aneb Držte se, ševcové, svých kopyt
Hrne se to na nás jak obrněná jízda
K tomuto tématu mě přivedla tři setkání.
1) S panem farářem Janem Trusinou jezdíme na kursy pro střední generaci, které pořádá synodní rada ČCE, avšak určené jsou i pro nevěřící a pro lidi z jiných církví. Účastníky myslím příslušnost k odlišným vírám nijak zvlášť netrápí, zatímco náš tým (jeden farář, dvě věřící socioložky, dvě nevěřící psycholožky a Marta Kačerová s Bonďou Blažkovou) se s příslušností k odlišným filozofiím musel postupně a mnohdy nelehce vyrovnávat. často jsem vybuchovala, když pan farář „zachraňoval svoje ovečky“ (tzn. mluvil za účastníky, vysvětloval jejich postoje, obhajoval je proti komu?), zatímco já jsem s nimi „pracovala“ (tzn. chtěla slyšet jejich vlastní vyjádření řečená v první osobě a konkrétně adresovaná). Na posledním setkání se mě pan farář zeptal, zda už to dělá dobře: přemáhá se často, ale nezasáhne. S nezvedeností sobě vlastní jsem mu odpověděla, že to má marné, protože je to na něm stejně vidět: jen se mu něco nelíbí, začne funět a dupat. Odpovídala jsem lehkým tónem, ale objevila se ve mně obava z nedorozumění. Nejde přece o to, aby pan farář nemluvil; ale měl by (podle komunikačních pravidel, která lidem umožňují domlouvat se na partnerské rovině) mluvit za sebe. (Což znamená místo věty „teď jste Hanku zahnala do kouta“ říct „mám z vás strach.“) Nejde přece o to, aby pan farář zapomněl na pravdy, které zprostředkovává lidem a které jsou pro ně ve světě, kde nic neplatí, tak důležité; ale v mnoha civilních situacích žádná pravda neplatí a člověk si musí najít svou vlastní. (Na jednom ze setkání byla i paní farářová. Po skončení říkala, jak jí vadilo, když jsme na „módní přehlídce“ všichni do jedné dívky hučeli, že působí starosvětsky, nemoderně a kdovíjak ještě. Podle ní to právě té dívce slušelo a odpovídalo jejímu typu. Proč jí to ale neřekla v průběhu večera? Vždyť to pro ni mohlo být tak důležité.)
Tato nedorozumění si nedovedu vysvětlit jinak než farářským přesvědčením, že svým odlišným názorem pokazím „pravdu“ a „záměr“ druhého. Já však žádný záměr obvykle nemám kromě toho, aby se lidé domluvili. A to se stane jen tak, že spolu budou mluvit.
2) Byla jsem na katolické Charitě za panem Jiřím Černým kvůli práci s drogově závislými. Má zkušenosti z Itálie i odjinud, zatímco my (zde Okresní ústav sociálních služeb v Liberci, jeden z mých zaměstnavatelů) zkušenosti teprve hledáme. Ke konci našeho setkání Jiří Černý řekl: To by bylo něco, kdyby se někomu podařilo sloučit psychoterapii s pastorací. Psychoterapie bez duchovního rozměru je jenom služka. – Souhlasila jsem. Být služkou mně nevadí. Vadilo by mi být špatnou služkou. Ale sloučit oba přístupy? „To se snad nedá spojit v jedné osobě, ty dva přístupy se navzájem vylučují. Při pastoraci mluvíte k člověku shora jako zprostředkovatel absolutních pravd, zatímco psychoterapie je stavěná na demokracii. Tam není vyšší soudce než člověk sám,“ namítla jsem. „Budu o tom přemýšlet,“ řekl Jiří Černý. „Já taky: řekla jsem já.“
3) Třetí setkání sestává ze dvou. Jindra Schwarzová (Středisko křesťanské pomoci při Diakonii ČCE) se vrátila z Biblického týdne v Německu rozladěná, že celý týden byl poznamenán nájezdy církevních feministek a lesbiček, že africká účastnice poznamenala, že na bibli se vlastně nedostalo, a že faráři se namísto pastorací zabývali psychologií.
Zhruba v téže době jsem si v Protestantu přečetla článek Ivana Ryšavého „Jako život (skupinová psychoterapie, mýtus, kult, svátost)“ a trochu se mi stáhlo hrdlo z skupinové psychoterapie. „Hrne se to na nás jako obrněná jízda, u povzdechla jsem si slovy jakéhosi filmového dramaturga. On měl na mysli amerikanizaci kinematografie, já zase přepsychologizování života.
Slovní základy (vycházím z několika etymologických slovníků)
Slovo „pastorace“ by se dalo přeložit jako „pastýřství“. „Pásti“ je slovo všeslovanské, jehož původní význam byl obecný: chránit, pečovat. Z něho se další stupeň: hlídati (pásti po čem). Konečně: hlídati dobytek. Původní význam „chránit, opatrovat“ dochován ve „spása, spasiti“ (stsl. spas, Spasitel). „První věrozvěstové měli asi velkou nesnáz, jak přeložiti (následují řecké znaky, mým strojem nepřeveditelné; pozn. bt); uchýlili se k pojmům ze života pastýřského (Já jsem dobrý pastýř), použili slova pásti, v němž vězí odstín chrániti, hlídati Vše je výtvor cizinců (i když uměli slovansky), výtvor knižní.
Slovo „psychoterapie“ můžeme přeložit jako „léčbu čeho – duše“ nebo „léčbu pomocí čeho – duše.“ Terapie se odvozuje z řeckého therapeutikos ošetřující, úslužný. Šetřit znamenalo hleděti si čeho, starat se, mít péči. U slova „sluha“ není jasné, zda je převzaté z keltštiny, kde „sloga“ označuje houfy klientů, tj. závislých přisluhovačů, nebo zda je domácí. V každém případě vchází ze slov „slyšeti, poslouchati“.
Jdeme-li ke kořenům obou slov, zjistíme, že se liší jemným významovým odstínem, který asi v různých dobách nabývá nebo ztrácí na důrazu. Pase ten, kdo může (má moc) chránit ostatní, pečovat o ně; ošetřuje ten, kdo vnímá (hledí a slyší). Sluha – klient je závislý a chráněný.
Pastor i psychoterapeut jsou podle mě představitelé služebných profesí. Pastor chrání, terapeut ošetřuje. Rozdíl není pouze v předpokladu ’výchozího zranění (pastor chrání, aby nenastalo, terapeut ošetřuje nastalé; ošetřovat ve smyslu hleděti čeho mohu i preventivně), ale rovněž v předpokladu vzájemnosti a stálosti moci. Nečekáme, že se pastýř pro své stádo změní v jednu z oveček, kdežto ten, kdo ošetřuje (vnímá zranění a potřeby druhého), může být v tu samou chvíli ošetřován.
Co je cílem
Nořím se do slovních výkladů a říkám si, že tak velký rozdíl to zase není. V konkrétní činnosti a na konkrétních lidech však rozdíl mezi pastorem a terapeutem poznám.
Přišel za mnou do Rodinné poradny (dříve Manželské a předmanželské) jeden z těch mužů, kteří si myslí, že nesmějí být slabí a že rozumem lze zmoci všechno. Ukázalo se, že se s manželkou do krve nerozumně hádají a že možná bude potřebovat pomoc. Vykládala jsem mu o psychoterapii. Poslouchal nerad. „No dobře, jestli tomu rozumím, jsou stanovena nějaká pravidla, podle nichž ti dva lidé dojdou k dohodě. Když si ta pravidla osvojím, povede to ke klidu v mém manželství’ Žádná pravidla a žádný klid, řekla jsem. Dobrá psychoterapie vede ke zrání. Což ve vašem případě může znamenat i rozvod s vědomím vlastní odpovědnosti za něj.
Cílem psychoterapie je zrání, které může mít množství podob. Cílem pastorace je podle mě přiblížení se ideálu. Já také vím, co má být, co je obecně dobře a co špatně. Dokonce tím mohu směrovat vlastní život. Klientům ale příliš nepomůžu, když je budu zahrnovat tím, co má být, a oni budou danou situaci cítit jinak. Mám v péči (tentokrát ve zdravotnickém zařízení, kde také pracuji) věřící klientku, která se rozumem nutí do lásky ke svému muži, zatímco intenzívně prožívá představ o různých nevěrách. Výsledkem jejího zděšení nad sebou samotnou a jejího vnitřního konfliktu je urologicko-gynekologické onemocnění, které jí znemožňuje sexuální styk vůbec – tedy i s manželem.
„Zralost“ a „Já“ (neboť zrání v naší kultuře souvisí se sebeuvědomováním a převzetím spoluodpovědnosti za vlastní život) jsou výmysly posledních staletí a našeho kulturního okruhu (sebeuvědomování v Africe stále ještě souvisí spíše s pojmem „my“). S tím se nedá nic dělat. I výklad bible se v čase proměňuje. Ještě moje maminka vyrostla v představě hříchu a trestu, zatímco já slyším (a chci slyšet) v bibli více slov o lásce a odpuštění.
Co je měřítkem
Nedávno jsme měli v Liberci velký seminář o incestu. Vystoupit na něm i katolický farář Miloš Raban, absolvent Institutu spirituality ve Vatikáně. Prohlásil, že měřítkem činů je intencionalita – tedy úmysl konajícího. Upozornil na skutečnost, že v jiných dobách a jiných kulturách neznali (a neznají) incestní tabu.
Představa o intencionalitě velmi utrpí znalostí psychoanalýzy, která je analýzou motivů. Jednak už Freud upozornil na to, že každá událost má motivů několik, a jednak nás poznání lidské motivace zas a znovu naplňuje skepsí (pokud si stanovíme ne-lidský ideál). Vybavuje se mi situace, kdy do naší psychoterapeutické skupiny nastupovali noví klienti. Při představování jedné z nových spolučlenek se druhá – služebně i reálně starší – usedavě rozplakala. Zabývali jsme se pak tímto pláčem. Starší klientka vysvětlovala svůj pláč soucitem k těžkému dětství nemocného dítěte, které líčila nově nastupující dívka. V dalším probírání starší klientka řekla, že té mladé zazáviděla péči rodiny, kterou ona nikdy nepoznala. Naše zněla, že zazáviděla nejen péči v dávném dětství, ale i v nynější konkrétní situaci, kdy nově nastupující „sourozenec“ (mladá a hezká dívka) sklízel daleko větší zájem „rodičů“ terapeutů než ona, které do chvíle, než začala plakat, nevěnoval nikdo pozornost. (Z původní rodiny si nesla zkušenost nejstaršího a odstrkovaného dítěte; ze současné žárlivost na dceru, milovanou otcem.) Na této situaci není nic pozoruhodného, pokud v klidu připustíme, že narození mladšího dítěte vždy znamená pro staršího ohrožení, že závist mezi sourozenci patří mezi přirozené lidské projevy a že motivy závisti nijak nesnižují motiv soucitu, který klientka rozpoznala jako první. Obávám se, že v mnohých pastoračních činnostech je závist považována za odsouzeníhodnou, zatímco v psychoterapii za nutný vývojový projev ve vztahu.
Myslím, že praktickým dělítkem mezi pastorací a psychoterapií je práce s agresí. Je řada psychoterapeutů, kteří s agresí pracovat neumějí (předpokladem je vyrovnání se s agresivitou vlastní) a zahalují se do „profesionální laskavosti“ (jak to nazvala jedna z našich klientek). Za profesionální laskavostí cítím touhu po moci a dokonalosti (jsem vždy laskavý, nic mě nemůže rozházet, tedy jsem vždy nad věcí i nad tebou) a považuji ji za nebezpečnou proto, že se nazývá psychoterapií (kdyby se nazvala pastorací, jsem klidnější, ale jen o málo). Když jsem hledala zkušenosti s léčbou drogově závislých, narazila jsem i na skupinu adventistů s.d., kteří měli zážitek z francouzské komunity. „Tam se léčí vztahy, víte? Vládnou tam perfektní vztahy,“ líčila mi zapáleně svou návštěvu budoucí pastýřka. „A co agrese?“ zeptala jsem se. „No, když to na někoho z nich přijde…“ vysvětlovala mi, ale já jsem se zarazila na představě, že agrese na někoho přijde stejně, jako do někoho vstoupí ďábel. To je jeden možný pohled. Pokud však trochu respektuji lidskou (a biologickou) psychiku, vím, že agrese je věc vztahová, slouží k ochraně toho, co je „moje“, a znalost toho, co je moje, mi umožňuje dávat. Bez agrese k lásce nedojdu.
Nevím, o čem mluvím
Když jsem začínala tento článek psát, bylo mi jasné, že skončím výzvou „Držme se, ševcové, syých kopyt!“ Koneckonců, ochrana je krásná mužská povinnost a služba je krásná ženská povinnost ať tedy muži ideálně pastorují a ženy ať prakticky psychoterapeuticky pracují, všechno je v pořádku tak, jak je. Během psaní jsem si uvědomila, že nevím přesně nejen jak je to s pastorací, ale ani jak je to s Franklovou logoterapií (u nás by to asi nejlépe věděl Karel Balcar), a k tomu, jak je to s meditativní psychoterapií (u nás by nejlépe věděli asi manželé Machanderovi), a co například spirituální psychoterapie Miloše Rabana, nebo k meditativní psychoterapii se blížící hledači vnitřního světa, jako jsou kvakeři (u nás sbor v Praze-Michli) atp. Uvědomila jsem si, že nevím, o čem mluvím, a že – jako obvykle – mluvím hlavně proto, že doufám, že mi někdo odpoví. Protože snahu se domluvit – kromě jiných motivů – skutečně mám.