Karel Deurloo se narodil 25. ledna 1936 ve Valkenswaard v jihonizozemské provincii Zeeland. Vyrůstal však v Amsterdamu, kde jej formovalo spíše kritické a kulturně otevřené, nikoli tradiční církevní prostředí. Jako gymnazistu jej nadchl farář, později profesor systematické teologie v Leidenu, Dr. Kornelis Heiko Miskotte, který v nizozemském prostředí razil specifickou podobu tzv. dialektické teologie; silně v ní uplatňoval principy starozákonní teologie a podněty od moderních židovských myslitelů, svou interpretaci křesťanské zvěsti cílil do prostředí moderní sekulární kultury.
V kruhu Miskotteho žáků studoval Karel Deurloo evangelickou teologii a semitské jazyky na Amsterdamské univerzitě, kde v roce 1963 s vyznamenáním absolvoval. Na téže univerzitě pak o čtyři roky později získal doktorát teologie v oboru starozákonní biblistiky. Svou disertační práci věnoval metodologii literární analýzy tzv. malé literární jednotky, jejíž možnosti konkrétně představil na rozboru a interpretaci vyprávění o Kainovi a Ábelovi (Genesis 4,1–16).
Mezitím se stal farářem Nizozemské reformované církve a pracoval mj. jako studentský farář univerzity v Eindhovenu. Souběžně jako vědecký spolupracovník působil na své fakultě v Amsterdamu, kde též vyučoval hebrejštinu a aramejštinu. V roce 1975 byl na této fakultě jmenován profesorem Starého zákona. V osmdesátých a devadesátých letech několikrát zastával funkci děkana fakulty. V roce 1996 přešel na profesuru Biblické teologie, kde působil až do svého emeritování v roce 2000. Na léta 2004–2007 byl ještě nově povolán na čerstvě zřízenou profesuru pro biblickou teologii na Teologické fakultě Svobodné univerzity v Amsterdamu.
S českým prostředím se poprvé setkal v roce 1981. Hebe Kohlbrugge, která se tehdy starala o vysílání zahraničních přednášejících do ilegálních bytových seminářů, jej poslala přednášet do Prahy. Přijížděl pak každoročně – s jednou výjimkou, kdy mu bylo odepřeno vízum – a přednášíval v seminářích Jakuba S. Trojana a Milana Balabána. Pravidelně se také setkával s Milanem Machovcem a dalšími osobnostmi z disentu. Mladým lidem, jimž bylo v naší zemi znemožňováno řádně studovat, zprostředkovával literaturu a osobní kontakty na zahraniční tutory v příslušných oborech. Tyto aktivity byly součástí dlouhodobého a koncepčního působení, jež z Utrechtu koordinovala Hebe Kohlbrugge.
Po listopadu 1989 se Karel Deurloo velice účinně zasadil o rozvinutí instituční akademické spolupráce. Řadu let byl členem vědecké rady Evangelické teologické fakulty v Praze, inicioval řadu společných seminářů, dvakrát v Praze působil v osmitýdenních blocích jako hostující profesor (2003 a 2007). Byl jedním ze spoluorganizátorů každoroční mezinárodní konference biblistů (Colloquium biblicum), která se v pravidelném jarním termínu koná dodnes. V roce 2009 ocenila Univerzita Karlova Karla Deurloo udělením čestného doktorátu.
Pole odborného působení Karla Deurloo bylo velmi široké. Ve vlastní disciplíně, starozákonní biblistice, sahá jeho záběr od jazykovědných a literárně-vědních studií, přes studie historické, literárně historické a metodologické až do oblasti biblické teologie a hermeneutiky (souhrnná bibliografie Karla Deurloo do roku 2001 vyšla ve sborníku, který mu byl věnován k pětašedesátinám: Unless some one guide me…, Maastricht 2001, str. 393–416).
V Nizozemí i širokém v mezinárodním kontextu je Karel Deurloo znám jako představitel tzv. amsterdamské školy – svébytného směru biblické teologie, která originálním způsobem integruje metody literární analýzy s podněty dialektické teologie a má inspirativní dopad do řady prakticko-teologických oblastí. Pro přívržence této školy je příznačné, že berou vážně danou podobu biblického textu (Písmo „má smysl“), kriticky ji zkoumají a ptají se po teologicky relevantním obsahu (jiskřivé a inspirující „zvěsti“). Metodicky se zaměřují spíše (či nejprve) na literární tvar biblické tradice, nikoli především na dějinné kontexty „za textem“: „Bible smí říct to své…!“ – „Slovo je třeba slyšet!“ – Osvobodivá zvěst Písma cílí docela konkrétně a prakticky k utváření života, proto je nutné Bibli číst, porozumívat jí, vykládat ji a interpretovat (třeba i v oblasti múzické) tak, aby se uprostřed nás stávala osvobodivou mocí a vedla nás ke kritické angažovanosti a solidaritě (k tzv. amsterdamské škole viz také proslov Karla Deurloo při jeho čestné promoci v Praze a charakteristiku školy v doslovu překladatele knihy Exodus a exil; viz níže).
Kromě působení v oblasti starozákonní biblistiky a biblické teologie se Karel Deurloo celoživotně uplatňoval jako překladatel, básník a hudebník. Podílel se na řadě projektů exegetických, překladatelských, homiletických, liturgických i múzických (mj. například na zpracování Jonášova příběhu formou jazzové opery s proslulým big bandem Willem Breuker Kollektief).
Posledních deset let svého života Karel Deurloo statečně zápasil s těžkými následky mozkové mrtvice, která jej stihla začátkem roku 2010. Způsobila mu ochrnutí více než poloviny těla a zejména ztrátu řeči. Tento mistr slova, učitel přesných slov, kazatel (služebník Slova božího, minister verbi divini), básník a literát se už nemohl vyjadřovat ani mluveným, ani psaným slovem. Myšlení, vnímání a porozumění však měl nadále zcela jasné a tak s pomocí svých nejbližších i řady přátel nadále (jakkoli mírně asymetricky) komunikoval, poslouchal klasickou hudbu a naslouchal předčítaným textům. Zůstal týmž, kým byl dosud, a přál si slyšet texty dobré, náročné, kritické a inspirativní – od Hebrejské bible přes teologické klasiky až po současnou literaturu, poezii a kvalitní publicistiku. Vést společný rozhovor bylo náročnější, ale ne nemožné. Karel byl krutě omezen na pouhá dvě slova, ano a ne, jež dokázal zvuky či gesty vyjádřit. I s touto minimální výbavou však živě reagoval na slova, příběhy, vyprávění těch, kdo mu zprostředkovávali kontakt se světem, na němž se on nyní už nemohl sám podílet.
Na zprávy o tom, co je nového v rodině, mezi přáteli, či co se děje ve společnosti, církvi a v teologii a jak tomu sám jako účastník hovoru rozumí a jak to hodnotí, reagoval Karel Deurloo svými gesty i emocemi bystře a kriticky, se soustředěným zájmem.
V sobotu 1. června 2019 v kruhu svých nejbližších pokojně zemřel.
Podle židovské tradice se ke jménu osoby, která zemřela, nepřipojuje rétorický přístavek „blahé paměti“, nýbrž fráze זכרונו לברכה (zichrónó livráchá): „jeho památka nám buď požehnáním“. Nejde totiž jen o to, abychom si do budoucna zachovali na zesnulého dobré vzpomínky. To zajisté také, ale jde o víc a ono hebrejské pořekadlo to dobře vyjadřuje: Ať je nám památka zesnulého požehnáním! – Karel Deurloo zemřel a byl pohřben. Ale inspirace, kterou přijímal a předával, ovoce jeho mnoha obdarování a charismat, jeho odkaz a dědictví zde zůstávají a mohou mezi námi dál působit, mohou nám být k dobrému, k požehnání…
Tzv. Amsterdamská exegetická škola
(výňatek z knihy Karel A. Deurloo, Exodus a exil, Benešov: EMAN 2007, 154–157; z poznámek překladatele jsou zde odstraněny rozsáhlé patové poznámky)
Příznačné rysy této „školy“, jak je můžeme rozpoznávat právě i v díle Karla Deurloo, můžeme charakterizovat v těchto bodech:
– K biblickému textu má vykladač přistupovat s veškerým kritickým aparátem odborné biblistiky, přitom však s předpokladem, že text „má smysl“, resp. „má co říct“ a „smí mluvit“. Biblický text nemusí být svým vykladačem teprve „opravován“ či „rekonstruován“, aby mohl vůbec promluvit. Řečeno s jistou nadsázkou: text Písma tu není objektem, nýbrž – jako viva vox – subjektem interpretačního procesu.
– Biblický text je literární daností, k jejímuž základnímu ustrojení patří, že má být „slyšena“ – jde spíše o „Čtení“ (hebr. miqrá) než „Písmo“. Při výkladu takového útvaru je proto na místě uplatňovat především takové literárně-analytické postupy, jež toto základní ustrojení respektují a jsou mu přiměřené. Historicko-kritické tázání na problematiku vzniku textu či na historické skutečnosti „za textem“, jímž v převážné míře žije odborná biblistika, je vhodné uplatňovat až ve druhém sledu a s kritickým ohledem na intence a kontexty literárního podání. Při slyšení Čtení se přece neptáme primárně po události samé (dostupné ostatně obvykle jen zcela hypoteticky), nýbrž jsme nejprve pozváni do světa textu a vedeni k tomu, abychom naslouchali, co chce být v daném tvaru biblického svědectví (jež si i konkrétní dějinné události a situace užívá jako látku, kontext či výpravu své výpovědi) specificky vysloveno, slyšeno, zvěstováno.
– Forma podání těsně souvisí s jeho obsahem. Analýza jak obecných rysů (např. žánrových), tak zvláštností daného tvaru textu je předpokladem k tomu, abychom mohli vyslechnout jak základní tenor, tak zvláštní důrazy a jemné nuance výpovědi konkrétních oddílů s jejich pragmatickými funkcemi. Scriptura Čtení (Slova) je nám dostupná jako „textura“. Jazyková, literární a sémantická analýza nám proto může posloužit jako nástroj k vyslechnutí toho, co text vyjadřuje, resp. co Čtení říká.
– Bible není sbírkou víceméně volně či snad dokonce nahodile sestavených oddílů, nýbrž promyšlenou literární kompozicí. Pro výklad každého textu je podstatné rozpoznat jeho funkci v širším literárním kontextu a mít zřetel k průběžným liniím kompozice kanonických literárních celků. V posledu jde o to rozpoznat místo a roli daného oddílu v Tenaku jako strukturované kompozici kánonu biblického svědectví.
– Biblické texty jsou na dějinné cestě svého vzniku i tradování utvářeny zápasem o věrohodné svědectví víry. Základním rámcem jejich výkladu je tedy svět víry, teologický rozhovor o člověku a jeho životní cestě tímto světem „před Boží tváří“. Exegeze v pojetí tzv. amsterdamské školy neztrácí teologický zřetel, je produktivně zacílena k teologii a jejím základním otázkám. Je příznačné, že se do okruhu tzv. amsterdamské školy nepočítají jen profesní biblisté, nýbrž i teologové zaměření svou specializací na dogmatiku či etiku, liturgiku, ekumeniku, církevní dějiny i praktickou teologii … a ovšem široký zástup „teologů praxe“ – farářů a učitelů náboženství.
– Pozorné naslouchání Písmu a jeho teologicky odpovědný výklad pro dnešního člověka se v podání této školy napořád ukazuje být strhujícím dobrodružstvím. Nezajímavé výklady či nudné interpretace Bible nemohou být právy svému předmětu.
– Svého posluchače biblické Čtení osvobozuje, vede ke kritické teologii, k odkládání předsudků (zejména náboženských), a ovšem i k rozpoznání vážnosti a nároku dosvědčované věci. Vykládat Bibli je proto nemyslitelné bez nesení vlastní kůže na trh, bez vlastní angažovanosti, bez přiznání barvy a zaujetí postoje k otevřeným problémům současného světa.
Karel A. Deurloo – Proslov při čestné promoci
Vaše Magnificence, Spectabiles, vážení hosté!
V zimě roku 1980/81 mě Hebe Kohlbrugge, také čestná doktorka této univerzity, vyslala do Prahy. V těch letech se starala mimo jiné o to, aby pokračovaly a rozvíjely se akademické kontakty s disidenty z okruhu Charty 77, kteří tehdy byli zatlačeni do izolace. Věděl jsem, že mám u zastávky metra na Muzeu potkat jistého Jakuba Trojana. Měl mne tehdy rozpoznat podle něčeho nenápadného a přitom zvláštního. Podle domluvy jsem měl v podpaží nést Hebrejskou bibli.
A tak to potom po téměř třicet let zůstalo v Praze mým rozpoznávacím znamením. V kruzích disidentů – protestantů, židů a katolíků – jsme se navzájem poznávali při čtení hebrejského textu Písma.
Martin Prudký studoval jeden rok u nás na Amsterdamské univerzitě a Biblia Hebraica i jemu přirostla k srdci. Později se stal učitelem hebrejštiny na zdejší teologické fakultě. V osmdesátých letech jsem každoročně přijížděl jako „turista“ do Prahy a s jeho studenty jsme ilegálně čítávali knihu Genesis po studentských pokojích.
Ještě před pádem Zdi jsem se setkal se starozákonníkem Janem Hellerem v jeho pracovně na tehdejší Komenského fakultě. Neoficiální skupinka čtenářů Hebrejské bible se tam s ním scházela v utajení, po večerech. Zde jsme položili základy mezinárodní spolupráce, kterou jsme pak po pádu Zdi s Martinem Prudkým přetvořili do mezinárodního sympozia. Toto setkávání – Colloquium biblicum – se pravidelně koná až dodnes.
Události 17. listopadu si v těchto dnech připomínáme také z teologické perspektivy. Byl to dějinný okamžik, v němž nám sice neuchopitelně, nicméně nepopiratelně zašustilo Boží Jméno. – Hospodinovo vlastní Jméno (JHWH, tzv. tetragram), slovo, jež neumíme a ani nesmíme vyslovit! Velké tajemství Starého zákona… Bílé, otevřené místo v biblickém textu, které nesmíme zaplňovat.
Je to podobné jako u malíře Kandinského. Ten na svých obrazech nechával malý kousek plátna prázdný. Obraz jako celek překypoval festivalem barev, avšak jedno místo zůstávalo vždycky nenamalované. Říkával k tomu: „Vnímám to stále silněji; v každém díle musí zůstat prázdné místo, neurčené, nedefinované.“
Ještě silnějším dojmem to působí v biblických vyprávěních, vizích a písních. Každý, kdo se chce něco dozvědět o Hospodinově Jménu, tetragramu, o onom prázdném místě, musí naslouchat biblickým příběhům – především vyprávění z knihy Exodus. V těchto příbězích přichází Boží Jméno ke slovu, zde je vyprávěno a opěvováno. Kdo pro to nemá uši, neví o Jménu (tj. o Hospodinu) nic.
Kdysi jsem byl pozván, abych na německém Kirchentagu promluvil na téma „Bůh má jméno“. Pozor na to! Veden Hebrejskou biblí jsem musel mluvit o něčem podstatně jiném, totiž že „Jméno je bohem“. Patří k zásadám biblické teologie, že slovo elohím, „bůh“, je epitheton ornans Jména, tetragramu, které – jak jsme se naučili z židovské tradice – opisujeme výrazem Adonaj, „můj Pán“ (resp. česky převádíme tvarem Hospodin; pozn. překl.). Existuje mnoho bohů a mnoho mocností (1 K 8,5n); máme tu božstva, bohy, boha – ale Jméno „nemáme“, Hospodinem nedisponujeme…
Monoteistické náboženství není žádnou zvláštností. Ovšem Biblia Hebraica, s níž jsem do Prahy vždycky jezdíval, učí něco specifického: Šemá Jisráél… – Slyš Izraeli, Hospodin je naším bohem, Hospodin jediný! (Dt 6,4). Také lze říct: Jedině Hospodin a jinak žádný!
Když se Mojžíš na faraona obrátil v tomto Jménu, řekl farao: „Cože, Hospodin? Toho neznám!“ A tak je tomu dodnes. O bohu ví, o bohu má jasno každý, ať už v něj věří nebo ne. Většinou přitom lidé myslí na Stvořitele, na božskou Přírodu nebo na fascinující Universum… Avšak o Hospodinu – Bohu Izraele, který vysvobozuje – lidé většinou sotva kdy slyšeli, dokonce i v církvi… Na to je totiž nutné učit se číst v Hebrejské bibli.
Téma příštího biblického kolokvia, které se bude konat zde v Praze, leží v této linii: Hospodin, Bůh a bohové. Nepůjde o to, jak je tomu s boží existencí (bytím), nýbrž o to, jak se „děje Jméno“, jak „se přihází a nastává Hospodin“…
Samozřejmě, na rovině religionistické se toho odedávna napsalo o „bohu“ a jeho „jménu“ mnoho. Nabízí se nám tu abstraktní poznání o věci, která je nám vzdálená v čase i prostoru. Jako něco živého, aktuálního a reálného jsme to v teologii – opět, nově – objevili v minulém století. Teologie nikdy nedokáže s naprostou zřetelností vyjádřit ono jádro věci, jíž se zabývá. Když se do toho pustí, musí dát výraz biblickým vyprávěním i s jejich „prázdnými místy“. Těmito „prázdnými místy“ je odkázána k budoucnosti. Nevyslovitelné Jméno činí z Hebrejské bible knihu nepoddajnou, paličatě se vzpírající našemu uchopení.
Význam tvaru JHWH (tetragramu) lze opsat „ten, jenž zde jest/bude přítomen“, a to překvapivě a osvobodivě. Toto Jméno si žádá život v očekávání. V rabínské tradici se pro tuto principiální nenaplněnost někdy užívá termín máqóm, „místo“. Staří rabíni v této souvislosti říkají: On je místem světa, ale svět není jeho místem. K. H. Miskotte nabízel opisné vyjádření v podobném smyslu: On je bezdůvodně, bez předpokladů uprostřed nás!
Tyto zásady jsou tajemstvím Starého zákona, jež teprve umožňují pochopit zákon Nový. Například první prosba Otčenáše – „Buď posvěceno tvé Jméno“ (Mt 6,9; Lk 11,2) – neznamená, že by nejprve a především lidé museli Jméno posvěcovat, nýbrž prosbu „Ty sám posvěť mezi námi své Jméno!“
Jsem velice rád, že jsem v Praze býval poznáván podle Hebrejské bible. Nejprve v kruzích disidentů, s Jakubem Trojanem (dnes mým váženým promotorem), s Milanem Balabánem, s Milanem Machovcem. Pak i na fakultě, kde jsem přednášel, ale také mnoho přijímal – zvlášť od Jana Hellera, nechť je nám jeho památka požehnáním!
Praha se stala součástí mého života. Ve chvíli, kdy jsem zde nadto ještě takto poctěn udělením čestného doktorátu, mně tane na mysli jeden starozákonní text: לִפְנֵי כָבוֹד עֲנָוָה, lifné kávód 'anáwá – „Slávu předchází pokora“ (Přísloví 15,33).
Dixi.
(z nizozemštiny přeložil Martin Prudký)
Životu a dílu Karla Deurloo je věnován web www.kareldeurloo.com
Základní rysy svého přístupu představil K. Deurloo českému prostředí v rozhovoru „Ocitnout se uprostřed děje: Biblická teologie v podání tzv. amsterdamské školy“ publikovaném v časopise Protestant XIV/5 (2003), str. 5–8.
Česky vyšel zatím první díl Malé biblické theologie Exodus a exil, EMAN 2007