Co provádějí čbr. evangelíci od začátku tzv. normalizace, tedy už dvacet roků s pojmem odpuštění, přesahuje všechny meze dovoleného. Podle Krista máme odpouštět to, čím se druzí provinili proti nám. Pokud se někdo provinil ne sice proti nám, ale proti druhým, máme počítat s tím, že mu může odpustit Bůh. Čbr. evangelíci však zneužívají Kristova příkazu odpouštět „našim viníkům“ k tajení, popírání a přímo zalhávání trapného selhání vysokých pastýřů ČCE z posledních dvaceti let, zatímco by to selhání mělo být nejen všeobecně přiznáno, nýbrž také ukázáno na konkrétních případech, aby se z něho mohly učinit závěry pro budoucnost.
Vysocí pastýři ČCE si po celou dobu tzv. normalizace nepovšimli, že způsob, kterým režim rozhodoval o společnosti a jednotlivcích, byl „nelegitimní a zavrženíhodný“ (jak nedávno konstatovali poslanci FS v důležitém prohlášení, které se stalo součástí čs. právního řádu). Pokud si toho vysocí pastýři ČCE přece jen povšimli, selhali v tom, že své vnitřní námitky proti lživosti a násilnictví režimu navenek pečlivě tajili. Navenek se chovali k režimu přátelsky, jako by nebylo jejich pastýřskou povinností veřejně se zastat obětí lživého násilnictví. Činili to ze zbabělosti? Nebo z prospěchářství? Pokud nebyl důvod jejich pastýřského selhání, tj. nepastýřské praxe tak nedůstojně všední, mohl spočívat už jenom v bláhové a zavrženíhodné víře, že sám Kristus jim zakazuje režim veřejné kritizovat a naopak přikazuje veřejně zaujímat postoj k režimu přátelský, neboť jiný než vlídný veřejný postoj vysokých pastýřů ČCE k režimu by vedl k odnětí státního souhlasu příliš mnoha duchovním, takže by evangelium přestalo být v kostelích a modlitebnách ČCE zvěstováno, což prý si Kristus zcela jistě nepřál, a proto prý bylo v souladu s jeho vůlí, že si vysocí pastýři ČCE veřejné kritizování režimu zakázali.
Selhala však také vysokoškolská elita ČCE, která měla a má dodnes významné slovo na synodech a ovšem v KJ a v ČB, a sice tím. že zakázala jakékoli kritizování politické praxe vysokých pastýřů ČCE Samotná církevní elita měla na komunistický režim názory naprosto rozdílné Znám faráře a presbytery, jejichž niterné, upřímné hodnocení politického a hospodářského systému ČSSR do listopadu 1989 bylo a patrně dodnes zůstává tak dalekosáhle kladné, že by z nich museli mít radost Gustáv Husák a Ladislav Adamec. Naproti tomu J. A. Dvořáček a Lydie Roskovcová rádi využili pádu komunistického režimu k tornu, aby konečně veřejně vyznali, že si o něm nikdy nedělali iluze. (Roskovcová v KJ 20/91: „Panství totality v našem státě před nedávnem zrušené má svou ďábelskou podobu, vyvedenu viditelně pro všechny. Služba tomuto pánu je zcela všeobecně zavrhována, k čemuž ani není zapotřebí očí víry.“ Roskovcová jisté nechtěla říci, že začala zavrhovat službu totalitě „v našem státě před nedávnem zrušené“ až po tom zrušení.) Podobné rozdíly byly v elitě ČCE v názorech na jednotlivé kroky vysokých pastýřů. Mnoho funkcionářů ČCE srdečné souhlasilo se synodním seniorem a synodním kurátorem, když tvrdě napadli dr. Trojana a další signatáře „evangelické charty“ ze 7. 5. 1977, totiž federálnímu shromáždění adresovaného elaborátu „Postavení církve a věřících“. Jistě se však nemýlím, že Dvořáček a Roskovcová pokládali tehdejší vyjádření vysokých pastýřů přinejmenším za přehnané a neprozřetelné. Ať už však církevní elita pokládala jednotlivé kroky vysokých pastýřů za správné či mylné, zakazovala jejich kritiku. Ať učinil vysoký pastýř cokoli, bylo mu to nutno – odpustit. Jeho úmysly byly přece dobré: Nechtěl riskovat, že by státní správa odňala dalšímu duchovnímu souhlas k duchovenské činnosti. Poškodil pastýř dobře míněným činem církev? I to bylo nutno odpustit.
Zákaz kritiky vysokých pastýřů ČCE trvá dodnes. Ty, jejich kritiku, jsi povinen jim odpustit. A když odpustit, tedy o jejich předlistopadových činech důsledně mlčet, tak jak to činíme my.
Dnešní výzvy elity ČCE k odpouštění zní velmi ušlechtile. Všechno odpustit! O všem pomlčet! Nejsou však ty výzvy překroucením evangelia? Není Kristus, na kterého se církevní elita při svém volání po odpuštění odvolává, jejím modlářským výmyslem? Skutečné odpuštění podle Krista by přece nemohlo bránit důkladné diskusi o tom, co se v posledních dvaceti letech v ČCE událo, zvlášť když panuje v těch věcech naprostá nejasnost a různost názorů. Kdyby měla elita ČCE se svým pojmem odpuštění pravdu, musela by škrtnout z bible všechny Kristovy výtky na adresu farizeů, tedy podstatnou část evangelií, a z epištoly Galatským Pavlovu kritiku „knížete apoštolů“ Petra (2,11–14).
Čekám od Roskovcové, že si opatří publikaci několika bohoslovců z podzimu 1989, „Svému synodu – výběr z dokumentů“, a že obsah publikace pečlivě rozebere. Jinak budu muset pokládat její článek v KJ 20/1991 za pokus odvést přívalem všeobecných úvah pozornost od problémů z posledních dvaceti let života ČCE, a sice problémů, bez jejichž důkladného prohovoření je jakákoli náprava a obnova církve vyloučena.