtenářskou zkušenost s živým slovem, které proniká do osobně-existenciálních vrstev čtenářova žitého světa. Klíčový je dotyk s živým slovem, které má moc prohlubovat vnímání, emotivitu, imaginaci, schopnost být zasažen, zraněn a současně má moc proměňovat. Osobní setkání s textem je jako setkání s osobou a nejde v první řadě o setkání s osobou autora, nýbrž skutečně o živé setkání s živou textualitou. Podobně jako při poznání člověka i zde hraje roli pravidelnost a délka trvání vlastní četby. Čím pravidelněji a déle se s někým setkáváme, tím lépe mu začínáme rozumět a především tím více si uvědomujeme, čemu v jeho případě můžeme důvěrně věřit. S textem je to podobné, pravidelnost, repetitivita a dlouhodobost je antropologicko-psychologické východisko pro možnost skutečně intenzivní a funkční dialogické komunikace. Nechci tu metodu zbytečně zatěžovat přílišnými významy. Jde o to být s… Inspirací mi byla mnišská tradice lectio divina, kde se člověk do modu kontemplativní četby dostává prostřednictvím technik duchovní četby jako je repetitio, ruminatio, masticatio neboli opakováním, převalováním v ústech a přežvykováním textu.
Jaké bývají reakce na tuto metodu od lektorů, kteří roční cestou s básníkem prošli?
Vycházím z přesvědčení, že umění je jazykem, který je sdělitelný každému. Trochu se mi příčí na jedné straně všechny formy elitářství, obskurantismu, esoterismu, gnosticismu, intelektualismu, akademismu a na druhé straně plebejství, simplifikování a utilitarismu. Lektory se snažím vést k co možná největší lehkosti četby. K tomu, aby našli „okamžik“, ve kterém se dokáží textu vystavit. Zdá se mi, že tento existenciální okamžik obnaženosti před textem je stejně tak obtížný i stejně tak snadný pro lektora, který se literaturou již léta zabývá jako akademik, jako pro lektora, který s četbou teprve začíná a s náročnými texty má pramalou zkušenost. Jistě, je třeba být antropologickým realistou, každý z lektorů se s naší metodou sbližuje po svém. Někdo ji od první chvíle přijme. Jiný měsíce otálí. Někdo uprostřed roku vyhasne a znovu si k ní musí najít cestu a jiný se při četbě potýká jen se změnami emočního naladění. Každý má jiné osobnostní, volní a motivační předpoklady. Žijeme ve velmi tekuté době plné nestability a těkání. S tím je třeba počítat, avšak nesmíme to brát jako nepřemožitelný fakt, kterému je třeba se ve všem podrobit. AP je velmi křehkou záležitostí. Na začátku lektorské služby stojí touha si to zkusit, zažít text jako živé slovo a touha se o tuto zkušenost podělit s ostatními. Ale stojí tam také velmi jemný závazek spojený s vědomím, že nyní je to na mně, jaká, a jestli vůbec, AP za rok bude. Nejde o to, mít před sebou závazek kvality, obavy z výsledku, snahu být stejně tak dobrý nebo lepší než druzí, ale o závazek věrnosti. Prostě nebýt perfekcionista a neopustit cestu, ať už po ní jdu s pády a klopýtáním, nebo ne. Není zde žádné objektivní kritérium výsledku, ke kterému má lektor své úsilí upřít. Výsledek určí cesta. A překvapivě, ty výsledky jsou opravdu velmi zarážející. Z vnějšího pohledu nezasvěceného diváka je často poučený lektor s bohemistickou průpravou k nerozlišení od začátečníka, který přichází z technického prostředí a poezii do té doby nikdy nečetl.
Jaké máš osobní zkušenosti s metodou ročního čtení? Změnil se diametrálně tvůj náhled na některé básníky?
Má osobní lektorská zkušenost je z větší míry soukromá. Málokdy lektoruji veřejně. Každý rok čtu paralelně s lektory jejich básníky, jednak protože tím žiji, a druhak pro případ, že někdo z nich vypadne, abych ho zastal. Roční četba mi v zásadě přináší vztah, který prochází očišťováním. Nejde jen o to, že já čtu text, ale také o to, že text čte mne. Ta dialogická povaha četby je velmi důležitá. Vždy dochází k setkání a objevování dopředu neznámého světa, ale diametrálně se mi lektorováním snad žádný pohled na nějakého z básníků nezměnil. Už jen proto, že mezi básníkem a textem je sice vztah, ale ne korespondenční vztah. Text přesahuje autora i čtenáře. To platí pro umění obecně. Vždy je tu ten třetí transcendentní činitel. Ten mne zajímá. Svatý František z Assisi prý sbíral ze země s úctou každý kousek útržku papíru, na kterém stálo nějaké slovo. Když se ho spolubratři ptali, proč to dělá, odpověděl jim, že každé písmeno má své místo v evangeliu našeho Pána. Já přesně nevím, jaký význam co v umění má, ale věřím, že umění je jedním ze sedmi darů Ducha Svatého a že se zvláštním způsobem podílí na pokračování stvořitelského díla.
Byl nějaký básník, ke kterému ses dlouho prokousával, než se ti jeho dílo otevřelo?
Ano, jsem zvyklý se k dílu prokousávat. Téměř vždy. Otázka vkusu je ošidná a také proměnlivá. Postupně jsem se ale při četbě naučil nespoléhat na rozumění a trpělivě čekat. Někdy to přijde po kapkách, jindy jako sprcha. Někdy ucítím rytmus a ten mne vede, jindy zvukomalbu, někdy mne zarazí jakási přesnost výrazu a jindy zase znejišťující řazení, které porušuje běžnou logiku. Běžné čtení v sobě nemá tolik prostoru, aby se „takové“ setkání stalo. Kupříkladu během začátku koronavirových opatření jsem byl značně vyčerpaný, nemocný a zoufalý z nekonečných hodin distanční výuky, nadmíry elektronické komunikace, ale denně jsem vycházel ven s kočárkem do přírody a četl jsem si při tom dílo F. D. Mertha. Přesto, že mi v předešlých čteních byla jeho poezie spíše těžko přístupnou a musel jsem se hodně soustředit, nyní jsem si jednotlivé verše doslova smyslově vychutnával a opakovaně si je četl. Nemohl jsem se jich nabažit. Místy jsem měl pocit, jako bych strkal ruce do elektrického vedení.
Jaké jsou klíčové faktory při výběru básníků na AP?
Snažím se dávat prostor autorům, které považuji za zásadní, a současně za marginalizované nebo ty, jimž byla literární kanonizací marginalizována či vyloučena pro mne zásadní součást jejich díla nebo určitá hermeneutika četby jejich díla. A pak je tu také nesouhlas s redukcí jejich díla na nějaký zažitý narativ. Zajímá mne duchovní a dokonce teologická rovina jejich poezie. To se mi zdá být asi nejvíce opomíjenou oblastí reflexe uměleckého díla. Nemyslím tím nějakou doktrinální manipulaci nebo násilnou interpretaci, jako spíše fenomenologii duchovní síly, která se básníků zmocňuje, a o které mají potřebu vydávat svědectví. A pak je tu ještě jazyk poetiky, který je sám o sobě svědkem zápasu o smysl. Je tu jistě i subjektivní kritérium volby. Nikdy nevybírám autory, které nemám načtené a u kterých jsem si sám pro sebe nenašel silný duchovní akcent.
Na AP jezdí každým rokem řada výrazných uměleckých osobností a odborníků. Čím se ti daří přivábit zajímavé hosty?
S výběrem hostů je to podobné jako s výběrem básníků. Vždy zvu osobnosti, které dlouhá léta sleduji, čtu, nebo je považuji za mimořádně inspirativní z hlediska výše zmíněných principů vyzařujících z jejich umělecké tvorby. Osobně se skoro s nikým nestýkám. Nejezdím do tzv. „center dění“. Sám se divím tomu, že AP oslovila a zaujala tolik skvělých osobností. Nevím, jak si to mám vysvětlit. Hosté k nám jezdí bez přemlouvání na základě sympatie s ideovým založením celé akce. A přitom jsou tak různorodí! Mám z toho opravdu velkou radost a setkání s nimi je pro mne vždy naprosto jedinečným zážitkem a zdá se, že to tak vnímají i naši hosté. Často se otevřou tak nečekaným způsobem, že to překvapí i je samotné.
Byl někdo z uměleckých osob AP natolik osloven, že setkání ovlivnilo jeho tvorbu či se na AP stále vrací?
Na tuto otázku asi nedokážu uspokojivě odpovědět. Mnozí se opravdu vraceli nebo vracejí i jako účastníci. Občas se stalo, že někteří hosté i lektorovali (Jaromír Typlt, Aleš Palán, Jonáš Hájek). Někdy mi navrhnou nějakou spolupráci (Martin Kyšperský, Vladimír Václavek, Ondřej Fibich), jindy se jen zeptají, jestli by mohli přijet za rok i s rodinou (Pavel Kolmačka, Martin Stöhr, Dagmar Urbánková, Jitka N. Srbová). Většinou se to nestane. Párkrát jsem si všiml, že se AP objevila v nějaké básni našich hostů. Někteří lidé pod vlivem AP začali psát nebo pořádat bytové přednášky či větší akce. Těžko říct, kde vliv začíná a končí.
Můžeš se podělit o některé prožitky s hosty či z AP, které se ti hluboce vryly do paměti?
Zdá se mi, že s každým hostem vzniklo něco výjimečného, co bych si rád uchoval v paměti, abych si to kdykoliv mohl vybavit. Problém je, že to podstatné není příliš sdělitelné a co zbývá, jsou různé historky, ale ty se mi moc vyprávět nechce. Trochu se obávám toho, že se stane něco podobného jako s Magorem (Ivanem Martinem Jirousem). Historky ho předcházejí, ale ztrácí se v nich ty nejzajímavější rysy jeho díla i osobnosti.
Nicméně, skutečně ojedinělých okamžiků jsme na AP prožili mnoho. Na AP se pravidelně slouží bohoslužby. Ty doprovází často dost specifická hudba. Jednou jsem ke mši upravil Pašijové hry skupiny The Plastic People of the Universe. Ten rok přijel číst a hrát Vratislav Brabenec s Joe Karafiátem. Na druhý den měla být mše. Navrhl jsem Vráťovi, že by se mohli přidat a zahrát pašije s námi. Souhlasili. Jenže ráno na to Joe zapomněl a šel se koupat do místní hasičské nádrže. Vráťa mi řekl, ať to vezmu za něj. Hrozně jsem se zdráhal, na kytaru umím jen základy. Nakonec jsme to s Terezkou (mojí ženou) a s ním odehráli. Vráťa mi ani jednou nedal najevo, že to kazím. Když jsem se na něj při mši podíval, plakal. Celou ji probrečel. Dlouhá léta na žádné bohoslužbě nebyl. Jeho zhudebněný text pašijí si všechny podmanil. Jindy přijel Jan Halas, byl chladný večer a Jan měl jen kraťasy a košili s krátkým rukávem. Přesto seděl venku na židli a povídal o literatuře skoro až do tří do rána. Nikdo se neměl k odchodu. Jeho slova hořela jako výheň. Ke každému hostu bych mohl přiřadit nějakou silnou vzpomínku, ale to nejde. Bylo jich už hodně přes sto.
Co poezie otevírá (v) tobě? Jaký shledáváš vztah mezi slovem a Slovem?
No, tak to bych také rád věděl! Něco tuším. Snad je to právě to rozevírání vědomí, vnímání, zvyšování citlivosti pro ty nejvšednější skutečnosti každodennosti. Vlastně je to všechno spojeno se schopností žasnout. Nemyslím to žasnutí nad nějakou enormní exkluzivitou, ale schopnost vidět exkluzivitu v těch nejnepatrnějších věcech. Básník Jan Čep (byť psal jen prózu) to nazval jitřním zrakem. Poezie se dokáže pozastavit nade vším a zahlédnout to jakoby poprvé. Dokáže vnímat mnohostrannou realitu jako epifanii, o které stojí za to vyprávět nebo ji spatřit. Ovšem nejde o to se do toho nějak stylizovat nebo nutit. Musí se to tzv. „stát“. Přichází to jako dar. A pokud jde o vztah mezi básnickým slovem a vtěleným Slovem Božím, vidím zde kontinuitu, někde více, někde méně patrnou. Tím bodem dotyku, úběžníkem, kde se obě skutečnosti setkávají, je právě ta zkušenost oslovení, kdy je básnické slovo pociťováno jako živé slovo, kdy člověk vnímá, že nestojí nad propastí marnosti a nekonečnosti pomíjivosti.
Zaujal tě někdo z mladší generace básníků, kdo pochází z evangelického prostředí či je křesťansky orientovaný?
Dříve než odpovím, je třeba něco vysvětlit. Ta otázka má v pozadí dvě dimenze. Obě se týkají toho, co se skrývá pod pojmem náboženství. S tím pojmem mám problém. Náboženství je teprve nedávný moderní pojem, který odpovídá určité konfiguraci moci generované vznikem moderního státu. Chtělo by to dlouhé vysvětlování. Případné zájemce bych odkázal na zásadní knihu Williama T. Cavanaugh – The Myth of Religious Violence. V žádné významné kulturní oblasti minulosti, v Řecku, starověkém Římě, ve starodávných čínských kultech, v Japonsku, u Aztéků, v Egyptě ani u domorodých kmenů v Severní Americe nenalézáme lexikální ekvivalent pro západní pojem náboženství, který se globálně prosadil. Křesťanství jako náboženství se objevuje až v novověku. Hinduismus jako náboženství je umělý konstrukt implantovaný do Indie až v r. 1829. Stejně tak tomu bylo s buddhismem, který známe jako náboženský pojem také až z 19. st. Ještě absurdnější bylo označení kultů kami za náboženství šintoismu a jejich násilné oddělení od uctívání buddhů. Termín náboženstp class="zaklad"ví v sobě předpokládá rozdělování, dichotomii náboženského a světského, přičemž takové rozdělování je před novověkem antropologicky a epistemologicky nemyslitelné. Díky novému pojmu se mohlo náboženství označit jako zdroj konfliktů a moderní sekulární stát mohl a může sebe pojímat jako mírotvorce a řešení na tzv. fundamentální konfliktualitu, která je prý náboženství vlastní. Díky tomu se oddělila vnitřní stránka náboženství od vnější stránky. Ta vnitřní byla racionalisty ztotožněna se skutečnou esencí, zatímco ta vnější vedla pod diktátem centralizovaných států ke konfesionalismu. Zdůrazňování izolované vnitřní stránky náboženství vedlo k legitimizaci individualismu a současně dávalo oprávnění státu ingerovat do otázek kultu (Hobbes, Locke, Rousseau), sbližovat stát a církev a nakonec vytvořit státní náboženství. Odtud byl už jen kousek k transferu posvátna na stát, posléze na národ. Zde má také kořeny moderní nacionalismus. Moderní pojetí náboženství legitimizuje násilí na „tmářích“, na těch, kdo tuto dichotomii nevyznávají, což se týká jak struktury života uvnitř sekulárního státu, tak zahraniční politiky. Zatímco násilí těch, kdo neoddělují náboženství od politiky je negativní, tak násilí sekulárních států je mírotvorné a pozitivní. Přitom všechny jak substantivistické, tak funkcionalistické, tak esencialistické definice náboženství selhávají a ukazují, že za náboženství můžeme považovat i marxismus, nacismus, fašismus, liberalismus, konzumerismus, nacionalismus, volný trh, lidská práva, principy humanismu, monetární systém, sport, matematiku, psychoterapii, zdravovýživu, nicotu, přírodu, etiku, politiku, etnicitu, ekonomiku apod. Někteří autoři tvrdí, že nejadekvátněji se společnému jmenovateli toho, co má náboženství vyjadřovat, blíží pojem kultura.
S termínem náboženství mám ale ještě vážnější problém z antropologického hlediska. Jak ukázaly analýzy René Girarda, struktury všech mýtů obsahují legitimizaci jednání kolektivu vůči těm, kdo vykazují nějaké odlišnosti. Transcendentní nebo numinózní entita v mýtických narativech, diskurzech a textech autorizuje a přitakává jednání davu, když se tento snaží vypořádat s odlišností, která ho ohrožuje, tím, že odlišného jedince nebo skupinu vylučuje, perzekuuje nebo zabíjí jako symbolického „jiného“ v logice „je lepší, aby zemřel jeden za všechny, než všichni za jednoho“. Tuto strukturu mýtů Girard nazývá náboženstvím. Jenže právě tato struktura je v evangeliích obrácená naruby. Transcendentní autorita zde stojí proti davu, na straně oběti. Girard v bibli, zejména v evangeliích, odkrývá strukturu antimýtu. Problém spočívá v tom, že historické křesťanství má ve všech svých podobách neustále tendenci se stávat náboženstvím. Neustále se v něm prolíná mýtus s antimýtem. To je pro mne důležité. Ono to totiž souvisí nepřímo s tvojí otázkou. Protestantismus se rodí v době, kdy se dichotomie náboženské/světské a vnitřní/vnější stala dogmatem. Zatímco to vnitřní je spojeno s iracionalitou, tak to vnější je vázáno na rozum a řád, který je protěžován. Ne náhodou se v protestantismu dlouho nahlíželo negativně a s despektem na fenomén katolického mysticismu jako na projev nebezpečné iracionality. Definování hinduismu jako náboženství bylo ovlivněno připodobňováním tzv. hinduismu ke katolickému mysticismu. Teprve v 19. st. byla mystika romantickými filosofy a umělci rehabilitována, ale pouze pod egidou čistého privátna či individualismu, což odpovídalo racionální dichotomii mezi náboženským a světským, vnitřním a vnějším. To souvisí i s markantním oddělováním duchovní a světské tvorby. Proto se v protestantismu setkáváme s poměrně malým počtem básníků. Teprve v poslední době se to začíná měnit.
Já primárně básníky podle jejich náboženské orientace nevybírám. Ale přirozeně si při četbě a studiu jejich díla nemohu nevšimnout jejich náboženské orientace. Ale znovu říkám, pro recepci uměleckého díla je to druhotné. Nicméně, tvá otázka je výborně položená a odkazuje především na tu druhou vrstvu, a tou je orientace ke vztahu s Kristem, čehož člověk nabývá v prostředí nějakého společenství. A ty se ptáš na spojení s evangelickým prostředím. Vlastně musím říci, že u mnohých básníků, které čtu a mám rád, ani nevím, jestli jsou nábožensky založení nebo z jakého křesťanského prostředí vycházejí. Z těch, kteří jsou nějak spojeni s evangelickou tradicí, se mi vybavuje Angelus Silesius. Jeho verše jsem se učil nazpaměť. Pak je zde českoněmecký renesanční básník Theobald Höck. Rád jsem si také četl básně Milana Balabána a Jakuba S. Trojana. Velmi si cením překladatelské a částečně i autorské práce Miroslava Matouše. Dále mám rád vybrané verše Pavla Rejchrta a některé básně Miloše Vavřečky. Nemohu nevzpomenout Sváťu Karáska nebo Petra Pazderu Payna. Jako básníka si z evangelického prostředí nejvíc cením Jiřího Rulfa a z mladých Jonáše Hájka. Velmi mne také oslovilo díly Jany Šrámkové.
Letošní AP se poprvé nekonala v Ježkově, nýbrž v Šonově v evangelickém sboru. Dodalo nové místo nějaké nové impulzy či přineslo něco nového? Nebo naopak přišla AP opuštěním Ježkova o nějaký svůj výrazný aspekt?
Změna místa byla vynucena bolestnou událostí, kdy se na dětském táboře, konaném před námi v Ježkově, nakazila malá holčička Dorotka fekální bakterií, pravděpodobně z vody, a zemřela. To se stalo 10 dnů před začátkem AP. Bylo třeba najít rychle nové místo. Hledal jsem ho velmi intenzivně a mohu říci, že téměř beznadějně. Když už jsem jedno místo našel a začal ho materiálně vybavovat, ozval se místní starosta vesnice a chtěl po každém účastníkovi test na Covid-19. Už jsem nevěděl na koho se obrátit. Napadli mne ještě Bártovi, u kterých jsme byli už několikrát na faře na malém básnickém festivalu. Rozjel jsem se doslova na blind na evangelickou faru do Šonova, jen abych se zeptal, jestli je nějaké místo nenapadá. Bártovy jsem znal jen velmi vzdáleně, neměli jsme osobní vztah. Jejich reakce mne ohromila a vehnala mi slzy do očí. Marek Bárta se mne zeptal: „A Františku, proč to vlastně nechceš udělat tady u nás?“ Ještě ten den bylo všechno domluveno a začali jsme s přípravou. Darina Bártová doslova obratem ruky zařídila obědy. Šonov se ukázal být ideálním místem. Centrální budova fary geniálně oddělovala děti od programu a současně poskytovala multifunkční prostory, které jsme využívali tak, že se vše zdálo být jakoby kaleidoskopem přesně komponovaného site-specific programu. Také celková atmosféra kostela a fary situovaných do krásné krajiny, sadu a okolní přírody pomohla silně ozvláštňovat a zesilovat vnímání účastníků. No, a nakonec musím zmínit, že došlo i na ekumenickou bohoslužbu, ze které jsem měl velkou radost nejen já, ale také všichni zúčastnění. Šonov je pro nás ideálním místem. Všichni jsme jím byli okouzleni.
Otázky připravil a za rozhovor děkuje Jan Černý.