Ekumenická rada církví se v prosinci usnesla, že podporuje pojetí manželství jako svazku muže a ženy. Zdánlivě nevinná formulace je v kontextu debat o zrovnoprávnění manželství – tedy jeho otevření i pro páry stejného pohlaví – velmi nekompromisním vyjádřením k tématu, o kterém se přinejmenším v některých církvích zastoupených v ERC aktivně diskutuje. Když v říjnu po protestu Anety Petani ve Svatovítské katedrále poslal generální sekretář ERC Petr Jan Vinš Dominiku Dukovi servilní vzkaz, v němž mimo jiné psal, že forma jejího protestu leží „za hranicí vkusu a slušnosti“, měla sice ERC dostatek soudnosti, aby uvedla, že Vinšův dopis nevyjadřuje oficiální stanovisko instituce, ale zároveň jej šířila na sociálních sítích. O míře vkusu a slušnosti kázání Petra Piťhy, které bylo postaveno na nenávistných konspiračních teoriích a ze všeho nejvíc připomínalo dystopickou sci-fi z pera ultrakonzervativního propagandisty a na které Aneta Petani svým protestem reagovala, ovšem cudně mlčel generální sekretář i celá ERC.
Přiznám se, že mě to znepokojuje. Možná je to vnitřní přesvědčení těch, kdo v radě jednotlivé církve reprezentují, možná je to strach, že právě pravicově a vypjatě konzervativně orientovaní věřící by proti jakémukoli projevu „liberalismu“ uměli velmi hlasitě protestovat. Existuje ale ještě jedna, o něco znepokojivější možnost. Je totiž možné, že se mimo jiné s ohledem na celou slavnou dohodu o církevních restitucích ERC snaží nedostat do konfliktní situace s oficiálními představiteli římskokatolické církve, jinými slovy jim jde na ruku. Možná se tedy Dominiku Dukovi opravdu povedlo si menší církve koupit. Možná je to jen zdeformovaná představa ekumenismu, který pak znamená, že větší a silnější církev má vždycky pravdu, a menší mají chápavě přikyvovat.
Oficiální představitelé římskokatolické církve u nás, snad až na několik výjimek, hlásají velmi jednoznačnou politickou ideologii. Autoritářství, silný konzervatismus, pravicovou orientaci. Totéž se dá jistě říct i o části církví a náboženských společností sdružených v ERC; přibližně to bude odpovídat těm, které se připojily k odmítavému vyjádření církví o Istanbulské úmluvě. I v těchto církvích jsou ale lidé, kteří vidí svět jinak. A přinejmenším tři církve – Českobratrská církev evangelická, Církev československá husitská a Starokatolická církev – se projevují podstatně jinak, byť jistě také mají členy a členky klonící se k tomuto světonázoru. Pokud se Ekumenická rada církví, ať už cíleně nebo mimoděk, k této ideologii přiklání, znamená to, že velkou část věřících v ní sdružených církví vůbec nereprezentuje.