22. 3. 2020
Dnes ráno jsem zastavil vlak metra, když vjížděl do naší stanice na 96. ulici. Jel jsem do kostela (připravit naše virtuální bohoslužby – druhý týden v prázdném kostele, kdy bohoslužby pouze vysíláme). Viděl jsem z dálky metro číslo tři. Udělal jsem pár kroků v opačném směru, abych byl u pro mě výhodných dveří a tu jsem zahlédl bezdomovce, jak velmi zvláštním způsobem padá po hlavě z nástupiště do kolejí. Dva lidé, kteří stáli nejblíž, mu spěchali na pomoc a já jsem běžel proti přijíždějícímu vlaku a křičel jsem a mával přes okraj nástupiště s taškou v jedné ruce a pouzdrem s ukulele v druhé (ještě jsem také zamáčkl tlačítko alarmu). Naštěstí strojvedoucí mě a ještě jednu ženu viděl a vlak zastavil s dvěma vagóny ve stanici (asi půl nástupiště od neštěstí). V té chvíli už lidé dostali toho pána zpět na nástupiště a on se postavil. Jakmile však ti dva samaritáni začali situaci vysvětlovat dozorčímu stanice a nedávali na zachráněného člověka pozor, on zase spadl jak podťatý, jako by stále upadal do bezvědomí. Sanitka naštěstí přijela brzy. Počasí je celkem vlahé, ale newyorské metro je plné bezdomovců, jak kdyby mrzlo. Jsem si jist, že to je kvůli Covidu 19. Všichni vypadají jako velmi nemocní. Ten člověk byl nejspíš silně hypoxický (takže ztrácel vědomí). Hypoxičtí lidé mají tendenci se naklánět dopředu – znám to (v mnohem mírnější formě) ze svých výšlapů do vysokých nadmořských výšek. Je to hrozné, vidět takový případ hypoxie téměř na úrovni moře! Bolí mě u srdce, když vidím naše bezdomovce takto zdeptané. Mnohé z nich znám z vydávání polévky z naší čtvrteční jídelny pro chudé… Modlete se, prosím, za bezdomovce a snažte se je přemluvit, aby vyhledali pomoc v nemocnici. Běžné útulky nejsou bezpečné – tam si nákazu jen předávají.
23. 3. 2020
Další připomínka neúprosné reality pandemie v New Yorku. V těchto dnech vyzvedávám Martinu z nemocnice autem. Jel jsem za prudkého deště po téměř prázdné Henry Hudson Parkway. V parku Riverside jsem uviděl blikající policejní auto. Vím, že si tam bezdomovci hledají přístřeší. Když jsme jeli domů, bylo na stejném místě jiné auto – s nápisem Koroner – a na zemi vedle ležel mrtvý, v takzvaném „body bag“ (pytli na těla). Zdrcené modlitby – Ó Pane, co se děje, co s námi všemi bude?
25. 3. 2020
Občas vycházím ven, buď pro potraviny, anebo při nutné cestě do kostela a zpátky (většinou podzemkou). Na jindy rušném Manhattanu je ticho, což NENÍ to, co je alarmující a strašidelné. Ulice jsou prázdné, ale chudí a bezdomovci jsou tam stále, opuštěni tím velkým zbytkem nás všech. Na prázdných ulicích jsou mnohem víc vidět, a to je velmi smutné. Začínám lépe rozumět bratru Damienu z Moloka’i. („Nebojte se, neplánuji stát se martyrem a jsem na cestě opatrný, ale lépe už chápu, proč skotský presbyterián Lewis Stevenson obhajoval římsko-katolického kněze proti zazobaným kongregačním a presbyteriálním misionářům z Nové Anglie.“) A také jsem vděčný našim dobrovolníkům z Rutgers Thursday Meal a několika zbývajícím dalším církvím z UWS (část Manhattanu na západ od Centrálního parku), že stále ještě připravují jídla pro ty nejzranitelnější. Hojné požehnání pro vás všechny.
28. 3. 2020
Moje drahá manželka lékařka nejdřív četla „Krizi v červené zóně“, knihu o propuknutí eboly v západní Africe. A teď, když se vrátila ze své nemocnice, četla před spaním „Mor“ Alberta Camuse. Nemá toho dost v nemocnici?, divím se. Možná je to její způsob, jak se s tím vyrovnávat a vidět, že to může být ještě horší. Ale upřímně, může to pomáhat, protože to nabízí vhled, jak se lidé vyrovnávají s extrémními situacemi a jak je to mění.
29. 3. 2020
Právě poslouchám happy hour call. (Tak to mají pojmenované. Obsah ale vůbec není veselý.) Jde o pravidelnou výměnu informací mezi lékaři v nemocnici, kde manželka pracuje. Velice obdivuji, co dělají v okolnostech, ve kterých se nacházejí, a rychlost, se kterou jsou nuceni se přizpůsobit. Nejbližší paralela, která mě napadá, je zdravotní péče ve válečné zóně nebo během přírodních katastrof. Se strmě narůstajícími případy infekce museli rozšířit i nemocnici. Všechna specializovaná oddělení, včetně pediatrie, byla přeměněna na lůžka pro COVID 19. Všichni lékaři, sestry, veškerý personál, všichni studenti ošetřují pacienty v kritickém stavu v nově sestavených týmech. Všichni jsou přeškolováni na plicní specialisty. A ještě k tomu stále umožňují lékařům, aby si odpočali a zotavili se. Kéž je všechny doprovázejí modlitby a požehnání.
3. 4. 2020
Poslouchám zase jedno z dalších pravidelných hlášení, která si podávají lékaři v nemocnici, kde pracuje Martina. Jsou obdivuhodní a to, s čím se vyrovnávají, může být popsáno jako válečná medicína. Na ventilátorech je mnoho pacientů a v posledních dnech se například několikrát stalo, že nikde v té velké nemocnici nezbyla žádná sedativa, a proto bylo nutné vymyslet jiná řešení. (Pacienti na ventilátoru, což znamená zavedení plastové trubice do plic, musí dostat sedativum, protože si reflektivně mohou trubici vytrhnout a vážně si ublížit.) Pacienti s Covidem jsou teď téměř všude – v administrativním bloku, v tělocvičně, v přednáškových sálech – kapacita nemocnice se ve dvou týdnech zdvojnásobila. Lékaři a zvláště sestry plavou v Covidu. Jistě, berou velmi vážně opatření, ale není, jak se tomu vyhnout. -- Situace s ventilátory je vlastně docela složitá. Lékaři zjišťují, že většina těch, co jsou na ventilátoru, to nepřežijí. Téměř všichni, kteří mají Covid a jsou připojeni na ventilátor, zemřou. Takže DNR (neresuscitovat) je vlastně humánní přístup. Proč trápit tolik pacientů intubováním a tak jim činit umírání o tolik bolestivější? Navíc to je pro všechny kolem nebezpečné. Paliativní přístup je často nejlepší. Upozornění pro všechny – mějte prosím svou závěť připravenou a určete svého medical proxy (člověka, který za vás bude rozhodovat o dalším lékařském postupu – pozn. překl).
4. 4. 2020
Jak víte, vozím Martinu v těchto dnech do práce a z práce. Kryje se to s časem, kdy si sestry střídají službu. Každé ráno a každý večer to byl jeden a teď jsou to dva velké autobusy ze státu Georgia, které přivážejí a odvážejí sestry dobrovolnice. (Asi zůstávají někde na Manhattanu v hotelu.) Jak jsme jim vděčni! Za nemocnicí se ukázalo nové zařízení – ohromný přívěs s kryogenním lékařským kyslíkem. Nemocnice má své vlastní vestavěné cisterny, ale teď je potřebná další obrovská cisterna. Každičký pacient je v těchto dnech na kyslíku, mnozí z nich na vysokoprůtokovém. To znamená až 60 litrů za minutu, což je 86 400 litrů čistého kyslíku na pacienta na den.
9. 4. 2020
Příležitostně se vydávám do sborové kanceláře, kde mám velkou část své knihovny; bible, slovníky, komentáře a další knihy. (Kazatelé, jak víte, nemohou na dlouho existovat bez svých knihoven.) Dnes, při cestě do kanceláře, poté, co jsem několik dní zůstal doma, jsem byl skutečně šokován, když jsem viděl newyorské ulice i chodníky poseté stovkami, možná tisíci vyhozených latexových či vinylových rukavic. Dvě třetiny lidí, které jsem venku viděl, měli gumové rukavice na rukou. „Proč?“, chtěl jsem se jich zeptat. Chtěl jsem křičet, přeci nepotřebujeme mít latexové rukavice, když jdeme nakupovat, když řídíme auto nebo autobus. Korona virus, tak jako mnohé další patogeny, přežívají mnohem déle na gumě nežli na holé kůži! V lednu, únoru, dokonce hluboko do března lidé téměř nevěnovali hrozícímu nebezpečí pozornost. Nyní jsou skoro všichni posedlí hrůzou z nákazy až do zblbnutí. Jen pomyslete na to mrhání, na znečištění, na falešný pocit bezpečí! To je hysteria koronovirusiana v akci. Pochopte, jsou důvody, proč nosit latexové rukavice, a jsou také pravidla, jak je nosit – ale ta se na ulicích New Yorku nedodržují.
13.–14. 4. 2020
Když Martina tady za Atlantikem začínala pracovat jako lékařka, bylo to v katolické nemocnici v Binghamtonu. Měli tam krásný zvyk – kdykoli se narodilo děťátko, z reproduktorů po celém špitále se ozvala dětská písnička Twinkle, twinkle little star (Sviť mi, sviť mi hvězdičko).
Včera začali s něčím podobným v nemocnici v Bronxu, kde pracuje nyní. Kdykoli propouštějí domů pacienta hospitalizovaného s Covidem, celou nemocnicí se rozezní podobné radostné poselství. Krásná připomínka, že i uprostřed této kruté pandemie se věci pomalu obracejí k lepšímu. S každým propuštěným pacientem se rodí se nová naděje.