Recenze knihy Já platím, já rozhoduji
Když v roce 2012 Vít Hloušek psal případovou studii o Věcech veřejných, zmínil se, že „nelze vyloučit, že se v budoucnu objeví i další strany, které by bylo možno podřadit pod organizačně-vývojový model strany-firmy. Spíše naopak, (nejen) v českém politickém prostředí lze do budoucna vznik a prosazení se podobně fungující strany dokonce očekávat.“ S odstupem 9 let vidíme, že se nemýlil. Političtí podnikatelé, respektive jejich politické projekty měly v druhé dekádě 21. století na domácí politické scéně sílící vliv.
Proto snad nikoho nepřekvapilo, když se v lednu se objevila zpráva, že mediální magnát Jaromír Soukup, známý především díky TV Barrandov, kde vystupuje v 11 různých pořadech, vstupuje do politické arény se svým projektem List Jaromíra Soukupa. Uvedl, že chce prosadit trestní odpovědnost politiků a bojovat s oligarchy. Jinými slovy, že se uchází o voliče SPD a ANO.
Fenoménu takovýchto politických stran se věnuje publikace Já platím, já rozhoduji, jež vyšla v roce 2018 nakladatelství Books & Pipes publishing. Autorská čtveřice Kopeček, Chytilek, Svačinová a již zmíněný Hloušek, působící na Fakultě sociálních studií brněnské Masarykovy univerzity na necelých 300 stranách popsala konkrétní případy podnikatelů, kteří vzali politické otěže do vlastních rukou a založili si vlastní stranu. A to jak ve světě, tak především na domácí politické scéně.
Kniha nemá ucelený styl, což by při množství autorů ani nebylo dost dobře možné. Sami autoři v předmluvě přiznávají „pestrou kombinaci různých metod, přístupů a zdrojů“, jež umožňuje“ odlehčený jazykový styl aby byl text přístupnější nejen politologům, ale také širší čtenářské obci. (str. 8) Toto zpřístupnění dokládá i seznam pramenů, kde pod sebou nalezneme odborné práce i články z Parlamentních Listů či G.cz.
Termín politický podnikatel
je dnes používán dosti široce a tak je nutné jej alespoň základně vymezit pro účely komparace. Pro autory je klíčový „vztah mezi politickým podnikatelem a politickou stranou, která představuje nástroj jeho prosazení v politice.“ (str. 14) Mluví o vlastnickém vztahu „otce zakladatele“ a jeho politické strany. Tu je tak třeba vnímat jako jakýsi osobní vehikl, dopravní prostředek, jenž podnikatelům dopomáhá k moci. Autoři se však nespokojili s redukcí těchto stran na prosté výtahy k moci. Soustředí se totiž např. na organizační strukturu či politické podhoubí, z něhož vešly strany politických podnikatelů u nás.
Na úvodní kapitolu navazuje mapování zahraničních případů politických projektů: Berlusconiho Forza Italia, Wildersova PVV či Demokratické strany panamského Ricarda Martinelliho, majitele sítě supermarketů. Vždy je stručně popsána jak historie a organizace strany, tak širší socio-politický kontext. Bersluconi je zvláště důležitý, jelikož na základě jeho působení definovali političtí badatelé Jonathan Hopkins a Caterina Paolucciová v roce 1999 model strany typu firmy, neboli strany-firmy, a tak poprvé teoreticky uchopili případy otevřeného protnutí politické a byznysové sféry. Nejdůležitějším prvkem je osoba politického podnikatele, který zakládá stranu-firmu k zajištění vlastních obchodních zájmů. Dalšími podstatnými aspekty jsou autoritativní styl řízení inspirovaný korporátními mechanismy, oslabení stranických struktur (tzv. odlehčená strana), nulové ideologické zakotvení, silný vliv na mediální pole a outsourcing politických rozhodnutí na experty. Autoři této kapitoly, Vít Hloušek a Lubomír Kopeček však diskutují i další koncepty, což jim umožňuje formulovat sedmibodové definiční minimum, jež sdílejí jimi diskutované projekty politických podnikatelů: 1) soukromá iniciativa lídra-otce zakladatele, který má 2)nezastupitelný vliv na stranu, 3) stranu využívá jako osobní vehikl, ta 4) díky lídrovi získává pozornost médií a podporu voličů, 5) strana však není sociálně zakořeněná a nevyrůstá ze žádného sociálního hnutí, 6) nejde ani o odštěpek parlamentní strany, i když její předáci mohou mít politickou zkušenost, a konečně 7) chod strany se řídí korporátními pravidly, organizace strany je silně centralizovaná a hierarchizovaná.
Jaké podhoubí umožňuje v Česku vzestup politických podnikatelů,
popisuje stejnojmenná kapitola. Přináší exkurz do devadesátých a nultých let. Jde o přepracovaný starší text Hlouška a Kopečka, kteří tak znovu dokazují, s jakým přehledem se orientují na české politické scéně. Zmiňují Havlovo „nadstranictví“ spojené s jistým odporem k politickým stranám, jež odráží heslo Občanského fóra „Strany jsou pro straníky, OF je pro všechny.“ Pokračují popisem důležitých událostí 90. let, od vzniku ODS a ČSSD přes opoziční smlouvu a následné „zrazení snu“, jež se postupně projevilo naprostou ztrátou důvěry občanů v politické instituce a jejich představitele na jedné straně, a vytvořením „kulturních elit“, pro které kauzy jako „Děkujeme odejděte“ či boj o ČT představují pokračování respektive dotažení Sametu. Situaci nadále zhoršila ekonomická krize, jež Česko zasáhla na po roce 2008, a aféry Topolánkovy vlády, jež vyústily v politickou krizi korunovanou zásahem police na Úřady vlády v souvislosti s kauzou Jany Nečasové, tehdy Nagyové. Čte-li člověk politické eskapády nultých let, dnešní marasmus ho tolik nepřekvapí.
Vývoj a klíčové momenty čtyř českých podnikatelských stran
Věcí veřejných Víta Bárty, Úsvitu přímé demokracie a Strany přímé demokracie Tomia Okamury a konečně ANO Andreje Babiše tvoří jádro knihy. Výklady jsou doplněné o specifické organizační a programové aspekty každé strany. Tato část je velice vydařená, jedná se o jakési dějiny politické přítomnosti, které začínají zrodem VV v roce 2010 a končí volebním úspěchem ANO v parlamentních volbách 2017. Není vůbec naškodu si občas připomenout nedávný politický vývoj a chronologicky seřadit politické události. Dá se tak ukázat, jak se jednotlivé projekty poučily z chyb svých předchůdců i naprostá bezradnost mainstreamových politických stran. Pomáhá tomu i tabulka, která paralelně zachycuje vývoj čtyř stran od roku 2008 až do léta roku 2018.
Cennou analýzu voličských motivací
nabízí závěrečná část. Shrnuje je hesly odcizení (VV), protest (Okamurovy strany) a sen (ANO). Autor Lubomír Kopeček poukazuje na to, že se nedá mluvit o univerzálním typu voliče podnikatelských stran. Politologie už řadu let zkoumá, jací jsou voliči populistických stran, a nejčastěji zdůrazňuje tři charakteristiky: jde o lidi, kteří 1) v procesu globalizace tahají „za kratší konec“, 2) nejsou spokojeni s politickou situací a 3) slyší na hlasy o přímé demokracii. Fenomén politických podnikatelů je však třeba oddělit od populismu: Stejně jako neexistuje typický volič populistů, neexistuje ani univerzální volič politických podnikatelů. Ná základě studií jiných badatelů (Linek, Havlík a Voda) i vlastní analýzy autoři ukazují, že motivace pro jejich volbu se různí: VV volili voliči odcizení od mainstreamových stran, Okamura sbíral protestní hlasy a Babiš dostal hlasy lidí, kteří se ztotožnili s jeho pozitivní vizí „lepšího Česka“.
Nelze však mluvit jen o voličích. Jak je zmíněno v závěru, klíčovým faktorem všech 4 stran politických podnikatelů byla odolnost stranické organizace. Ta položila jak VV, tak Úsvit (vnitrostranický rozkol a následná paralýza strany), z čehož se poučil jak Okamura v případě SPD, tak Andrej Babiš. Politicko-podnikatelské projekty VV, Úsvit, SPD se sice požraly navzájem, ale jejich lídři se vždy poučili z předchozích chyb. O ANO tak můžeme hovořit jako o nejnovějším evolučním článku, který má oproti ostatním projektům výhodu téměř nevyčerpatelných zdrojů holdingu (Agrofert), vlastního stranického tisku (MAFRA) odhodlaného lídra („nikdy neodstoupím“), jehož image (kompetence lídra ANO oproti nekompetenci tradičních politiků) budují marketingoví profesionálové.
I přesto je třeba odmítnout apokalyptické vize, jež srovnávají dnešní období s druhou republikou, tvrdí Kopeček. Na jedné straně přiznává, že „koncentrace velké politické, hospodářské a mediální moci v jedněch rukou má své negativní degenerativní důsledky“, ale hned dodává, že českou politickou realitu ohrožují stejnou mírou i jiné tendence, například nerespektování ústavního rámce prezidentem Zemanem. Ten podle něj nemá přímý vliv na vzestup politických podnikatelů u nás, s čímž by se dalo jistě polemizovat. Co se týče osoby Andreje Babiše a jeho vlivu na českou politiku, vidí Kopeček analogii mezi ním a Berlusconim v Itálii. Tvrdí, že největším nepřítelem Babiše je právě on sám, respektive veškeré kontroverze a kauzy, jež vposledku zatěžují celou politickou scénu. Nepřímo tak předjímá, že nás čeká stejný osud jako Itálii, tedy zdevastovaná politická kultura a paralyzovaná politická scéna. Na úplný závěr Kopeček varuje, že vzestup politických podnikatelů se odehrává v rámci širších změn stranické politiky v Evropě i jinde. Je odrazem trendů jako úpadek zájmu o členství ve stranách, vzestup nových protestních hnutí a profesionalizace a marketizace politiky. V tomto ohledu se tak u nás neodehrává nic výjimečného. To máme tedy radost…
KOPEČEK, Lubomír, Vít HLOUŠEK, Roman CHYTILEK a Petra SVAČINOVÁ. Já platím, já rozhoduji!: političtí podnikatelé a jejich strany. Brno: ve spolupráci s Masarykovou univerzitou vydalo nakladatelství B&P Publishing, 2018. ISBN 9788074851735