Ř 12,12–17
Nikomu neodplácejte zlým za zlé – ani Saddámu Husajnovi? Celé křesťanstvo hledalo odpověď na tuto otázku. Jedni dospěli k závěru: ani Husajnovi. A ve jménu Kristovu vycházeli do ulic západoevropských i amerických měst a demonstrovali proti válce, u nás psali do Kostnických jisker. Jiní dospěli k závěru: Husajnovi je třeba odpovědět zlem. A vyjadřovali to také v ulicích a na stránkách novin… To není samoúčelný věroučný problém. Tady jde o odpovědnost křesťanů za existenci života na této planetě. Tady jde o to, aby křesťané vydali věrohodné svědectví o Kristu – a ne o představě Krista, kterou si ochočili.
Apoštol dal římským křesťanům pokyny pro život uvnitř jejich společenství: milujte se navzájem bratrskou láskou, v úctě dávejte přednost jeden druhému (v. 10). Teď rozšiřuje vymezení na prostor vně sboru. Velké město, kde lidé jsou vždy suverénnější, tvrdší. Kde skupinku křesťanů vnímají nepochybné s pohrdáním a štítivostí: teď se nám tady zase objevili „tihlecti“… Apoštol mluví o lidech kolem římského sboru jednak jako o nepřátelích, jednak jako o všech. To, co z nich vychází směrem ke křesťanům, nazývá: zlé, činit zlé, přemáhat zlým. A co se má dít v opačném směru – od křesťanů k nim? Neodplácet, mít na mysli dobré, žít v pokoji, sytit, napájet, přemáhat zlo dobrem.
Než začneme přemýšlet o všech problémech, které takové jednání přináší, mysleme nejprve na to základní, neproblematické, co bible říká, co například míní i Ježíšova slova z kázání na hoře o nastavování druhé tváře a jití druhé míle. Lidské je: on mi udělal něco zlého – já mu to udělám taky a ještě přidám. A on zase, jak jinak, mi to vrátí a ještě přidá, atd. Biblické je: už ne tak dál. Míček odehraný na stranu protivníka se už nevrátí. Anebo slova Ježíšova o lásce k nepřátelům. Lidské je pěstovat obraz nepřítele a nepřítele ničit. Biblické je ničit obraz nepřítele a nepřítele zachovat. Lidské řešení dovedené do krajnosti pak vypadá:
zlikvidujme líné a svět bude pilný
zlikvidujme ošklivé a svět bude krásný
zlikvidujme hloupé a svět bude moudrý
zlikvidujme nemocné a svět bude zdravý
zlikvidujme smutné a svět bude veselý
zlikvidujme staré a svět bude mladý
zlikvidujme nepřátele a svět bude přátelský
zlikvidujme zlé a svět bude dobrý
To je vyjádření krajní, přepjaté. Ale žel, ne tak docela umělé, jen literární. Hitlerovo „konečné řešení“ židovské otázky, Pol – Potova rudá revoluce v Kambodži, kdy byla povražděna čtvrtina národa – to jsou skutečnosti. Na těchto krajnostech, skutečných i domýšlených, vidíme zřetelné princip. Tak se to děje v tom starém věku a z jeho předpokladů.
Podobné krajní, až nerealistický a schématický je apoštolův popis té druhé cesty, cesty Kristovy: nikomu neodplácejte zlým za zlé. Jak vypadá tento ideální děj, ke kterému apoštol odkazuje, vyjadřuje jedna stará skazka:
o jednom čínském císaři se vypráví,
že dobyl zemi svých nepřátel
a všecky je chtěl pozabíjet.
Později ho ale viděli, jak se svými nepřáteli jí a žertuje.
Copak nechtěls své nepřátele zničit?
ptali se ho.
Já jsem je zničil,
odpověděl,
neboť jsem z nich učinil své přátele.
K takovému řešení zve bible, k likvidaci obrazu nepřítele a zachování jeho osoby. Tuto proměnu nepřítele v přítele má apoštol na mysli, když vybízí: jestliže má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho a má-li žízeň, dej mu pít; tím ho zahanbíš a přivedeš k lítosti (v. 20). To je smysl onoho obrazu o řeřavém uhlí shrnutém na jeho hlavu. Podle prastarého ritu si sypal popel na hlavu ten, kdo se kál. Vy, římští křesťané, ho k tomu přivedete.
Je to univerzální pravidlo pro všecky situace? Měli jsme tedy nakrmit Husajna kuvajtskou zemí a napojit kuvajtskou naftou – a tak z něj udělat přítele?
Zkušenost učí, že na obě otázky je nutno odpovědět: ne. Není to univerzální učení pro každou situaci a nebylo by dobré Husajna krmit a napájet. Zkušenost učí, že jsou na světě lidé, kteří reagují, jenom když je tvrdě a jasné odkážeme do jejich mezí. A že jsou lidé, kteří svou dobrotou nepřetvářejí nepřátele v přátele, ale které ti druzí využívají a s jejich mlčenlivým svolením dělají mnoho zlého. – O čem mluví apoštol, to je tedy cíl, ideál, hyperbola, pravidlo z něhož je mnoho výjimek… Je snad Pavel tak naivní, že na to neupozornil? Čtěme ještě jednou. Dvojí upozornění nacházíme.
1. „Je-li možno, pokud to záleží na vás… žijte se všemi v pokoji“ (v. 18). Pokud záleží na vás – ale na mně vůbec nezáleží, říkáme popravidle. To on! To ti druzí mi křivdí! Kvůli nim není mír! Oni ať začnou, já už jsem udělal všechno! A nám, takto mluvícím, říká apoštol: neudělals. Ještě jednou využij své rezervy: co na tobě záleží, to změň. Současné je tam však také řečeno: jsou věci, které už na tobě nezáleží. A ty změnit nemůžeš. Ani nastavením druhé tváře, sycením a napájením. Tedy – apoštol ví, že není hned a každé zlo přemožitelné dobrem.
2. Náš oddíl je scéna, kde jde o dva jednající. Všecko se tu děje mezi dvěma póly: vy, římští křesťané – a oni, jednou nazváni nepřátelé, jednou všichni. A když sledujeme obdobné výroky v Novém zákoně, vždy nacházíme toto schéma: vy (jednak mezi sebou a jednak navenek) a oni. „Hleďte, ať nikdo neodplácí zlým za zlé, ale vždycky usilujte o dobré mezi sebou i vůči všem“ (1Te 5, 15). A Ježíš říká: „Kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou; a tornu, kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, nech i plášť.“ (Mt 5, 39). Opět: jde o nás a ty, kteří nám ubližují. Nikde v Novém zákoně jsem nenašel toto schéma: když nepřátelé působí zlo bližním, neodporujte jim. Tedy – nacházíme v bibli další omezení pro platnost onoho pravidla „neodplácejte zlým za zlé“. Jde o zlé, které nepřítel činí nám, ne někomu třetímu. Z tohoto dvojího omezení plyne pro nás dvojí měřítko:
Amen
1. Udělali jsme všecko, pokud bylo na nás, aby v Perském zálivu nedošlo k válce? Udělali to ti, kdo tuto válku vedli a podporovali? Udělali to ti, kdo proti ní protestovali?
2. Ubližoval Husajn především nám Evropanům a Američanům? Jsme to my, kdo měl právo žádat: neodporujte mu zlem?
Ale prověřme ještě nakonec, zda to druhé vymezení je skutečně biblické. Neodporovat zlu zlem, jenom když míří vůči mně. Znamenalo by to, že když zlo míří vůči bližnímu, smí se mu čelit opět zlem. Jestli jsme Pavlovi správné rozuměli, pak bychom u něj tuto souvislost měli najít: zlu, které míří na bližního, smí čelit zlo, jako určitý ústupek (kompromis) v tomto světě porušeném hříchem.
Nacházíme. A to v těsném sousedství naší perikopy: A 13,1–7. Každá duše vrchnosti poddána buď… A pak Pavel velmi kladné hodnotí stát. Až nekriticky kladné. Vládnoucí moc, říká, nenese meč (nástroj násilí) nadarmo (v. 4). Pavel hodnotí vysoko stát, který je organizované násilí, který čelí násilí jednotlivců a skupin zase násilím – soudů, policie, armády… Stát podle Pavla chrání bližního před zvůlí jiných bližních. A vytváří prostor, v němž může člověk člověku prokazovat lásku, v němž může Pavel se značnou právní jistotou konat své misijní cesty. Obecně řečeno, řád, který odplácí zlému zlým, vytváří v tomto porušeném světě určitý rámec, v němž je vůbec možná existence v lásce k bližnímu. Ta existence je cílem! Jediné ta může zachraňovat lidské životy, jediné ta může vytvářet skutečné společenství. Ale – je nutný prostor, ve kterém se může uskutečňovat. Když jedna naše sesterská církev vybudovala domov pro obtížné vychovatelné chlapce, ukázalo se, že je nutné, aby byl jasné vymezený řád přísnost a důslednost v jeho dodržování. V takto strukturovaném prostoru žili tam vychovatelé s chlapci v duchu kristovské lásky. A ti kluci se měnili. Bylo však nutné obojí: i řád, který jejich zlu čelil jiným zlem, tresty, i láska, která přemáhá zlo dobrem.
Z tohoto biblického hlediska máme pak posuzovat řád v lidské společnosti: slouží tato míra uspořádanosti životu v lásce? Slouží řád, který nastolil S. Husajn životu v lásce? Napomáhá násilí, které proti němu vyvíjí spojenci, životu v lásce?
Pokoušíme se hodnotit děje na naší planetě měřítky bible. Děláme to v prostoru, kde my lidé hodnotíme děje na naší planetě měřítkem sebe sama: kolik já zaplatím za benzín. Zda nad mým domem létají bombardéry, které mohou havarovat. Jestli dospějeme k biblickému hodnocení, jestli mu dostojíme, jestli jím posloužíme tomuto světu, to se projeví především v okamžiku, kdy nás to bude něco stát. Když budeme říkat ano i k dějům, které způsobí škodu nám samotným.
Pokoušíme se hodnotit děje na naší planetě měřítky bible. Je to riskantní počínání. Bude se po nás možná žádat, abychom místo volání po míru trpěli pro spravedlnost. V přímluvné modlitbě budeme prosit, aby utrpení ve světě, tady i jinde, bylo co nejmenší. A ještě budeme prosit, abychom – v malém či velkém – poslušně obstáli. Amen