Vydat počet
Text: 1. Petrova 3,13–16 Čtení: Izaiáš 25,1–9
1Pt 3,13–16
Kdo vám ublíží, budete-li horlit pro dobro? Ale i kdybyste pro spravedlnost měli trpět, jste blahoslaveni. Strach z nich ať vás neděsí ani nezviklá a Pán, Kristus, budiž svatý ve vašich srdcích. Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte, ale čiňte to s tichostí a s uctivostí.
Žijeme v době, kdy rozhodnutí stát se křesťanem s sebou nenese velká rizika. Díky Bohu, řeknou jedni; ústrků a šikany jsme si užili dost v dobách ne příliš dávných. Druzí budou oponovat: Tehdy alespoň členství v církvi mělo svou mravní závažnost, kritický náboj. Přiznání ke Kristu mohlo právě proto leckoho přitahovat. Dnes církev sice pronásledovaná není, ale taky už moc lidí neprovokuje, nevzrušuje, nezajímá.
Také charakter pokušení se pro nás změnil. Tehdy šlo o to, říci ďáblovi ne: nepoddat se, nepodepsat, nespolupracovat. Dnes asi hrozí jiná léčka: nechme svět vymknutý z kloubů světem; hlavně, že nám do našeho soukromého náboženského života nikdo nemluví.
Základní tón znějící celým Petrovým listem je pro nás trochu vzdálenou melodií. Nanejvýš vzpomínkou na krušná léta minulá. Čtenářům Petrova dopisu šlo ale opravdu o krk. Jeho autor jim sice dodává odvahu: Kdo vám ublíží, budete-li horlit pro dobro? – Jenže vzápětí uznává, že pro Boží spravedlnost a pro Kristovo jméno se často musí trpět. A tak připomíná a povzbuzuje: vám, na které tvrdě doléhá pronásledování, je Bůh zvláště nablízku. Vy jste blahoslavení – ne ti, kteří vás drtí.
Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně, radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích, říkal už Ježíš. Proto se nemusíte bát, dodává Petr. Dbejte jen o to, aby ten, kterého vyznáváte, byl ve vás posvěcen. Aby našel ve vašich srdcích pevné místo. Je-li on vaší nadějí, pak vás nic a nikdo nezviklá.
Při čtení Petrova listu může vzniknout dojem, že osobní statečnost věřícího v různých protivenstvích se vyčerpává právě tímto postojem. Stačí se jen držet Krista, být trpělivý, snášet bez reptání zlo – a taky se podřizovat každému lidskému zřízení, králi, místodržícím, ba dokonce nejen dobrým a mírným pánům, ale i těm tvrdým. Tak to čteme v předchozí kapitole.
Jít cestou Kristova kříže. Napomenutí tolikrát zneužívané pro umlčení všeho vzdoru proti zlu, a to nejen proti tomu státnímu. Vzít na sebe Kristův kříž u Petra skutečně zejména znamená: Být poslušný a snášet všechna příkoří. Nebouřit se ani proti nespravedlivým trestům. Vždyť víra je přece poslušnost. Toto je úkol křesťana. Skutečně jen toto?
V té záplavě apelů na pokoru a podřízenost, které leckterého bojovně naladěného křesťana podráždí, člověk snadno přeslechne výzvu, která se tomu všemu poněkud vymyká. Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte.
Máme tu před očima výslech. Tak to přece nakonec došlo až tak daleko – mírní a vrchnosti vždy ve všem podrobení křesťané se ocitli na policejní stanici strážců římských zákonů. Nic naplat: Kristovci svými podivnými náboženskými projevy tyto zákony zjevně porušují. Například tím, že se odmítají klanět císaři.
Protože Římané nejsou žádní barbaři, kteří odsoudí bez řádného výslechu, je potřeba nejprve nechat prostor provinilcům, aby se sami ke své kauze vyjádřili. Tady už si nelze vystačit jen s tichostí a zakřiknutostí. Je možné se obhájit – a proto je také nutné se hájit. Věřící mají předložit svou apologii. Jenže ne ledajakou – mají vydat počet ze své naděje.
Vyslýchající chtějí odpověď, přesněji: rozumnou odpověď, logické vysvětlení motivů, proč ti křesťané dělají to, co dělají. Proč se dopouštějí náboženského zločinu, snad i za jakých okolností, kdy a s kým. Římští policisté a soudci nepochybně nechtějí poslouchat teologickou přednášku. Prostě kladou otázky a žádají odpověď.
Jenže onou odpovědí nemá být podle Petrova listu nic menšího, než vyznání víry. Ovšem rozumné, zdůvodněné vyznání. Nejen mechanické zopakování věroučných pouček. To vyznání má poskytnout náhled, proč se spoléháme na toho jediného, proč věříme jen jemu, proč se ho bojíme více než lidí.
Vysvětlete důvod své naděje – právě i těm, kdo tu teď před vámi stojí jako vaši nepřátelé. A kteří o vaši víře nic moc neví, nebo jen cosi povrchně zaslechli, nebo se jim z druhé ruky dostalo pomlouvačných a zkreslených informací. Kdo jsou plni předsudků, pohrdání a úsměšků.
Vydejte počet z vaší víry těm, kdo vás chtějí dostat do vězení nebo na kříž – a hledají k tomu záminku. Kdo je ten, pro kterého nám stojí za to jít i na popraviště? Proč doufáme, že se nás Bůh nakonec zastane a přizná se k nám? Proč ani samotná smrt nemá nad námi poslední slovo – stejně jako nemohou mít poslední slovo ti, kdo nás na smrt posílají?
Apologie není v našem prostředí příliš v kurzu. Na teologické fakultě se kurzy křesťanské sebeobrany nepořádají. Vyškolení teologové se pak podivují, že se jim těžko čelí kritice, námitkám, urážkám, nebo také velmi vážně míněným otázkám, které na jejich adresu směřují. K obhajobě vlastní pozice nejsme moc připraveni.
Možná je to i tím, že nám skutečné výslechy už nehrozí a nikdo nás nežene před soud. Ostatně, proč se bránit, když jsme přece nic zlého neprovedli. A nad výkřiky militantních ateistů či odpůrců církve, ať už sofistikovaných či primitivních, obvykle jen mávneme rukou. Však oni by se po dobrém stejně přesvědčit nedali, uklidňujeme své svědomí.
Důvody ke zdrženlivosti v této věci ale mohou být hlubší: Máme se totiž hájit před někým, kdo naši naději nesdílí. Jak ho o ní vůbec máme přesvědčit? Racionálními argumenty? Pomocí důkazů Boží existence? Kvůli nim ještě žádný bezvěrec neuvěřil. Vždyť naše zvěst je pro okolí bláznovstvím. Pokud se dotyčný nedá oslovit evangeliem samotným, nelze s ním jinak pohnout. Ani promyšlenými důkazy a důvtipnými obhajobami. A dá-li se oslovit, pak je každá další apologie zbytečná.
Ostatně ani Ježíš toho při výslechu moc nenamluvil: na žaloby velekněží a starších nereagoval. Před králem Herodem také neměl potřebu se hájit. A ani s Pilátem si toho moc neřekli. Neslyšíme žádnou vyšperkovanou obrannou řeč. Apoštolové ovšem byli před soudními tribunály mnohem sdílnější a svůj počet z víry nezůstali nikomu dlužni.
Žijeme v době, kdy nejsme nuceni se hájit před žádnými soudy. I mimo soudní dvory je však obhajoba často zapotřebí. Žalobci – to nemusejí být jen zapšklí komunisté nebo sprostí účastníci internetových diskusí. Mohou to být i lidé, kterým prostě na srdci leží zásadní otázky. Pravda, o naši víře toho mnohdy moc neví, nebo znají jen pomluvy z druhé ruky, mají lecjaké předsudky. Někteří tuší, že křesťanská víra jim má co říci. Někteří zas chtějí – alespoň zpočátku – trochu provokovat.
Každý z nás se s tím jistě setkal: Proč Bůh dopouští utrpení? Proč se někdo narodí jako postižený? Proč se zločincům daří dobře a slušní lidé umírají předčasně na rakovinu? Kde jsou moji zesnulí rodiče? Co mám dělat, když se mi nezadržitelně rozpadá manželství? Ale také: Proč bych měl chodit do kostela, nestačí, když si věřím po svém? Jak mohu důvěřovat instituci, která toho tolik napáchala? Možná, že si s těmito otázkami často sami nevíme rady. O to nesnadnější je pak odpovědět lidem, kteří církevní hantýrce nerozumějí.
Vydat počet z naděje – to není totéž, co utlouct pádnými argumenty, ale ukázat, že naše víra má co říci k tomu nejzávažnějšímu v životě. Sypat z rukou hotové poučky? Ne, nic takového ani k dispozici nemáme. Nemáme naději k dispozici. Smíme k ní ale pozvat – a ukázat, že není pošetilá.
Ve jménu Ježíše Krista bude naděje národů, říká evangelista Matouš. Někdy je těžké sdělit, co to konkrétně znamená – pro mě, pro tebe, ve tvé nezaměnitelné situaci, ve tvém trápení, ve tvé radosti. Přesto máme být připraveni a neuhýbat před tázavým pohledem bližního. Jistě, mnohdy musíme upřímně doznat vlastní nevědění – a také vlastní selhání. Přesto je toho dost, co smíme říci. S tichostí a bázní, jak nám radí Petrův list. Ale přesto zřetelně: ukázat, že víra člověka neumlčuje. Ani ve chvílích, kdy člověk jinak oněmí. Ani tváří v tvář smrti.
Předneseno při instalaci 23. 11. 2008