Jsem znám jako turista, tramp, divoký scout, zkrátka a dobře, většinu času trávím v přírodě, nejlépe v lese.
A bydlím na Třebíčsku.
Letošní prázdniny jsem však na Třebíčsku netrávil, protože už zde není les. Všude vidíte pouze tmavě hnědé, uschlé smrkové porosty všeho stáří a většinově uschlé porosty borovice. Hospodářský les, který dohospodařil. Teď hospodaří těžká technika, která nestíhá, a i přes veškerý její řev je všude podivné, mrtvé ticho. Mrtvé ticho, mrtvé sucho.
Pouze tam, kde se divoce vzmáhají kousky neobdělávaných luk, travin, mokřin a lidsky prvoplánově nevyužitelných spletí dřevin (jakýchsi půldřevin nebo podstromů, nepřipomíná vám to něco?), je alespoň trochu vlhko a živo.
Již mnoho let sázím na zahradě mezi staré odcházející ovocné dřeviny různé lesní dřeviny. Postupně se z toho stává divočina, která, a to je pro mě nejdůležitější zjištění, má svoje pravidla bez ohledu na mě.
Stromy, které jsem vysázel, postupně odcházejí, i když jsem je zalíval, usychají, nebo ty listnaté, které jsou evidentně životaschopnější, odumírají, protože si o ně otlouká parohy srnec. Kam jinam má taky chodit, když široko daleko roste pouze řepka a kukuřice? Když poprvé letos sekli vojtěšku, zůstalo na zemi dost rozsekaných mláďat. Takže ke mě na zahradu chodí srny i rodit – mají tam klid.
Co tedy na zahradě zůstává zdravé a živoucí? Stromy, které se tam samy vysemenily, a stromy, které mají ostny. Různé divoké švestky a špendlíky, zatím, když je oplotím, se daří habru, jasanu, javoru. Vytváří vlastní zákoutí a přímo tvoří podmínky pro svůj plnohodnotný život i pro život svých blízkých. Každé místo dynamicky uzpůsobuje své optimální prostředí a neustále je zdokonaluje. Stvořitel tvoří směrem k životu.
Vzpomínám si, jak jsme projížděli s přáteli Arizonou, do auta pražilo slunce, všude kolem rozpálený písek a kamení, ostnaté, pro nás podivné rostliny, rozbořené farmy. Bylo mně jasné, že v takovéhle krajině bych nedokázal žít. Smrt žízní nebo uštknutím musí být hrozná. Poté jsme vyjeli na takový kamenitý hřeben a na druhé straně zázrak! Nekonečné borové lesy, občas lesknoucí se plochy bažin nebo dokonce čistá, průzračná jezera. Území Apačů. I přes obrovský tlak bílého muže, ať už v podobě státních či církevních institucí, nikdy nezačali ve velkém hospodařit. Ti na druhé straně hřebene ano. Považovali to za svou povinnost pánů přírody. Jejich sen trval třicet, maximálně padesát let. Zmizely lesy, zmizela voda, úrodnou půdu odvál vítr.
Proto jsem letošní prázdniny netrávil na svém rodném Třebíčsku, ale v Beskydech, Brdech, v Lužických horách, kde odumírání lesů ani v náznaku není tak velké jako tady u nás. Mimo jiné proto, že jsou to mnohem rozsáhlejší lesní celky s většími územími smíšeného nebo dokonce listnatého lesa. Udrží mnohem více vody. A je kolem nich mnohem méně polí s devastujícím chemickým pěstováním rychle rostoucích rostlin na co největších plochách.
Určitě potřebujeme hospodářsky využitelné dřevo (teď momentálně jsou ho naloženy stovky vagonů na venkovských nádražích na železničních tratích Třebíčska nachystaných na odvoz do Číny). Ale ne ho získávat totalitním smrkovým velkolánem. Mnohem více však sledovat, jak na každém jednotlivém místě tvoří Stvořitel a v úctě se tomu přizpůsobovat.
Radši jsem tichým pozorovatelem v lůně hvozdu, než středobodem vesmíru na poušti.