Má naše církev nějaké specifikum, které je Vám obzvlášť blízké?
– Naše církev má především dlouhou tradici v biblické práci. To byla věc, která mě od studijních let velice zaujala, také jsem se od jedena-šedesátého roku podílel na překladu bible a stále se domnívám, že je to základna, z které má církev vycházet. Druhým specifikem je naše ekumenické dědictví, široká otevřenost. Naše církev vlastně vznikla sloučením dvou církví a přitom pěstovala tradice celá česká reformace, ba i světové a tak se domnívám, že je to určitý vklad, z kterého smíme těžit i pro budoucnost. To je věc, která je mi velice blízká a cítím za ni mimořádnou zodpovědnost.
Jakou úlohu má mít synodní rada v dnešní době, kdy se leccos mění?
– Přirozeně je synodní rada zavázána především synodem, aby plnila úkoly, které jí svěří. To považuji za velice důležité, protože nejvyšším orgánem církve není synodní rada, ale synod, tj. zástupci celé naší církve. Důležitým úkolem je hledat spolu se všemi bratry a sestrami cestu církve a pomáhat širšímu společenství našeho národa v orientaci.
V čem vidíte největší překážky rozhovoru uvnitř církve?
– Je to zřejmě velice staré a tíživé dědictví. V současné době bych se to pokusil vyjádřit takovým neběžným výrazem: mám pocit, že jsme posedlí nedůvěrou, že je to určitá démonie nedůvěry, démonie, která musí být nějak uzdravena. Člověk nikdy nemůže pochopit druhého, jestliže vychází z apriorní nedůvěry vůči němu. Velice bych si přál, aby se nám podařilo do budoucna najít společnou základnu důvěry a potom odtud hledat cestu ke sblížení.
K čemu byste chtěl koncepčně církev vést?
– Jak jsem řekl v kázání, žádný z lidí, ani synodní senior, ani kurátor, ani synodní rada nemůže k ničemu církev dovést, ale byl bych rád, kdyby se synodní rada spolu s celou církví nechala vést Kristovým evangeliem. To pro mě není zbožná fráze, Kristus to je především služba lásky, odpuštění, smíření a jakákoli služba uprostřed církve i navenek.
Jaký postoj budete zaujímat k církvi římskokatolické?
– Na jedné straně je potřebí, abychom si uvědomili, že máme všechny základy společné, že patříme k jediné církvi, k jedinému lidu Kristovu. Na to někdy zapomínáme a ulpíváme na maličkostech, takže dochází ke zbytečným konfliktům. Na druhé straně ale nejsem pro ekumenismus za každou cenu. Domnívám se, že to-to hledání společné cesty znamená ovšem úctu k pravdě, která nás všechny přesahuje.