Bratr Jan Kadlec z Liberce se ptá v Protestantu č. 1/91, co má znamenat v mém fejetonu o žalmech „překladatelská pěstička“ Milana Hájka, který byl v roce 1978, kdy jsem byl ve vězení, synodním seniorem.
Pro nás, studenty bohosloví v letech 1948–1952, znamenal Milan Hájek velmi mnoho. Jako student posledního ročníku se intenzívně věnoval nám v ročníku prvním, učil nás například „punktovat“ hebrejské texty (které neměly původně samohlásky, ale znalec struktury řeči si je umí domyslet či dotvořit) a trpělivě odpovídal na naše dotazy.
Když odešel na sbor do Veselí na Vysočině, tak na nás studenty a své kolegy v církevní praxi nezapomněl. Vedl s námi tvořivou „theologickou korespondenci“, v níž jsme uveřejňovali první výsledky své vykladačské i studijní práce; on ji rozepsal poprvé a my jsme ji horlivě rozepisovali a scházeli se kolem ní k plodné diskusi. Dokud tomu nezabránila Státní bezpečnost.
Můj theologický vývoj se odvíjel v pozitivním, ale později i kritickém navazování na theologické i pedagogické úsilí Milana Hájka a celé jeho „biblické“ poválečné generace. Rozešel jsem se s nimi, neboť se mi zdálo, že křesťanství vykastrovali odpovědnost za společnost a velký kus etiky. Nepřestal jsem si vážit jejich překladatelského úsilí. A Milan Hájek, tak jako většina Hájků, má útlé zápěstí a subtilní ruku. Ve skutečnosti ovšem na bránu netloukl, ale zvonil elektrickým zvonkem na službu, která ho dovnitř nepustila. To bušení na vrata byla básnická nadsázka.
Důraz mé vzpomínky nebyl ve větě, kterou vytrhl bratr Kadlec, ale ve větičce: „Byl jsem však stejně u vytržení, že v dějinách naší církve konal synodní senior jednou svou povinnost.“ Můj otec v roce 1944 upozornil maminku v dopise „na černo“, že všecky evropské národy, jejichž příslušníci byli věznění v koncentračním táboře, mají v táborové knihovně své bible. Chybí jen překlady české a slovenské. Maminka se obrátila s prosbou o bible a theologickou literaturu na synodní radu. Synodní rada bible i knížky poslat odmítla, aby to „církvi neuškodilo“. Maminka se pak na tatínkovu radu obrátila na bratra Koukola, člena Jednoty českobratrské (později Církve bratrské) v Kutné Hoře, výrobce čokolády, který z „České biblické práce“ okamžitě a samozřejmě zaslal celou sérii „Kutnohorských bibli“, ve vydání z roku 1942 do tábora v Dachau.
Když jsem synodní radě v roce 1972 (to byl synodním seniorem dr. Kejř) trpce připomínal tuto zkušenost a žádal ji, aby našim vězňům poslala bible, „zastal se“ synodní rady jeden senior, který byl kratší dobu za války v táboře, s tím, že to není pravda, že ani on v táboře bibli neměl, a celou otázku tak smetl se stolu. Z cynické naivity nepravdivého stanoviska jsem tehdy oněměl, ale z vězení jsem po letech požádal synodní radu o moderní překlady. A tak se stal Milan Hájek prvním synodním seniorem, který se o zaslání částí bible do vězení pokusil. Alespoň pokud vím.
Prorok Jeremiáš (17, 6) mluví o „vřesu na pustině, kterýž necítí, když co přichází dobrého“ (Kraličtí). Všichni dnes nějak prahneme po tom, aby člověk, s kterým předem nesouhlasíme, udělal krok vedle a my ho mohli chytit. Je třeba číst články „těch druhých“ (a toi těch, kdo byli ve vězení) bez hněvu a bez stranického přidávání či ubírání. Latinsky to zní SINE IRA ET STUDIO.