Albánie je země, o které mnoho nevíme. Tvrdá komunistická diktatura se tu snoubila s atmosférou evropského jihu a mentalitou Balkánu, výsledný obraz je pro nás jen těžko představitelný. Krajina je krásnější než v Jugoslávii, Albánie má hory i moře a za příznivých podmínek by se mohla stát kromě jiného i turistickým rájem. Zatím však platí, že ještě donedávna se tu mohl člověk dostat na dlouhé roky do vězení za studium cizího jazyka, za sebemenší kontakt s cizincem či za drobnou kritickou zmínku o nedostatku zboží. Zavíralo se za nejroztodivnější věci, těžko najít rodinu, která by neměla někoho v kriminále. Ani krásná krajina není zatím příliš idylická – hyzdí ji desetitisíce betonových bunkrů, které dal vystavět fanatický diktátor Enver Hodža ze strachu před imperialistickým světem. Bunkrům tu člověk neunikne. Jsou v lese, na pláži, na každé ulici, na každém dvorku, u každé školy, prostě všude.
V roce 1967 prohlásil Hodža Albánii za první ateistický stát světa. Jakékoli náboženství (jsou zde převážně pravoslavní a muslimové, v menšině katolíci) bylo zakázáno, kostely zbořeny, kněží internováni v pracovních táborech či rovnou popraveni. Každý projev náboženské víry se trestal žalářem. Uvádí se, že za vykonaný křest dítěte byli kněží trestáni smrtí a rodiče i osmi lety vězení. Po dlouhá desetiletí žila Albánie ve strachu, chudobě a naprosté izolaci od okolního světa. Kultura byla téměř beze zbytku zlikvidována, peněz se dostávalo snad jenom na ty bunkry, práce ztrácela smysl, průměrný věk obyvatelstva klesl za vlády komunistů na 28(!) let.
Za posledního půl roku se Albánie probudila. Lidé se přestávají bát. V prosinci minulého roku vznikla opoziční Demokratická strana, dnes je opozičních stran nejméně patnáct. Pod tlakem okolností, mezinárodní situace, vnitropolitických problémů a rychle se vyhrocující ekonomické krize, začali představitelé vládnoucí Albánské strany práce hovořit o nutných reformách. Změnil se postoj k zahraničí, byla obnovena svoboda náboženství a začaly se připravovat volby do Lidového shromáždění, v nichž by mohlo kandidovat více politických stran. Došlo k rozchodu s kultem Stalina, jehož sochy donedávna lemovaly hlavní ulice, a postupně i k oslabování kultu Envera Hodži.
Přes všechno utrpení, které obyvatelé Albánie museli prožít, zvítězila však ve volbách dosud vládnoucí a mnohými nenáviděná Albánská strana práce. Získala téměř 65 %. Kde hledat příčiny tohoto výsledku? Spolu s ostatními zahraničními pozorovateli jsme se mohli přesvědčit, že v průběhu samotného volebního dne se žádné závažné porušení volebního zákona neobjevilo. Den voleb ovšem nejsou volby celé, a právě předvolební kampaň patrně nevypadala tak, jak by ve svobodných volbách vypadat měla. Především brzký termín voleb neposkytl novým stranám dost času vytvořit vlastní program a strukturu. Výsledek voleb patrně nejvíc ovlivnil nerovný přístup stran ke sdělovacím a zejména dopravním prostředkům. V Albánii totiž vpodstatě neexistují automobily – jejich vlastnictví bylo doposud výsadou skupiny nejvýše postavených komunistů. To se nepříznivě projevilo zvlášť na venkově, který je často doslova „odříznutý“ od informací. Právě na venkově byli voliči často zastrašováni místními mocipány, vyhrožovalo se jim třeba i snímáním otisků prstů po odchodu z volební místnosti apod. Lidé na venkově překonávají strach pomaleji. Je tu i řada příčin obecnějších – jestliže se v Československu mluví o nedostatku politické kultury, pak v Albánii takováto kultura chybí docela. Mnoho lidí vůbec nemělo možnost pochopit, o co ve volbách, jaké dosud nezažili, vlastně jde. Představitelé opozice měli sice v rukou mnohé zprávy o konkrétních porušeních volebního zákona a volby považovali za zmanipulované, nakonec však výsledky voleb přijali jako legitimní. Většinou jsou totiž přesvědčeni, že komunistická diktatura už nebude mít dlouhé trvání a že se do roka dočkají voleb nových, tentokrát opravdu demokratických a svobodných. Odmítají vstoupit do koalice a počítají s tím, že tuhý boj začne i uvnitř samotné ASP, kde se rozpory mezi konzervativci a „reformátory“ začínají vyjevovat čím dál jasněji. Není bez zajímavosti, že „reformní komunisté“ nebyli zvoleni a ASP zastupují v parlamentu „věrní Hodžovu odkazu“. Komunismus došel v Albánii tak daleko, že jeho další trvání je nemyslitelné. Radikálnější změny jistě brzy přijdou a Albánie se tak stane další zemí, která se s komunistickou diktaturou jednou provždy rozešla. Přejeme jí, aby to bylo co nejdříve a bez násilí. Na Albánii nezapomeňme.