Je 31. 12. 1990 a já přemýšlím nad rozhovorem s br. Josefem Hromádkou, synodním seniorem ČCE (Protestant, listopad 1990) a nad zvláštním číslem Českého bratra, které bylo věnováno 26. synodu ČCE.
Jak Český bratr píše, mnoho bratří a sester synodálů – hlas mlčící většiny – bylo poslední, třetí částí synodu zklamáno. Mne jednání synodu nepřekvapilo: dokud nebudeme říkat každý sám pravdu o svém životě, a pokud budeme toužit více po klidu než po nápravě hříchů, můžeme ve všech pádech skloňovat slova pokání, mluvit o smíření a odpuštění, ale bude to vše jen divadlo – před lidmi i před Bohem. Někdo možná teoreticky fundovaným řečníkům uvěří, ale Bůh takovéto církvi nepožehná. O pokání pouze teoretizovat v církevním tisku či v referátech na synodu nás nezachrání. Čtěme každý sám znovu v bibli o pokání krále Davida (2Sa 12)! Nedivte se, že nás okolní společnost předběhla. Dokud nebudeme usilovat o pravdivý život nejprve každý sám u sebe, a pak u druhých, dotud budeme budit pohoršení, povedeme nekonečné spory a svoji hřivnu promrháme. Nebo snad myslíte, že někdo takovémuto svědectví uvěří?
Velice mne mrzelo, že v tom skrovném zpravodajství o synodu v Českém bratru nebyl nikdo z členů ČCE schopen napsat stručné, jasné a nezaujatě pravdu o tom, co se na synodu dělo. Jsem vděčný za jeho slova ThDr K. – C. Eptingovi.
Bratr Hromádka mluví o příležitosti začít znovu. Tuto příležitost nám Pán Bůh (nezaslouženě) pořád ještě dává. Pro mne je však otázkou, zda tuto příležitost nezmeškáme. Snad byl tento synod nutný proto, abychom uviděli svou vlastní slepotu. Pokud ji ovšem nevidíme, pohltí nás.
Když jsem mluvil před druhým pokračováním synodu s jedním bratrem synodálem o problémech, které je potřebí na synodu řešit, řekl mi, že tak jako já to vidí jen pár procent členů církve a odmítl mne. Snad už takto žádný synodál nebude jednat.
Jak začít znovu a jak se připravit na nové úkoly, které církev čekají? Pokusím se uvést nejdůležitější problémy a návrhy k jejich řešení:
1. Obracím se na všechny církevní představitele (duchovní i laiky) se žádostí, aby v případě své dřívější spolupráce s StB či jinými represívními či parazitujícími orgány dobrovolně nejpozději do 27. synodu odešli ze svých funkcí a do žádných jiných funkcí nekandidovali. Pokání nelze činit jen slovy, ale musí být vyjádřeno i skutky! Pokud toto nevezmete vážně, časem pravda stejné vyjde najevo a poškodíte nejen sebe, ale i církev.
2. Před ani po 27. synodu neprovádějme lustrace. Při volbě žádám všechny voliče o volbu pravdivých a dobropověstných sester a bratří. Žádná lustrace nám v tomto nepomůže – jsou i jiné oblasti, které lustrace nepostihne a musíme je při volbě brát vážné (viz článek v ČB, Lustrace v církvi – P. Smetana). Pokud smím zde někoho navrhnout pro práci synodního seniora, pak navrhuji bratra Jana čapka.
3. Na 27. synodu mluvme o budoucnosti církve a k minulosti se nevracejme. Nedostali bychom se dál než 26. synod, neboť naše tvrdá srdce se dosud nezměnila!
4. Požadujme od synodálů, aby na 27. synodu našli řešení nejvážnějšího problému života církve, který je před námi, totiž úplné odluky církve od státu. Připravme se na tvrdé „ekonomické“ prohlédnutí naší duchovní bídy. V poslední době jsme si žili nad poměry – snadno jsme utráceli to, na co jsme sami nedarovali nic nebo jen velice málo. Brali jsme peníze od státu, brali jsme auta a dary ze zahraničí, utráceli jsme lehkovážně peníze z repartic…
Odluka církve od státu bude tvrdou zkouškou „ekonomického“ rozměru naší víry – zkouškou obětavosti (při vlastních osobních a rodinných potížích), štědrosti, hospodárnosti i odříkání si navyklého pohodlí. Bude se to týkat všech, ale zejména kazatelů, staršovstev, seniorátních výborů a synodní rady. Už nebudeme moci žít nad poměry – a to je dobře. Berme tuto „ekonomickou“ zkoušku jako šanci pro uzdravení naší víry.
Jestliže v této zkoušce obstojíme, budeme moci řešit další úkoly, např. misii, domovy důchodců, domy s pečovatelskou službou atd. – tedy to, o čem jsme v církvi už začali mluvit, ale zatím jsme pro to nedorostli.