rozhovor s Hebe Kohlbrugge, holandskou církevní pracovnicí,které byl 14. května 1991 udělen čestný doktorát theologie ETF UK
JR: Jste známa svým přátelstvím k Československu. Jaký byl počátek tohoto vztahu?
HK: Když v roce 1939 přepadl Hitler Nizozemí, bylo třeba postavit se na odpor. Např. pomoci Židům ohroženým deportacemi, studentům nasazovaným na práci do Německa apod. V dubnu 1944 jsem byla zatčena a v září převezena do Ravensbrücku. V koncentráku jsem potkala české dívky a spřátelila se s nimi. Když se po roce 1948 naše spojení přerušilo, hledala jsem různé cesty, jak se do Československa dostal, abych viděla, jak to tam skutečné vypadá. Podařilo se, setkala jsem se s přáteli, našla mnoho nových a učila se spolu s nimi hledat „cestu pravdy".
JR: Znáte dobře situací na Západě i na Východě. Lze říci, co pozitivního přináší protestantismus pro život na konci tohoto století?
HK: Nemyslím, že by nám závěr tohoto století kladl jiné otázky než staletí, která byla před námi a která přijdou po nás. Nejsou snad noviny tak jako jindy stále plné válek, bojovného křiku a nouze uprchlíků? Dnes platí totéž, co dříve: „Co je tvým největším potěšením v životě a smrti? — Že nejsem sám svůj, ale patřím svému Spasiteli, Ježíši Kristu, který mě vysvobodil z moci ďáblovy" — jak praví první otázka Heidelberského katechismu.
JR: Nemá dnes protestantská menšina nějakou zvláštní úlohu?
HK: Úkolem každého křesťana je hledat cestu Kristovu ve skutečné pravdivosti. Nebyla takovou cesta Husova, Lutherova, Komenského a všech těch, kteří šli v tiché jistotě víry, mnohdy pod tíhou utrpení? Potom však přišlo přesvědčení, že už nikdo nebude upálen, bude-li člověk řídit svůj život sám podle sebe. Kam to došlo, můžeme zřetelné vidět v našich nejnovějších dějinách: k lidské svévoli, diktatuře a všem úděsnostem, které k tomu patří. I v takové době však zněly hlasy, kráčející cestou pravdy. Např. Hamann nám řekl (cituji): „že všechna moudrost je v Božím řádu přírody, když to Duch jeho Slova otevře duchu našemu. Avšak všude labyrint a nepořádek, chceme-li vidět jen sebe sama." Když přišel národní socialismus, byli tu lidé jako Karl Barth, kteří řekli jasné „ne". Schneider Dickenscheid (podobné jako mnozí jiní) kvůli takovému „ne" zemřel v koncentračním táboře. Stejné tak zněla mnohá „ne" vůči systému vidícímu jen sebe sama v Sovětském svazu či u vás. Jde o úkol pro každého křesťana: žít za všech okolnosti v Kristově pravdě, v důvěře v Krista.
To mi připomíná — byla jsem smutná, když jsem četla v článku synodního seniora „láska zakryje většinu hříchů", jako by to mělo smést se stolu všechno zlé, co mezi námi leží jako pozůstatek minulosti. To není biblické: hřích ve Starém ani Novém zákoně nelze odstranit prachovkou. Viník by zůstal sám se svým špatným svědomím. Největší láska je kříž, kde jsou naše hříchy odkryty. Tak jako Kristus nepřikrývá hřích Petrův, tak smíme i my slyšet Kristovu otázku: „Miluješ mne?" To je odkrývání.
V NDR se obrátil jeden starý biskup dopisem na všechny spolupracovníky v církvi a požádal je, aby mu sdělili, zda a jak spolupracovali se Stasi. Každý na jeho dopis odpověděl, ústně nebo písemné, každému jednotlivě se tak pomohlo, ale nic nebylo „zakryto". Myslím, že nemáme za úkol nic zvláštního, jenom jedno jediné: ve svém všedním životě žít v poslušnosti přímé biblické cesty. Neuhýbat z ní a už vůbec ne se zbožnými řečmi na rtech.
JR: Jaký je váš názor na ekumenismus?
HK: Jen naše poslušnost víry, jen naše slyšení Slova nás může sbližovat. Žádné organizované fúse. Normálního člena sboru celý dnešní ekumenismus vskutku nedojímá. Rosenstock řekl už před mnoha lety, že Světová rada církví je jev sociologický a nikoli církevní. Obávám se, že měl pravdu a že ekumena by se měla zcela nově orientovat na skutečnou „církev".
JR: Jak vidíte uprostřed ekumeny českobratrskou církev evangelickou?
HK: Nechtěla bych dělat nějaké závěry. Vaše církev má členy sborů, kteří v Duchu Kristově žili a zemřeli. Myslím např., na nezapomenutelného učitele a presbytera z Jindřichova Hradce nebo na faráře Kaluse, kteří neúnavně roznášel i SLOVO a Duch Boží byl s nimi — tak jako s mnoha jinými, které jsem nepoznala. Dokud v církvi působí Duch Boží, církev žije. Proto o Ducha svatého prosme.
JR: Čeho se vyvarovat, abychom byli přínosem pro život společnosti?
HK: Jak ukazuje nizozemský theolog Noordmans na kázání Jana Křtitele, my pořád vymýšlíme, co bychom měli činit mimořádného. Ale místo toho slyšíme: obrat se a jdi zpět na své místo. Jinými slovy—cesta za Kristem z nás činí sůl země a tím je naše místo ve společnosti samo od sebe vymezeno.
JR: Platí to např. i vůči problémům tržního hospodářství?
HK: Ano, tvrdostem tržního hospodářství se lze sotva vyhnout. Avšak právě v tomto životě s jeho hříchy se musíme obrátit. Mnohé chyby a nedostatky pak budou méně tvrdé, protože lidé se budou učit víc si druhých vážit a možná také budou nacházet cesty, které dříve neviděli.
JR: Jak bojovat proti pasivitě a lhostejnosti?
HK: Vidět a věřit, že všechny cesty jsou cestami Božími – to nás zbavuje strachu. Nemusíme se stahovat do niterné zbožnosti, ale můžeme jít vesele svou cestou. Proč by „lhostejné a pasivně", když je mi jasné, že kráčím po Božích cestách a ne vlastních? Proč se stahovat do niterna, když vím, že Bůh jde dějinami a já i ostatní jdeme s ním! Pontský Pilát, ačkoli nevěděl, co činí, nechal na kříž napsat: „Toto je židovský král". Jeden církevní otec ho pak za to nazval nejmoudřejším a nejtemnějším prorokem Nového zákona. Vidíme-li Boží cestu uprostřed všech našich lidských omylností a hříchů, nemůže nás to učinit veselými?
Ptal se Joel Ruml