Číslo
Každou neděli káže, zaskočen zájmem
i nezájmem, mluví, prská a horlí,
týden co týden. Patří sem, do bodavého
jasu krajiny, mezi zpustlá stavení,
brambory a kamení, mezi dráty ostnaté,
hlavy zabedněné, oči zářící. Pravý
posel naděje – přichází v černém.
Slovo lásky, strhává s sebou,
protipohyb pádu. Nemá to ze své hlavy!
Je zakotven v řádu!
Slunce vše prosvětli, stříbrný vzduch
nebi je blíž. Úsměvy okříváme.
Samoten pak stoupá po kamenných
schodech, usedá v obývacím pokoji,
pouští gramofon, smutný hlas, mrtvá Nico.
Zvláštní úzkost projede mu tělem,
sevře hrdlo i konečník.
1988