K situaci v Zimbabwe
Následující dva dokumenty se vztahují k současné situaci v Zimbabwe, africké zemi, která je po osvobození z britské koloniální nadvlády před řadou let v současnosti sevřena vládou „osvoboditele“, jehož „nedemokratičnost“ překračuje všechny meze. Zvykli jsme si na to, že televize a noviny nás každodenně zahrnují množstvím informací ze všech oblastí, kde právě probíhají válečné konflikty. Není nic snadnějšího, než pod tímto tlakem ztratit citlivost a rezignovat. Náš pohled se ale může změnit tehdy, když se nás informace osobně dotknou.
Prvním dokumentem je dopis, který zaslala manželka skotského misionáře v Zimbabwe svým přátelům, Tomášovi a Daniele Bískovým. Tímto jim také za laskavé poskytnutí dopisu a jeho překlad děkujeme.
Druhým dokumentem je vyjádření synodu afrických církví k situaci v Zimbabwe.
Milý Tomáši a Danielo,
Jsme v pořádku, nevím, jestli s vámi byl můj manžel ve styku, protože od minulého týdne jsem jinde: nejdříve v nemocnici a teď jsem v hlavním městě, zatímco manžel pracuje ve sboru ve městě. Ve středu se k němu zase připojím. Máme problém s pracovním povolením, takže jsme omezeni v tom, co můžeme dělat, což je frustrující, ale doufáme, že to dobře dopadne – seniorát se v tom snaží něco dělat.
Seznamuji se s tím, co se děje v nemocnici, a s Africaid, organizací v Harare, které, jak doufám, budu pomáhat s rozšířením jejich programu pro podpůrné skupiny pro děti a mládež s HIV.
Epidemie cholery: Lidé už si nepodávají ruce, což je pro ně strašně těžké, ale dotýkají se pěstí – kouby na klouby, anebo loktem na loket. Ministerstvo zdravotnictví se pokouší koordinovat, jak jen může, navzdory nefunkční infrastruktuře, ale epidemie není pod kontrolou, protože lidé pokračují v cestách z Harare, a tak se dostává cholera do nových míst na venkově. Určitě jste viděli televizní zprávy z Budiriro a dalších hustě zabydlených čtvrtí Harare. Je to strašné. Ovšem obrovský problém je zásobování vodou (její nedostatek) a kanalizace – naprostý kolaps obojího. Lidi žijí v moři fekálií. Po týden netekla v celém městě voda. Začala téct minulý čtvrtek, ale pro jistotu ji převařujeme. Naštěstí máme palivo.
Déšť: Lidé mají obavy, protože ho až dosud bylo strašně málo. Někteří lidé zaseli kukuřici, ale je strašně malá, jen asi 20 cm a začíná uvadat. Jakákoliv rostoucí viditelná potrava téměř neexistuje, což je veliká změna. Ale lidé citují proroka Abakuka: „I když není nic na polích, radovat se budu v Pánu, mém Bohu“ (Tak nějak. Nemám Bibli po ruce…) Je to velmi dojemný oddíl. Je těžké se neptat, jestli v současné situaci si Bůh takovou věrnost zaslouží.
Peníze: Zim dolary je téměř nemožné dostat. Velké obchody a i drobní obchodníci teď přijímají jen US dolary a jihoafrické randy, takže i když je to nepříjemné, je teď vlastně pro lidi jako jsme my jednodušší kupovat jídlo. Ale platit za věci, které musí být hrazeny v Zim dolarech, jako jsou účty za elektřinu, vodu a telefon, je téměř nemožné. Úplně jsem ztratila představu, jaká je teď hodnota Zim dolarové bankovky. Myslím, že právě uvádějí do oběhu novou Zim bankovku hodnoty 100 000 000 a to po tom, co v srpnu odbourali 12 nul. Lidé mluví o „quads“. Nemohla jsem přijít na to, co to je, až jsem si uvědomila, že jde o kvadrilion dolarů. Co to jen je? Kolik nul? Kolik bankovek? Nevím. Když jsme přijeli do Harare, šli jsme na ústředí ZOL, abychom si znovu zavedli e-mailový účet. Bylo nám povoleno platit buď kupony na pohonné hmoty nebo mraženými kuřaty. Kuřata jsme v den našeho příjezdu po ruce neměli a tak jsme vydali 3 dieslové kupony a 6 měsíců bylo zaplaceno.
Zdravotní péče: Ach ouvej. Hotové neštěstí. Tři velké veřejné nemocnice v Harare jsou zavřené a nejkritičtější problémy jsou: žádná porodní péče, žádná pohotovost, žádná distribuce léků na TB ani anti-retroviralní terapie (pozn. př: léčba HIV a AIDS). Slyšela jsem o ženách, které umírají při komplikovaných porodech na parkovišti nemocnice u Parirenyatwa (kdysi považované za nejlepší nemocnici v Jižní Africe). Zásadní věcí je dát dohromady zdravotnický personál a oddělení na ministerstvu, aby se mohla otevřít pohotovost. Existuje komise, která zoufale pracuje na znovuotevření jedné z nemocnic, aby se zdroje nedrobily. Hlavním problémem je doprava zaměstnanců – jízdné v autobuse je vyšší nežli plat sester.
První týden jsme byli v místě, kde se část bílé komunity snaží udržet jakousi úroveň, služebnictvo, soukromé školy, zachování dekoru církve atd. Celé město je v křeči nad tím, co se děje na nových diamantových polích v Chiadzwa. Bylo to jako na divokém západě. Město bylo plné mladých mužů v rychlých autech s velikými peněženkami. Ale asi před třemi týdny do toho vstoupila armáda. Zřejmě z helikoptér všechny postřílela. Slyšeli jsme, že spolehliví svědkové říkali, že těla mrtvých tam ležela po několik dnů. A všichni mladíci, kteří to přežili, byli vzati do trestných táborů. A tak je město tiché.
Minulý týden jsem strávila v nemocnici – dětská a adolescentní klinika je ve velmi nejisté situaci, ale myslím, že s tím pohneme. Vracím se tam příští týden na rozhodující jednání. Vláda v tomto finančním roce provoz nemocnice vůbec neplatí. Nejsou léky, platy nejsou již od července, takže nemocnici v podstatě finančně zabezpečují sponzoři. Pacienti přicházejí z celé země. Personál se chová heroicky jako vždycky, ale je vidět jak jsou unavení. Ale každé ráno se sestry ukáží ve svých neposkvrněných uniformách s úsměvem na rtech. Když ve čtvrtek při ranních modlitbách na dětském oddělení začal zpěv, pozvedlo se neobyčejně maličké dítě, připomínající až na veliké břicho otýpku větviček, a tleskalo svýma maličkýma větvičkovýma rukama rytmicky podle hudby.
Manžel pracuje naplno, lidé od něho očividně očekávají zázraky, což je zadání těžko splnitelné. Jsem si však jistá, že je na svém místě. …
PS: Širší souvislosti zápasů demokratické opozice jsou velmi dramatické. Řada aktivistů je zbita, končí kriminálech, anebo mizí beze stopy. Africká unie států (OAU) je stále ještě zdrženlivá, protože zestárlý a despotický prezident Zimbabwe Robert Mugabe zůstává symbolem zápasu proti imperiální nadvládě (britské). Ale již se ukazují známky kritiky, ba výzev k radikálnímu zásahu, jak u sousedů (Botswana, Kenya), ale zvláště u význačných jednotlivců, které za ostatní jasně reprezentuje blízký přítel Nelsona Mandely, arcibiskup Kapského Města Desmond Tutu. Cituji volně: Prezident Mugabe je nepřítel svého lidu. Zaslouží být souzen haagským tribunálem; nejlépe bude odstranit ho silou.
„Církev selhala ve věci Zimbabwe“ tvrdí delegáti afrického synodu
Delegáti na sejití AACC (All Africa Conference of Churches – Všeafrická konference církví) říkají, že církev selhala ve věci zimbabwského lidu a někteří z účastníků odsoudili Roberta Mugabeho za kruté zacházení s lidem Zimbabwe a za to, že odmítá odstoupit. Generální tajemník sdružení afrických církví, Rev. Mvume Dandala, jihoafrický metodista, řekl, že organizace může ve věci Zimbabwe udělat jen to, oč bude členskými církvemi požádána. Jeden z delegátů řekl, že církev selhala ve věci Zimbabwanů tím, že neudělala dost, aby donutila Mugabeho odstoupit, a tím, že neposkytla dostatečnou humanitární pomoc lidem v Zimbabwe. „Je známým faktem, že vedoucí složky jak AU (Africká unie), tak SADC (Southern Africa Development Congress – Jihoafrický kongres pro rozvoj) selhaly. Vlastně jsme v určitém smyslu dali Mugabemu pocit nedotknutelné moci,“ řekl Rev. Jerry Pillary z Jihoafrické sjednocující církve (Uniting Prebyterian Church in southern Africa). „Chci se však připojit k těmto mnoha hlasům zde, že jako AACC bychom měli sestavit jasné prohlášení, které odsoudí současné dění v Zimbabwe. Navíc bychom se měli dohodnout, jak vyslat humanitární pomoc trpícím Zimbabwanům.“
Zdroj: Ecumenical News International