Tu vystoupil jeden zákoník a zkoušel ho: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Ježíš mu odpověděl: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“ On mu řekl: „Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí a miluj bližního jako sám sebe.“ Ježíš mu řekl: „Správné jsi odpověděl. To čiň a budeš živ.“ Zákoník se však chtěl ospravedlnit, a proto Ježíšovi řekl: „A kdo je můj bližní?“ Ježíš mu odpověděl: „Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali ležet polomrtvého. Náhodou šel tou cestou jeden kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. A stejné se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho. Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl pohnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem a obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral. Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl:“ Postarej se o něj, a bude-li té to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet. „ Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“ Zákoník odpověděl: „Ten, který mu prokázal milosrdenství.“ Ježíš mu řekl: „Jdi a jednej také tak.“ Evangelium podle Lukáše 10, 25–37
Přátelé v Kristu, za Ježíšem přichází věřící člověk s naléhavou otázkou: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ To je základní otázka. V celých našich dějinách, v každé generaci znova, se ptali lidé naléhavě: Co máme dělat? Jak máme Žít, abychom měli podíl na věčném životě? A tak za to mám, že se dnešní moderní člověk tak naléhavě neptá. Pohybuji se hodné mezi lidmi, mezi mladší mi i staršími, zdravými i nemocnými, věřícími i nevěřícími, svobodnými i vězni, inteligenty i lidmi prostými – a zjišťuji, že se dnešní lidé tímto způsobem neptají. Je to pokrok, anebo úpadek? Je to známka vyspělosti moderního člověka, anebo jeho ubohosti – že člověku stačí jeho malý život, život zaměřený na sebe, Život vyplněný jen obživou a zábavou, život jako jedna sebe či samoobsluha, život, který nemá a ani nechce mít podíl na tom, co naši malost přesahuje? Chtěl bych nám domluvit – vám osobně i mně osobně – ptej se také tak. Co mám dělat, abych měl podíl na věčném Životě? Ptej se a tak se modli, každý den ráno, ptej se a tak unikej ze spárů malosti, která je všude kolem nás a chce nás strhnout k životu, který je jen odrazem Života, ptej se denně, ptej se ve všem, co děláš – jaký je můj podíl, můj osobní podíl na životě otevřeném a tvořivém, na životě, který nás vyvádí z domu služby do svobody dcer a synů Božích. V rozhovoru dojdou Ježíš a zbožný Žid k tomu minimu i maximu Židovské a křesťanské viry, k tornu jedinému slůvku, které je záchranné a které dělá z malého sobeckého života Život naplněný, hojný a věčný – k slůvku MILUJ. Miluj – to je to pozitivní a záchranné, to tě vyvedlo z marnosti k slávě. Miluj – to tě ochrání před těmi spáry malosti, nicoty a smrti, před negativními silami, které v tobě dřímají a které tě obklopují. Miluj – to je tvůj podíl na odvěkém a budoucím. Miluj – k tornu jsme zváni a my, kteří se o to snažíme, poznáváme, jak je to nesnadné. Chci milovat, ale nějak mi to nejde, doma to skřípe, v práci to milování často hapruje a ve společenství obce či města to vydává až nepopsatelné zvuky. Ani sám sebe příliš nemiluji – někdy bych nejraději vyskočil z kůže a kdybych se mohl sám se sebou rozvést, byl bych nejméně patnáctkrát rozvedený. Tedy chceš-li mít podíl na životě, který pokračuje, tak miluj! A všimněme si toho totálního nasazení: vší silou, celou myslí, celou duší a srdcem – tak jsme nabádáni, my trosečnici lásky, kteří milujeme jenom zlomkem své mysli, jen jednou komůrkou srdce. Ježíš a zbožný žid říkají i koho máme takto totálně milovat: Boha, svého bližního i sám sebe. Milovat – to není nějaký náboženský úlet, kde bych vše věnoval nebeskému Otci a přitom bych nedbal o konkrétní lidi, s kterými žiji. Milování, to jsou spojené nádoby, jedná se o jednu a tutéž otevřenost, o kapacitu tvého srdce – do jaké míry se dovedeš dát, do jaké míry dovedeš milovat Boha, kterého nikdo nikdy neviděl a člověka, kterého den co den vidíš. Milovat Boha a milovat bližního jako sebe samého – to je to jediné, v tom je vše. Když slyší tuto maximu víry dnešní moderní člověk, začne zpochybňovat Boha. To je novum v našich dějinách, že člověk zpochybňuje Boha, místo aby zpochybňoval sám sebe, svá rozhodnutí, své kroky, ve jménu tvořivé lásky, všem generacím společné, lidi převyšující a lidi sjednocující. Zbožný žid, který rozmlouval s Ježíšem, nezpochybňuje Boha, ale ptá se jinak. Na lásce k Bohu neklopýtne, ptá se překvapivě: A kdo je vlastně můj bližní? Přijímá ten apel – miluj celou svou bytostí Boha a svého bližního, ale teď jde o to, kdo je můj bližní. Je to moje žena – člověk, s kterým jsem trvale spojen, jsou to rodinní příslušníci, jsou to lidé na pracovišti, ti, které potkávám? Jsou to všichni lidé? Kdo je můj bližní, koho mám milovat celou svou bytostí? Na tuto otázku odpovídá Ježíš podobenstvím o milosrdném Samaritánovi, odpovídá obrazem. Krátce to převyprávím.
Ptáš se, kdo je tvůj bližní? Tak tedy poslouchej. Pan farář jede ve svém bouráku v neděli ráno z Řasnice na bohoslužby do Nového Města, má na to přejetí deset minut, spěchá a krouhá zatáčky. Náhle vidí v příkopu motocyklistu, který havaroval – je od krve. Automaticky přibrzdí, ale pak si řekne, vždyť za chviličku začínají bohoslužby, lidi už se scházejí, přece je tam nemůžu nechat, určité přece za mnou někdo pojede, kdo toho člověka převeze, já nemohu, já musím přece jet – a přidá plyn. Za ním pak jede na bohoslužby věřící rodina z Frýdlantu. I oni vidí zraněného, i oni přibrzdí, ale mají nové potahy a hlavně teď spěchají na ty bohoslužby, jistě pojede někdo za námi – a jedou dál. Za nimi na kole mladík, třeba má dlouhé vlasy, kdoví, kde celou noc byl. On se zastaví, sehne se, pohlédne zraněnému do tváře, naloží na kolo a dopraví ho do Frýdlantu do nemocnice. A ten obraz končí otázkou: Kdo z těch tří se stal zraněnému bližním? Na otázku, kdo je můj bližní odpovídá Ježíš otázkou, kdo se stal bližním. Bližní tedy nejsou předem určeni – je to ten či ten, bratr, tchyně atd. – ale je nám řečeno: stávej se bližním. Ve svém životě, na své cestě potkáváš lidi. Stávej se jim bližním, tj. nepomíjej je, vystup ze své anonymity, vyraž ze svého nezájmu a pomíjení. Staň se významným pro ty, které potkáváš, staň se událostí jejich života.
Židovský myslitel Emanuel Lévinas, který přežil hrůzy koncentračního tábora, vystihuje ve svém díle Tváří v tvář, tuto intenci Ježíšova života. Říká: Lidská tvář, ta jediná obnažená část člověka, prozrazuje naši slabost, naši bídu, zračí se v ní stud, nepřipravenost, starost, úzkost. Tvář je vystavená ohroženi a vede nás i za to pouze viditelné, vede nás, abychom viděli celé lidství člověka. Tvář je bránou k ceně života, k neopakovatelné unikátnímu tajemství jednotlivce. Tvář – a v ní oči – hovoří a my odpovídáme a tak se v nás rodí odpovědnost, opak lhostejnosti. Jiný člověk na mě promluví, pohlédnu mu do tváře – a já ho připouštím, já ho nepominu, beru ho na sebe (nebo na kolo), odpovídám, beru na sebe odpovědnost. Blízkost druhého člověka neznamená, že je mi sympatický nebo že je můj příbuzný, ale že jsem se pro něj stal blízkým, že jsem ho nepominul, že jsem byl zasažen apelem jeho tváře, že jsem přešel z ne-vztahu do vztahu. Něco pro druhého udělat, něco mu dát, říci mu: jsem tady i pro tebe! Tuto zkušenost udělal Lévinas právě v koncentráku. V lidské tváři je výpověď, žádá mne, abych se otevřel, přikazuje mi, velí mi, abych se stal druhému blízkým člověkem. Tento příkaz k lidskosti – to je smysl lidské tváře, smysl, který člověk nestvořil. Miluj Boha a miluj bližního – to je jedna a ta samá věc, neboť Bůh nás volá tím, že dal člověku tvář, která nás vyzývá k životu odpovědnému. Na otázku, kdo je můj bližní, je tu odpověď, výzva: Ty jdi a dělej to také tak. To jest – ty jdi svou cestou a stávej se pro druhé bližním. Až ten třetí, v Izraeli pohrdaný Samaritán, nepominul člověka, stal se zraněnému významným, stal se mu blízkým – a ty jdi a dělej to také tak.
Takto se skončil ten nábožný rozhovor, který začal otázkou „Pane, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě“? Ty jdi a dělej to také tak – jako ten poslední, co překročil svůj stín, jako ten, kdo zaslechl z tváře zraněného povel k lidskosti, kdo ho vzal na sebe, kdo prolomil cizotu a chlad a stal se zraněnému bližním. Naše náboženství, naše víra, nesmí unikat ze světa k Bohu. Ježíš, Boží Syn, naši víru uzemňuje a říká nám: miluj – to jest nepomíjej, poslechni Boží výzvu v lidské tváři. Tím, že se zastavíš, pohlédneš do tváře a staneš se druhému blízkým, tím se v tobě pohne něco z pravého, bohatého života, tím začneš žít jinak, začneš se rodit, začneš mít podíl na životě velikém.
Ty jdi a dělej to také tak a uvidíš, že i tvá samota ustoupí, ustoupí strach a starost o přežití. To izolované, do sebe stočené já pookřeje. Ty jdi a dělej to také tak – stávej se bližním, tak do sebe přijmeš Boha, jehož nepřítomnost svírá, tiskne a bolí. Ty jdi a dělej to také tak – to je pozvání do jiného způsobu bytování na této zemi. Amen