Zřetele hebrejského člověkosloví
C. Tvoříci pravda nás předchází
Pravda tvořící člověka a svět nás PŘEDCHÁZÍ. Abych začal tím nejnázornějším: Pravda předcházela životní rozhodnutí proroků. Předcházela je – ne však ve smyslu nějaké „preexistence“, tedy ve smyslu časové předsloupnosti, jako věčná, dějinami zásadně nedotknutelná veličina; myslím na veličinu o sobě nečasovou, která by obracela oči jednotlivců či celých společenství DOZADU, k časové-předčasovému mýtickému prvobodu. Naopak: Tvořící Pravda je vedla kupředu, proroci se jí koukali na záda. Pravda byla na cestě k budoucnosti dál než oni. Vzdálenost mezi nimi, aktualizovanými Ádámy, a Pravdou, jež šla před nimi, vytvářela prostor napětí nabitého „dialogem“ mezi proroky a JHVH (modlitby, křiky, hádky, vyjednávání). Tento „proud napětí“ nedovolil, aby Pravda splynula s jejími následovníky. Vždycky je přesahovala. Šla před nimi jako betlémská hvězda před zvěstně-legendárními mágy (Mt 2), nebo jako oblakový či ohňový sloup před Izraelci (Ex 13,21). Nezapomeňme, že Ježíš říká svým učedníkům ještě před svým ukřižováním: „Po svém vzkříšení však vás předejdu do Galileje“ (PROAXÓ HYMAS EIS… Mt 26,32).
Teologicky reflektovanou zkušenost proroků promítl Kněžský pisatel v učené spekulaci Gn 1 „až na sám počátek“. Říká tím: Tak, jak nás stvořitelská Pravda předchází v zápasech víry během našeho života, tak nás předchází vůbec, předchází naši existenci. „Než se hory zrodily, než vznikl svět a země, od věků na věky jsi ty, Bože“ (Ž 90,2).
Tady figurují hory (HÁRÍM) zřejmě jako bohové. Jejich tzv. věčnost je demaskována jako falsum; cizí kosmogenický mýtus, podle něhož se hory, zástava jistoty a spolehnutí, zrodily z božské matky Země (podobně jako vzešlo moře z božské Dělohy, srv. Jb 38,8), je tu umazán v nezřetelnost: „od věků na věky“ je toliko Adonaj (JHVH): to je Bůh (El), který se suverenizuje nad každé božské stvořitelské rození, ať skutečné, či domnělé. Zdá se, že tu nějak zaznívá cosi o jakésvěčnosti Země či některých jejich elementů.
Jakási spekulace o vzniklosti světa i ve smyslu světonázorově-náboženském procinkává i v Gn 1. Ale chceme-li zůstat věrní celokontextům izraelsko-židovské tradice fixované fragmentárně v biblických textech, můžeme a smíme toto předcházení Pravdy chápat dějinně eschatologicky. Svou existenci máme chápat jako stvořitelský div permanentního rázu. Existujeme jen proto, že naše (potenciální, ale reálná) neexistence je oslovována KAM PRAVDY, jíž se „díváme na záda“, stezkujíce k budoucímu.
A co počátek naší kosmické existence, existence naší planety? Můžeme jako věřící lidé mluvit o „vzniku něčeho z ničeho?“ Nevím. V pozdější židovské tradici (deuterokanonica) se to tak na základě Gn 1 chápalo, nebylo to však noeticky právo zvěsti Genese. (Tím se zabýval z našich filosofů Dušan Machovec: Geneze myšlenky stvořenosti světa „z ničeho“ v počátcích křesťanství, Praha 1991.)
Jsem přesvědčen, že víra není identická s nějakým světonázorem. Do různých světonázorů se však může promítat. Víra si může svobodně a „jak se jí samé hodí“ načrtnout svůj světonázorový reliéf. Pro víru však není rozhodující, kdy a jak svět, v němž je nám žít, vznikl. Dokonce ani otázka stvořenosti (ve smyslu pseudovědeckého kreacionismu, který chce biblickou stvořenost světa podložit vědeckými důkazy), či věčnosti světa (ve smyslu zásadní nedohlédnutelnosti časového počátku) není pro víru rozhodující. Rozhodující je to, co mě trpělivě, ale houževnatě předchází, tímto předcházením mě oslovuje a utváří, ponoukajíc mě svou smilovnou příkazností k tomu, co tu ještě není a přece se již nyní vůči mně otvírá.