Pro připomenutí, jak to bylo na začátku
Když se Klinika na konci roku 2014 obsadila, byl to skok do neznáma. Jeden z dalších pokusů o injekci squaterskému hnutí od nesourodé skupiny lidí, která si říkala Obsaď a žij. Pamatuju si na to studené ráno, kdy jsme se sešli, trochu zmrzlí a skeptičtí, moc jsme se vzájemně neznali, ale spojovala nás chuť a snaha nějakým způsobem navázat na historii obsazených pražských usedlostí od Ladronky k Miladě a Cibulce, z nichž se staly specifické svépomocné komunity, nekomerční a nejnízkoprahovější prostory v moři velkoměsta.
Měli jsme plán: projekt autonomního sociálního centra, který byl toho dne odeslán na městskou část, město a vlastníku domu, státní organizaci pro státní majetek. Nikdo ale nečekal, až jej kdosi schválí. Do domu zaneseného léty chátrání a odpadky se vstoupilo bez optání. Začal šestidenní rej úklidů, sousedských slavností a dalších kulturních akcí a sedmý den nenásledoval spravedlivý odpočinek, nýbrž policejní vyklizení. Nastartovaná energie se ale nezastavila, naopak. Pár týdnů to trvalo, ale velká demonstrace, petice a vyjádření desítek kulturních institucí a osobností tzv. veřejného života způsobilo, že Klinika byla na povel tehdejšího ministra financí na rok zlegalizována.
První týdny a měsíce
se místo postupně dávalo do latě: zaváděla se voda a elektřina, vymalovávaly se místnosti, denní brigády střídaly večerní táboráky a první koncerty, které probíhaly ještě za zvuků agregátu řvoucího ze sklepa. V kolektivu se spolu učili fungovat lidi napříč věkovými a sociálními skupinami: od středoškoláků, kteří v domě našli dočasné zázemí a vlastní prostor, po sociální pracovnice na prahu třicítky až k vysokoškolským pedagogům nebo lidem bez domova.
Začala se taky obhospodařovávat zahrada, přibývalo lidí, kteří se zapojovali do různorodých projektů: svépomocná univerzita pro všechny, rodičovský klub nebo DIY radio našli na Klinice útočiště a více méně přirozeně se tu mísili v ruchu běžného provozu. To vše za občasného dohledu a kontroly státního úřadu, který posílal na místo k pravidelným ohlídkám strohého, ale milého úředníka, který většinou jen konstatoval jazykem zákona, že vše je v cajku a prodloužení smlouvy nic nebrání.
Všechno, co se na Klinice v té době dělo, zavánělo experimentováním a pokusy v laboratoři: zatímco dřívější squaty sloužily často spíš jako subkulturní základny, Klinice se podařilo prolomit barikády uzavřenosti a stala se neformálním útočištěm mnoha různorodých skupin. V přímém přenose jsem sledoval, jak zdejší feministické přednášky pomáhají nakopnout diskuzi o důležitých společenských otázkách, viděl jsem aktivistické skupiny, kterým se stal dům cennou základnou, lidi bez domova, kteří tu našli dočasné útočiště, se potkávali s akademičkami, pro něž bylo zdejší publikum „z ulice“ cennou zkouškou jejich vlastní srozumitelnosti a nejen to. Kolektivní fungování s sebou samozřejmě taky přinášelo i rány a nárazy, pocity nadšení a dosud nepoznané svobody střídaly pocity zmaru nad neúspěchy a pokusy se na na všem v tak veliké a spletité skupině dohodnout. Pocit (byť možná subjektivní) účasti na něčem velkém, tak trochu nevídaném a magicky dobrodružném z mého pohledu ale přebíjel všechna souběžná trápení a nezdary.
Klinika byla v době, kdy měla smlouvu, na poměry tuzemských squatů až jaksi nemístně populární, občasné útoky lokálních pravicových politiků odrážela elegantně svou prosociální aktivitou a šíří kulturních akcí, nebyla ohrožována vnějšími nepřáteli, ale jen těmi vnitřními, ke kterým patřily pochyby, jestli nevytváříme jen bezstarostný „nízkoprahový klub pro vysokoškoláky“ a zda promítání kultovních filmů na zahradě a folkové koncerty mají sílu narušit status quo systému, založeného na kumulaci peněz. Nutno říct, že jsme na Klinice ale asi nedělali nic jako revoluci, jestli něco, tak jsme se spíš snažili měnit diskurz, slovník, zavedené uvažování o věcech. Všichni pracovali na všem zadarmo, věci stály tolik, kolik člověk dal, a nad vším stála snaha nabídnout druhým to, co nabídnout můžu, z kteréžto myšlenky se začaly rozvíjet např. jazykové kurzy zdarma, kterých bylo v jednu chvíli asi sedm (od portugalštiny k čínštině), nebo se plnit dva freeshopy stovkami kusů oblečení či nevyužívanou elektronikou. Ve světě plném přebytků jsme z jednoho domu udělali místo, které tyhle přebytky nabízelo těm nemajetným, a to spolu s možností si zkrátka trochu odpočinout od rychlého světa kolem.
Léto s uprchlíky
První klinické léto začala taky v Evropě kulminovat tzv. uprchlická krize. Když nám při jednom z plén kamarádka nabídla, jestli se nechceme zapojit do materiální pomoci lidem prchajícím přes Balkán za lepším životem, přišlo nám to jako jasná cesta, jak dům naplnit konkrétní sociální aktivitou s expilicitně deklarovaným světonázorem. Ten příběh už je známý, ale pro připomenutí: sbírka se stala největší v Praze, v domě naplnila několik místností po strop a z Kliniky a jejího kolektivu se na několik následujících týdnů a měsíců stali lidé, kteří koordinovali a finančně podporovali výjezdy na Balkán všem, kdo měli chuť pomoci. Bylo to gesto nejen symbolické, ale i velmi praktické a Klinice přineslo nejen opětovnou větší pozornost médií, ale taky širokého spektra lidí a uskupení, pro které uprchlíci představovali ohrožení jejich představ o klidném životě ve středu Evropy.
V zemi „bez uprchlíků“ se Klinika stala jakýmsi symbolickým a zástupným svodem hněvu, symbolem „vítačství“ a dalších nálepek, které se mezitím staly běžnou součástí zdejších kanálových diskuzí. To pochopila i skupina fotbalových hooligans, která jednoho únorového dne ve večerních hodinách i s kameny v ruce Kliniku napadla. Po útoku následovala sice symbolická vlna podpory napříč společností, v praktické rovině se ale proti kolektivu začalo právě v tuhle chvíli tak trochu vše obracet. Starostka Prahy 3 ji označuje za bezpečnostní riziko, úřad argumentuje dopisy „obyčejných občanů“, kteří na základě výzev protiuprchlických skupin vyzývají stát k neprodlužování smlouvy a kdysi milý úředník najednou přichází se zprávou, že smlouva nebude moci být prodloužena, protože dům není pro potřeby sociálního centra zkolaudován.
V následujících měsících se ukáže,
že dům nebyl nikdy zkolaudován ani na potřeby polikliniky, ani čehokoliv jiného, takže argument pro ukončení činnosti Kliniky jaksi neplatí, ale na tuhle informaci už slyší málokdo. Klinice je vypovězena smlouva, kolektiv vyhlašuje stav „occupy“ a začíná tříleté období soudních bojů, měnících se vlastníků, proměňujících se informací o tom, na co by měl být objekt po vyklizení centra přestavěn, falešných „bombových hrozeb“, dočasných policejních vyklízení a následných znovu-obsazení, ve zkratce: více či méně dlouhých a pravidelně se střídajících období klidu, míru a autonomie a čekání na příjezd policejních těžkooděnců.
Každý další den po skončení původní smlouvy Klinice nabíhá pokuta 1 tisíc Kč, s Terezou Virtovou, která kolektiv v původní smlouvě zastupuje, vstupuje stát jménem starého vlastníka ÚZSVM a nového vlastníka SŽDC do dvou soudních sporů o statisícové částky, soudy probíhají, odročují se, vítězí tu jedna, tu druhá strana a Klinika jako taková stále žije. Během tří let po vypovězení smlouvy tu proběhnou stovky koncertů zahraničních i místních kapel, pravidelně se vaří pro všechny zdarma, některé kolektivy projekt ze strachu z ilegality opouští, kolektiv se proměňuje s příchodem nových lidí, spousta těch, co ho naplňovali v prvních letech, ho vyčerpaně či s potřebou jiného „vlastního“ života opouští. Energie a podoba domu i zahrady se mění s přílivem či odlivem, každý jeden či jedna v kolektivu se do podoby místa obtiskuje svým vlastním způsobem. I v posledních týdnech existence zůstává dům těžko uchopitelnou laboratoří.
V lednu exekutor Ivo Luhan z exekutorského úřadu MČ Praha 1 ve spolupráci s několika člennou sekurity službou utne v rámci spektakulárního zásadu život Kliniky definitivně. Ani týden na střeše čtyř posledních obyvatel domu nic nezlomil. Veřejná diskuze se následně nese v duchu mediálního rozhořčení nad několika neuklizenými místnosti a postranními totalitními záměry kolektivu Kliniky, který chce „zase vyvlastňovat“. Exekutor si účtuje za zásah 1 600 000 Kč. Lid tleská a exekutor se stává div ne národním hrdinou. Václav Klaus starší mezitím okruhy lidí z Kliniky označuje za hrozbu, která je „důležitější než volby do Evropského parlamentu“ a málo kdo se nepřidá, aby si nesmlsl na lidech, kteří dělali všechno možné, jen nekumulovali zisk.
Když si vzpomínám na začátek
tohohle experimentu, vybaví se mi hlavně pocit naděje, že věci jdou dělat i jinak, že se „mladí lidé v mikinách“ můžou domluvit s „vrchností“, kterou jindy tak opovrhují, že když se lidi spojí za nemateriální myšlenky a dokážou přesvědčivě obhájit, o co jim jde, může ve společnosti fungovat i trošku jiný „vesmír“, než ten převládající. Tyhle pocity v průběhu čtyř let klinické existence následovalo bohužel naštvání a zklamání nad tím, jak vrtkavá je přízeň médií, co stačí, aby se z rychlošípáků stali teroristi, a jak se z tiché dohody se státními úředníky, kde by obě strany mohly být spokojené ve vlastním zcela odlišném světě, může stát nelítostný boj, kde padají milionové pokuty.
Až budeme jednou na Kliniku nostalgicky vzpomínat (a já doufám, že se toho nedočkám, protože přijdou nové prostory, které tuhle nostalgii spravedlivě pohřbí), mělo by to být vzpomínání v duchu „jak jsme dělali fůru věcí a nevydělávali přitom“. Klinika byla pro mě místem, kde se lidi snažili spolupracovat ne pro vlastní prospěch, ale pro to, aby fungovalo jedno „jiné“ území na mapě Prahy. Místo, pro lidi dobrovolně či nedobrovolně ocitající se na okraji společnosti, místo jinakosti, místo, kde se tržní hodnoty splachují do záchodu dešťovou vodou a šanci tu má každý.
Dopis představitelům tří církví
Česká biskupská konference
Synodní rada Českobratrské církve evangelické
Ústřední rada Církve československé husitskéVážení biskupové, vážení členové a členky synodní rady, vážení členové a členky ústřední rady,
obracíme se na Vás jako na nejvyšší představitele tří největších a také nejbohatších křesťanských církví v České republice s žádostí o praktickou solidaritu s lidmi kolem sociálního centra Klinika, kteří nyní čelí (podle nás neoprávněné a neopodstatněně) vysoké exekuci.
O co konkrétně jde?
V polovině ledna byla za asistence exekutora a bezpečnostní firmy vyklizena Klinika – autonomní sociální centrum na pražském Žižkově, které bylo po čtyři roky místem pro setkávání sociálních hnutí, sousedů, nezávislé kultury, přednášek a jazykových kurzů, ale také útočištěm pro lidi bez domova.
Po vyklizení objektu vymáhá soudní exekutor po kolektivu Kliniky neskutečných 1 600 000 Kč jako náklady za zásah. Přičemž více než 300 000 Kč činí osobní odměna exekutora, což nám za dvoudenní vyklízení budovy připadá nemravné. Peníze navíc zablokoval na osobním účtu jedné z členek kolektivu, která za kolektiv podepsala smlouvu. Znamená to pro ni zmrazení platu a nemožnost používat účet. Jak jistě víte, celé se to děje v kontextu, kdy se v České republice začíná mluvit o nespravedlivě nastaveném exekutorském byznysu, který dostal do neřešitelné životní situace téměř 10 % obyvatel naší země. Rozhodnutí se Klinika bude soudně bránit a v případě, že peníze vysoudí zpět, je schopna je po dohodě vrátit. Nyní je ale třeba částku zaplatit, aby členka kolektivu byla zbavena tvrdých omezení, která s sebou exekuce přináší.
Nežádáme Vás o to, abyste sympatizovali se squattingem jako s projevem občanské angažovanosti. Sami členové kolektivu na sebe vzali plnou odpovědnost za své občanské jednání tím, jak opakovaně čelí soudním řízením a jak platí různé pokuty. Nejde ani o to, že by členové a členky kolektivu sami byli křesťany (byť někteří se ke křesťanství hlásí).
Jestliže Vás žádáme o akt takto mimořádné solidarity, je to proto, jak se tito lidé, nehledě na jejich vyznání, zachovali v době tzv. uprchlické krize. Zatímco mnohé státní instituce i církve s pomocí otálely, aktivisté z Kliniky jako jedni z prvních v České republice začali intenzivně pomáhat lidem na útěku, naprosto v duchu Matoušova evangelia, kde Ježíš praví: »cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili« (Mt 25,40).
V souvislosti se solidaritou s lidmi na útěku se centrum v roce 2016 navíc stalo terčem útoku neonacistů. V tomtéž roce také za svou statečnost získalo cenu Františka Kriegela od Nadace Charty 77. Věříme, že pomoc člence kolektivu Kliniky ve velmi tíživé situaci je pro církve možností jak se nepřímo připojit k solidaritě s lidmi na útěku, která je jednou z největších mravních výzev současnosti i budoucnosti.
Kromě mravního rozměru pomoci bližnímu (a podpory těch, kteří statečně pomohou, když je třeba), by finanční pomoc ze strany církví měla i důležitý občanský rozměr. Jak víte, občanská společnost (např. nezisková organizace Člověk v tísni) se v posledních měsících snaží apelovat na politiky, aby upravili pravidla exekutorského byznysu u nás, která jsou ve stávající podobě velmi nespravedlivá vůči dlužníkům. V případě, že by církve solidárně uhradily přemrštěnou dlužnou částku, staly by se hlasem aktivně bojujícím proti současné nespravedlivé podobě exekucí, která ničí životy a bere lidem důstojnost. Toto jednání církví by bylo plně v duchu slov proroka Izaiáše: »Nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající. Soud vyhlásí podle pravdy« (Iz 42,3).
Připojujeme číslo transparentního účtu kolektivu Autonomního sociální centra Klinika: 2600985228 / 2010.
S díky za zvážení naší naléhavé prosby a přáním Božího požehnání.
Za iniciativu Za církev sociálnější,
Matěj Opočenský, farář; Tomáš Trusina, farář; Filip Outrata, teolog; Adam Borzič, básník; Sandra Silná, farářka; Ivan O. Štampach, teolog, religionista; Michael Hauser, filosof; Agata Hauserová, zpěvačka; Mikuláš Vymětal, farář; Aleš Jaluška, duchovní CČSH; Jan Ort, romista; Jan Bierhanzl, filosof; Magdaléna Šipka, teoložka; Anna Remešová, redaktorka; Ludmila Böhmová, nezaměstnaná; Olga Bierhanzlová, studentka; Layla Bartheldi, kuchařka; Hana Blažková, studentka; Maria Schormová, obchodní referentka; Tereza Schwabová, provozní; Františka Schormová, studentka; Milada Sigmundová, důchodkyně; Tomáš Vokatý, kurátor farního sboru ČCE; Jan Kirschner, stavební inženýr, presbyter ČCE; Pavel Keřkovský, českobratrský pedagog; Marek Janás, sociální pracovník; Michael Pfann, církevní historik.
Pozn.
Všechna tři oslovená církevní grémia odpověděla. Podle kardinála D. Duky „projekt přesahuje rámec naší (charitativní) činnosti“, Ústřední rada ČSCH nabídla v případě zájmu právní pomoc a Synodní rada ČCE pozvala představitele signatářů k jednání o řešení exekucí. Budeme vděčni, když svůj souhlas s dopisem vyjádříte i peněžitou podporou Kliniky převodem na její transparentní účet.
Tomáš Trusina