Vito Aiuto je známý především jako člen indie folkového dua The Welcome Wagon, kde hraje se svou manželkou Monique. Je ale i básník a v Brooklynu působí jako reformovaný farář. Nejen o vztahu křesťanství a umění na specifickém půdorysu newyorské nezávislé scény s ním pro časopis Image mluvila Mary McCampbell.
Co u tebe přišlo dřív? Touha psát poezii, nebo kázat? Jaký to má vztah?
Myslím, že to, že jsem se stal farářem, má hodně důvodů. Jedním z nich je moje láska k Bohu. Další důvod je, že chci, aby lidé věděli, že Bůh miluje je. A další důvod je, že je pro mě hodně důležitá komunikace. A podle všeho mě taky baví stát na jedné straně místnosti, zatímco skupinka lidí poslouchá, co říkám. Pokud si člověk tyhle touhy neuvědomuje, je to těžké. Mám rád slova. Je pro mě důležitá komunikace. A rád čtu. Chtěl jsem, aby to byla součást mého života. Problém je, že ty motivace jsou trochu pochybné: Vždycky jsem chtěl být slyšet. A vždycky jsem se chtěl propojovat s lidmi, z dobrých i špatných důvodů. Psát poezii a kázat samozřejmě není totéž, ale podobnost tam je. Jde mi o spojení – a Bůh se chce spojit s námi, chce s námi mluvit, kvůli tomu posílá svého syna. Zpráva, kterou chci lidem předávat, je Boží láska k lidem. Ale je v tom i něco pudového, protože chci být slyšet. Myslím, že je nebezpečné, pokud o sobě kazatel tohle neví, nebo ho to nezajímá.
Je to nebezpečné, protože k sobě pak člověk není upřímný?
Ano. Nemáš pak nad sebou kontrolu. Mnohem snáz někomu ublížíš. Všichni asi známe umělce, hudebníky a faráře, kteří jsou schopni druhého člověka převálcovat, protože si neuvědomí, že se ženou za svými vlastními zájmy.
Jak ses vůbec dostal k víře?
Byl jsem na vysoké škole a hodně jsem pařil. Jediný můj zájem a touha bylo bezprostřední potěšení. A jednou večer jsem si uvědomil, že je to děsivé. S tím strachem jsem pak žil půl roku. V rádiu jsem slyšel Charlese Stanleyho, jak říká, že když se budu modlit, zachrání mě to před mými hříchy. Jako dítě jsem do kostela nechodil, ale pokřtěný jsem byl hned dvakrát. Moje máma a strýc, kteří byli oba katolíci, mě pokřtili ve dřezu, protože se báli, že půjdu do očistce. Každopádně jsem se dostal do bodu, kdy jsem byl tak vyděšený a zoufalý, že jsem se začal modlit a chodit do kostela, jenom abych vyzkoušel, jestli se něco změní.
Jaký je tvůj umělecký a osobní vztah se Sufjanem Stevensem? Jak jste se poznali?
Poznali jsme se v roce 1999, když jsem pomáhal s přípravami festivalu křesťanského umění, který organizoval. Jmenoval se Christ à gogo. Byla z toho reportáž v časopise The Village Voice a jediné, co pochválili, bylo jídlo. Měli jsme popcornové koule a karamelová jablka. A to jsem připravoval já. Měli jsme se Sufjanem společného kamaráda z Hope College, který se zrovna přistěhoval do města, a potkali jsme se v klubu Knitting Factory. Někdo se zmínil, že organizují tenhle festival, a zeptal se mě, jestli bych nenachystal nějaké jídlo. Udělal jsem asi 150 karamelových jablek a 150 popcornových koulí a vezl jsem to z rohu 73. a Madisonovy až k PS41, do Greenwich Village.
A jaký byl ten festival?
Nebyl špatný. Seznámili jsme se tam i s Danielson Famile. Daniel Smith byl hvězda večera. Sufjan tam ani nehrál. Ale byly tam obrazy, sochy, video instalace a zlatý hřeb večera byl koncert.
S ohledem na společné kreativní počiny mě napadá, že jsem tě už slyšela mluvit o tom, jak je pro umělecký proces cesty k něčemu krásnému a pravdivému důležitý prvek imitace. Přijde mi, že na tvé hudbě je to hodně vidět.
Jo, to je pravda.
Když se podívám na vaše tři alba, máte tam hodně převzatých skladeb (různé písně z církevních zpěvníků, Jesus od Velvet Underground, Half a Person od The Smiths) – ale také známé texty, které jste zhudebnili (sonet Johna Donna, první otázka heidelberského katechismu, Galatským 2,20). Zajímavé je pro mě třeba to, že John Donne byl stejně jako ty básník a farář. Můžeš trochu popsat, jak probíhá zhudebňování známého textu?
Je to zábava. Jeff Tweedy z kapely Wilco říká, že jeden ze způsobů, jak skládají písničky, je prostě to, že hodinu v kuse jen tak něco hrají. A jeden z důvodů, proč se mu to líbí, je, že si u toho uvědomí, že když skládáš hudbu, znamená to, že si prostě něco vymýšlíš. Hraješ si – jako když si dítě staví z Lega. No a to se dá dělat i s existujícími texty, ke kterým máš nějaký vztah. Řekneš si: Jak z tohohle udělám písničku? Jak by to mohlo znít jinak? Když ráda čteš, máš ráda slova, ráda píšeš, můžeš to využít jako munici. Já mám to štěstí, že si můžu takhle hrát. Někdy to funguje, jindy ne.
Co bys řekl, že se ti opravdu povedlo?
Myslím, že nejlepší, co jsem za hodně dlouhou dobu udělal, je právě ten heidelberský katechismus. Jeden z důvodů je i to, že ten text nemá rytmus ani rýmy. Takže to byla výzva, bylo to v tomhle náročnější. Jak udělám písničku, kterou můžou zpívat třeba děti, z věroučného dokumentu sepsaného reformovaným teologem v 16. století a později přeloženého do angličtiny, kde není ani jeden rým? Mám ten katechismus opravdu rád. A mám rád i tu úvodní otázku: „Co je tvým jediným potěšením v životě a ve smrti?“ Zpíváme ji spolu s odpovědí každou neděli v našem kostele, takže už to umím nazpaměť. Snažil jsem se to naučit pět let a vůbec mi to nešlo. Pak jsem napsal tu písničku, a teď si to v kostele pamatují všichni. Úplně všichni.
V jednom článku jsi psal o „E Unibus Pluram“ Davida Fostera Wallace a zmiňoval ses tam, že tě unavuje ironie a sarkasmus a že chceš dělat hudbu, která bude skoro až trapně upřímná…
Je to tak. Opravdu nemám rád ironii a sarkasmus.
Dává mi to smysl i v kontextu dětské hravosti v některých písních, i hlasového projevu zpěvačky Monique.
Pár lidí nám řeklo, že bychom měli udělat album písniček pro děti. Ale my už to děláme! Máme zvonkohru a zpěvačku, která zní, jako by jí bylo dvanáct. Aranže jsou často opravdu hodně hravé; je tam hodně dechových nástrojů. A spousta lidí nám říká, že jejich děti zbožňují písničku „Oh For You Who Fear My Name“ („Vám, kdo se bojíte mého jména“), protože se tam dupe a tleská do rytmu.
Jak moc jsou ty dětské prvky záměrné?
Nemyslím si, že je to záměrné. Trochu mi to připomíná Sufjana. On má lepší smysl pro humor než já, já se beru zbytečně vážně. Dělal nám aranže na prvním albu a já jsem několik let hrál v jeho kapele. Je v tom něco, co se – myslím – naučil od Daniela Smithe: je to jako divadlo. Děláme show, je to zábava, všichni jsme děti.
Na Sufjanových koncertech je to hodně vidět.
Když jsem s ním jel poprvé na turné, museli jsme všichni nosit skautské kroje. Kapela se jmenovala Sufjan Stevens a michiganská milice. A já myslím na ty jeho krásné písně a říkám si: „Musíš to brát vážně – tohle je vážná, introspektivní hudba.“ Vždycky do toho vnese nějakou disonanci. A já myslím, že to té hudbě ve výsledku prospívá. Takže budu zpívat srdceryvnou, dojemnou píseň celý pokrytý peřím – což jsme dělali na turné k albu Seven Swans. Naučil mě hravosti, protože mám tendenci být pořád vážný.
Vaše hudba se s velkou upřímností vztahuje k tomu, co to znamená být člověkem – v dobrém i ve špatném. A taky, jak se to projevuje ve vztahu k Bohu a druhým lidem. V refrénu jedné písně zpíváte: „Není mi dobře, tobě není dobře, není nám dobře společně“, což rozbíjí mýtus romantické lásky, která řeší všechny vnitřní krize. To je i v písni „It’s So Hard“, kde Monique zpívá: „Můžeš to vyhrát; můžeš dokázat, že nemám pravdu, a zároveň se mýlit.“ Je to upřímná výpověď o lidství a mezilidských vztazích.
Vzpomněl jsem si, jak Chesterton píše v Ortodoxii, že jedni lidé odmítají křesťanství, protože člověka vnímá moc negativně, a druzí zase proto, že jej vnímá jako nerealisticky dobrého. Chesterton říká, že kritici křesťanství v tomhle nemají pravdu. Zároveň ale mají pravdu, protože křesťanství má nejvznešenější antropologii – to zcela jednoznačně – a zároveň i nejtvrdší. Obě je potřeba udržovat v napětí. Přišlo mi, že když říkáš, že křesťané mají nejlepší představu o lidství, myslíš tím právě tohle. Jsme jen o něco málo horší než andělé, stvořeni k Božímu obrazu, jsme Ježíšovi mladší sourozenci. Jsme ale také zoufale zkažení a děláme strašné věci jeden druhému i sami sobě. Přijde mi důležité o tom přemýšlet a zpívat, protože obojí je realita našeho života. Zažil jsem od lidí to nejlepší, byl jsem svědkem nejkrásnějších projevů lidskosti. Taky jsem ale lidem hodně ublížil a hodně mi ublížili. Jedna z prvních knih, které jsem četl, když jsem se stal křesťanem, bylo Bonhoefferovo Následování. Byl jsem věřící asi měsíc a někdo mi tu knihu dal. Hrozně se mi líbí, že začíná tím, že mluví o „laciné milosti“ a říká, že tohle je otázka života a smrti. Pokud to neberete dost vážně, radši se do toho vůbec nepouštějte. To je možná hodně volná interpretace. Ale měl jsem radost, že je to něco jiného než „Šťastný život – jak milovat Boha a mít se dobře snadno a rychle“. Naopak je to člověk, který o tom, co psal, svědčil i svým životem a smrtí. Rád zpívám o věcech, které beru vážně. Ano, může to být legrace, ale i dobré komedie jsou svědectvím o člověku. Jak to, že jsou lidé tak skvělí a úžasní a krásní? Jak to, že jsou tak nízcí a krutí?
Z angličtiny přeložil Jan Škrob. Redakčně kráceno.