V minulém čísle popisoval Jan Bierhanzl svou zkušenost s komunitou Archa, jejíž zakladatel Jean Vanier byl za svého života mj. sexuální agresor. Na sociálních sítích se strhla kolem textu diskuze o tom, zdali by na sexuálním násilí v církvích změnilo něco svěcení žen v církvi římsko-katolické a jsou-li takové úvahy vůbec na místě. Následující text v několika poznámkách rekapituluje, co víme o sexuálním násilí v církvích v České republice, ať už s ženami farářkami, nebo bez nich.
Současná situace – mírný optimismus není na místě
Při letmém pohledu by se mohlo zdát, že co se týká sexuálního zneužívání a násilí (ať už na dětech nebo na dospělých) v církevním prostředí, v Česku se ledacos pohnulo. Přinejmenším víme, že k němu docházelo (a možná stále dochází) i tady. I když se církevní představitelé dlouho tvářili, že naší milé kotliny se tento obludný problém netýká. Po rozhovoru, který serveru Seznam.cz v září 2018 poskytl Jiří Kylar, už to nebylo možné.
Následující řádky se pokusí přispět k porozumění, proč je potřeba vyjadřovat těm, na kterých bylo toto násilí spácháno, hlasitou a neustávající solidaritu a podporu. Násilí na nich totiž pokračuje. Od fyzického přešli příslušníci kléru k psychickému, symbolickému – neubližují na těle, ale umlčují.
Zatímco např. v USA, kde se o sexuálním násilí, kterého se kněží dopouštěli, mluví minimálně čtyři dekády a kde už církevní struktury přebraly alespoň část zodpovědnosti (projevuje se to nejen mimosoudními vyrovnáními, jejichž výše se zveřejňují, ale také trestními oznámeními, která na sebe podávají zástupci kléru kvůli zamlčování tohoto násilí), v Česku jsme pořád na úrovni jednotlivých případů – zpochybňuje se věrohodnost obětí, církve uměle snižují počty agresorů a problém bagatelizují. Veřejnost se tak od římsko-katolických biskupů z médií dozvídá, že agresoři představují promile kléru (dostupná zahraniční data se pohybují mezi 4 a 6 %), že k sexuálnímu násilí dochází nejčastěji v rodinách (což je fakt, který ovšem nijak nesnižuje hrůzu toho, co páchají duchovní, ani je to nijak neomlouvá) atd.
Zneužívání v církvích – o jak rozšířený problém se jedná?
Kolik lidí zneužili v Česku kněží a faráři? Jejich počet zřejmě půjde minimálně do stovek. S případy sexuálního zneužívání se tu často spojuje pouze římsko-katolická církev, což ale neodpovídá skutečnosti. U ní se lze v mnoha případech opřít o policejní vyšetřování a jeho výsledky, v případech z jiných církví a náboženských hnutí policie konala výjimečně (husité a pravoslavní), pokud se k ní vůbec nějaké informace dostaly (nebylo tomu tak v případě Českobratrské církve evangelické a zřejmě dalších).
Proč je tak těžké zjistit, kolik lidí se musí vyrovnávat s následky sexuálního zneužívání, ke kterému došlo v církevním prostředí? Nechme na pokoji přeživší a ptejme se, jak k problému přistupují zaměstnavatelé agresorů.
Římsko-katolická církev je silně hierarchizovaná organizace a má velmi účinné mechanismy, jak utajovat násilí. Nezapomínejme, že sexuální násilí má mnohem více společného se zneužitím mocenského postavení než se sexem. Hierarchická mocenská struktura je potom ideálním prostředím, kde když vrchnost rozhodne, že problém neexistuje, tak zkrátka zmizí. Čest výjimkám – jsou to často lidé, kteří fungují v rámci řádů a nemají přímou (zaměstnaneckou) vazbu na klérus, jako např. nemocniční kaplan Marek F. Drábek, Theresien Bartoňová nebo současné vedení dominikánského řádu. Když se v roce 2000 zastal obětí kněze V. Merty bohoslovec Václav Novák, byl (kvůli neplnění studijních povinností) vyloučen z olomoucké teologie. V. Merta se mimochodem za mříže podíval pouze v době pobytu ve vazební věznici. Soud mu uložil čtyřletou podmínku, arcibiskupství zařídilo práci v archivu a podle dostupných informací Merta v současnosti slouží mše, tj. má opět přístup k ministrantům. To vše pod dohledem olomouckého arcibiskupa Jana Bosca Graubnera. (Tolik k údajné přehnané přísnosti církevních soudů.)
Menší církve mají možná demokratičtější uspořádání, jenže zase rády „ctí“ pravidlo, že špinavé prádlo se má prát doma – mentalita menšiny v menšině je evidentně silnější než solidarita s těmi, kterým představitelé církve ubližují.
Smutná fakta na všech frontách
Podle statistiky ministerstva spravedlnosti za rok 2017 se k soudu dostane asi polovina případů sexuálního násilí, kdy někdo podal trestní oznámení. Od soudu pak nadpoloviční většina pachatelů odchází s podmínkami. Do roku 2010 byla navíc promlčecí lhůta u sexuálního násilí pouze 12 let od spáchání trestného činu. To prakticky znemožňovalo postihnout případy, kdy se někdo tohoto násilí dopustil na dětech. Než se dětské oběti stihly dostat do takového stavu, aby byly schopné mluvit o tom, co se jim stalo (což se zdaleka všem obětem nepodaří, anebo jejich pokusy zůstanou oslyšené), čin byl promlčený. Od roku 2010 trestní zákoník upravil lhůtu na 15 let od osmnáctin obětí.
Policie vyšetřuje i u trestních oznámení, která by se mohla jevit jako promlčená, např. si předvolá agresora apod., pokud se jí ale nepodaří např. najít oběť stejného pachatele, u které jeho čin ještě promlčený nebyl, svoje vyšetřování odkládá a nepostupuje ho dál státnímu zástupci apod. Církevní představitelé pak mohou křičet do světa, že počet odsouzených kněží je minimální. Ano, odsouzených jistě. Pak jsou tu ti, u nichž policie konstatovala, že k činu docházelo či došlo, ale že je promlčený.
Co s přeživšími? Zažalovat!
Právě na to spoléhá českobudějovické biskupství, které ze zatajování sexuálního násilí usvědčil server seznam.cz. Biskup Vlastimil Kročil se hájí, že k odsouzení nedošlo (a ani nedojde, jeden z pachatelů už je na onom světě). Pokud by někdo z těch, komu církevní sexuální predátoři ublížili, měl stále ještě odvahu veřejně se ozvat, nemůže v žádném případě počítat s vyslyšením, neřku-li s omluvou. Nejpravděpodobnější scénář je, že se naděje tak maximálně předvolání na policii kvůli vyšetřování trestního oznámení na neznámého pachatele, a pokud vypovídat odmítne, vystavuje se obvinění z nadržování pachateli.
Tuto praxi na podzim zavedli čeští katoličtí biskupové. Pro mnohé lidi, kterým duchovní ublížili, je představa, že budou muset na policii, neuvěřitelně traumatizující. Podání trestního oznámení může být pro některé oběti velice terapeutické, musí ale přijít ve správný čas – a ten si každý člověk určuje sám. Nutit někoho vypovídat proti jeho vůli znamená dopouštět se na něm dalšího násilí.
A na závěr jedna do vlastních řad
Na závěr bych ráda připomněla, že nutit někoho mlčet nebo mu nedat dostatečný prostor a podporu k tomu, aby mohl/a se svým svědectvím vystoupit, je také forma násilí. Měli bychom to mít na paměti my evangelíci a evangeličky, než začneme zase halekat do světa, že našich farářů se tento obludný problém netýká. Možná bychom se pokorně měli nechat inspirovat přístupem ekumenické komunity Archa, která nechala nezávislou společností vyšetřovat svého „otce zakladatele“ – a to ještě za jeho života. Nebo bychom se mohli pokorně podívat, jak to dělají němečtí katolíci. Svou církev opravdu nešetří a v mezičase se z nich stali uznávaní odborníci na prevenci sexuálního násilí.
Autorka je novinářka a evangelička
Více informací: