„Podle slova také jednejte, nebuďte jen posluchači – to byste klamali sami sebe! Vždyť kdo slovo jen slyší a nejedná podle něho, ten se podobá muži, který v zrcadle pozoruje svůj vzhled: podívá se na sebe, odejde a hned zapomene, jak vypadá.“
„Já si rád poslechnu kázání. Ale musí to být jako pro černochy.“ Jan Tříska v dopise
V Pánu milí bratři! V Pánu milé sestry! V Pánu milé děti!
Bratr James nám chce dnes zase něco říct. Je to to samé, co nám říká Pán Ježíš. Ten ovšem vykládal o stavění domu. Znáte to: chytrý chlapík stavěl na skále. Mohlo pak lejt a vítr moh fučet jak chtěl – mohla přijít velká voda, ale barák to vydržel. Jeho soused byl blázen. Stavěl kus dál, tam byl už samý písek. Začal liják a přišel hurikán. Jak šla voda nahoru, tak šlo stavení dolů.
Tím nám Pán Ježíš říká: kdo poslouchá, co říkám a taky to dělá, ten je koumák, co staví na skále. Kdo poslouchá jen ušima a třeba to i papouškuje a pořád Pane, Pane, ale nedělá to, tak je blázen, co staví na písku.
Bratr James, apoštol Pána Ježíše, říká to samé. Moc dobře ví, že bez Pána Ježíše bychom nic nedokázali. Neslyšet jeho slova, tak nevíme, co je dobré a co zlé a jsme v troubě. Bratr James však taky ví, že je fůra lidí, co chodí do kostela, kázání poslouchá, písničky zpívá ostošest, doma si říká v bibli, před sousedy vede pobožné řeči, ale skutek utek. A to jsou lidi, co druhým nadávají, klepaří, v hrdlo lžou, nepomůžou, třebas vedle nich vdova nemůže uživit šest dětí. Je jim to fuk, kašlou na všechno. A pak se někdo diví, že když přijdou hoši od FBI, tak se takoví křesťani sesypou a jsou z nich bonzáci. Ale o kostel si v neděli otírají paty!
Taková pobožnost je podle Jamese jen koukání do zrcadla.
Vidíš tam sebe, jak vypadáš. Ale jak jdeš od zrcadla, víš už zase houby, jak vypadáš. Z takového koukání na sebe, z toho nic nekouká. James to zná; ví, jací jsou lidé, kteří se dívají pořád na sebe do zrcadla.
To máte jako nevěsta. Jedna nevěsta se dívá pořád do zrcadla, ale jenom na sebe. A jde jí jenom o to, jak jí to sekne, aby lidi mrkali, až půjde z kostela. Na ženicha se dívá kriticky, jak mu to bude vedle ní slušet. A to je špatná nevěsta.
Dobrá nevěsta se podívá taky do zrcadla. Ale aby se jemu líbila, ženichovi. Oči má hlavně pro něho a nemyslí na sebe, jak bude vypadat, ale myslí na to, jak jim to půjde dohromady po svatbě.
Proto James říká: skutečná zbožnost je něco docela jiného než se čučet do zrcadla na sebe. Skutečná zbožnost, to je mít oči pro toho našeho nebeského ženicha, pro Pána Ježíše, aby nám to s ním šlo dohromady. Zrcadlo je tu jen proto, abychom se viděli kriticky, abychom šli do sebe a jemu se líbili.
A skutečná zbožnost, to už není zrcadlo, ve kterém člověk vidí jen sebe. To už je okno, kterým vidíme Pána Ježíše. To je okno k Bohu, okno do Božího království. Bratři a sestry, víra, to je díra z tohoto světa, třeba z kriminálu, třeba točíš klikou na šatonech, třeba bručíš na cépézetce nebo se ti zdá, že jsme to zase prohráli a že se svobody a rovnosti nedočkáme. Ale máme z toho okno ven, okno do svobody.
Proto říká James ve svém dopise: zákon svobody. Do zrcadla se můžeš dívat, jak chceš dlouho, ale uvidíš zase jenom sebe a leda tak ty čtyři stěny světnice, ve které jsi. Ale slyšet Pána Ježíše z bible, z kázání, z písně, z nějaké životní zkušenosti starého Jima, z dějin našeho hnutí – ale hlavně se podle Pána Ježíše zařídit, podle jeho slova žít, to je ohromná radost. Proto stojí psáno: blažený ten, kdo tak činí.
Blažený, protože už nekouká na sebe do zrcadla, ale skrze to okno, skrz tu díru-víru na Pána Ježíše. A jako on máme všichni vypadat. Na něho se máme koukat a myslet na to, co se budu muset naučit, v čem se budu muset změnit, abych se mohl k němu hlásit. Jako myslí ta dobrá nevěsta na to, v čem se bude muset změnit, co se bude muset naučit, čeho se bude muset zříci, aby mohla žít se svým ženichem v lásce. A ne jen, jak bude vypadat napohled!
Znal jsem jednu takovou pobožnou babku, řekněme, že se jmenovala Sabbathová. Chodila do kostela, říkala si doma v Kalendáři a v Každodenním Poutníkovi, říkala si v modlitbách a písničky si broukala. Ale nadávala sousedům skrz několik jablek, mizerných jablíček, co si sebral malý Tom od mladých. A to ještě šly větve té její jabloně přes plot. A nadávala podle bible sousedce: Ty Holofernesko a Herodiado, ty studnice vší nepravosti!
Tak, bratři a sestry, tohleto není žádná skutečná zbožnost. To se můžeš všelijakými řečičkami přemlouvat nebo druhé přesvědčovat, to jen svádíš své srdce. To máš úplně marné, na to náš Pán kašle z vysoka. Opravdová zbožnost je něco docela jiného: jazyk držet pěkně na uzdě. A čistá služba Bohu je: starat se o vdovy a sirotky, když jsou v nějakém trablu. A co takových je! Chudé máte stále kolem sebe, mě pořád nemáte. Tak jestli chcete sloužit mně, tak se starejte o ně, to jsou mí nejmenší bratři a sestry. A to se nesmíš dívat do zrcadla pobožnosti, to pak vidíš jenom sebe, leda tak svou dušičku tušíš, když se ti sklo zamží.
Ty se musíš dívat oknem Slova Božího na Krista, abys vždy znova viděl, co On po tobě chce, abys viděl, co lidí tě potřebuje, komu jsi dlužen pomoc nebo aspoň dobré slovo.
A pak poznáš, co to je chránit se před poskvrnou světa. To teda není kašlat na svět nebo v něm nechtít žít, nevidět, co je na světě dobrého nebo si myslet, že všichni jsou potvory. Chránit se před poskvrnou je neučit se žít podle špatných lidí, ale řídit se podle Pána Ježíše. Nepřipodobňovat se světu, jak je, ale koukat se tím oknem do království Božího, jak bude svět vypadat a snažit se, aby ses podle toho obnovil a obnovoval svět kolem sebe.
A tak to slovo pro nás dneska je zase takové okno do naší budoucnosti, kus svobody, pořádná porce radosti. Slyšte to slovo, pusťte ho do srdce a zařiďte se podle něho! Ať už se nepodobáte tomu chlapíkovi, co se na sebe díval do zrcadla a jak odešel, tak už zapomněl, jak vypadá a opičil se po druhých. A divil se, že mu domek postavený na písku vzala voda.
Pane, chceme být jako Ty!
Amen