Khaled Hosseini, autor románu Lovec draků, se obává, že tři roky po té, co bylo na turecký břeh vyplaveno mrtvé tělo tříletého Alana Kurdiho (viz též Pt 5/2016), se zděšení veřejnosti změnilo v apatii. Khaled Hosseini říká, že můžeme pochopit, proč lidé riskují své životy, když si poslechneme jejich příběhy. Proto se vydal do Catanie na východním pobřeží Sicílie, kde navštívil hřbitov, naslouchal příběhům lidí v uprchlickém táboře a hovořil s kapitánem lodi Luigi Dattilo.
Hřbitov v Catanii má dvě části. V jedné jsou udržované hroby s náhrobními kameny. Druhá část je neudržovaná. Zde jsou pohřbeni bezejmenní uprchlíci a běženci, kteří utonuli. Jejich těla byla často v tak hrozném stavu, že nešlo zjistit, o koho jde, ani podle otisků prstů. Zde jsou pohřbeni i se svými sny. Hledali důstojný život a nedostalo se jim ani důstojného pohřbu.
Při rozhovorech v uprchlických táborech si K. H. přál, aby celý svět slyšel to, čemu on naslouchal. Příběhy jsou totiž tím nejúčinějším prostředkem proti dehumanizaci způsobené množstvím lidí na cestě za svými sny. Příběhy nám navrátí empatii. V příbězích můžeme nalézt sami sebe.
Mladá afgánská žena, její matka a dva chlapci jsou už měsíc na Sicílii a čekají na udělení azylu. V Kábulu byla pronásledovaná Talibánem, protože vedla tělocvičnu pro ženy i muže. Když Talibán vtrhl do jejího bytu a před očima jí umlátili otce, utekla do Turecka. Po několika pokusech se jim podařilo přeplavit Středozemní moře v přeplněné malé loďce s dalšími 23 lidmi. Za přepravu dala téměř všechny své úspory. Převaděči ji varovali, že možnost přežití je velmi malá. Pro Afgánce je cesta po moři v člunu hrůzná, protože většina z nich neumí plavat. Jak zoufalí tito lidé musejí být, když své nejdražší posadí do vratké loďky a přitom vědí, kolik tisíc jich při této cestě zahynulo. Pašeráci bohatnou z lidského utrpení.
V komunitním centru blízko Syrakus, které místní lidé štědře otevřeli nezletilým běžencům z afrických zemí, jsou mladí lidé, kteří prožili násilí a hrubosti, které by stačily na nejeden dlouhý život. Jeden sedmnáctiletý mladík utekl od zlé nevlastní matky a vydal se pěšky přes Senegal, Burkinu Faso a Niger úplně sám, hladový a vyčerpaný. Dvakrát se dostal do zajetí u libyjského města Zawiya. Byl zavřený v přeplněné dusné místnosti, měl hlad, byl terorizován, mlácen, nucen pít vlastní moč a vydržet pach z mrtvých těl. Podařilo se mu utéct. Stráž mu prostřelila pravé stehno. Takto raněn se ocitá v malé loďce a pluje přes moře.
Nikdo neví lépe, jak nebezpečné je Středozemní moře, než kapitán druhé největší lodi italské pohraniční stráže, veterán více než stovky výjezdů, při kterých bylo zachráněno téměř 40 000 migrantů a uprchlíků. V zasedací síni nám pustil video záznam z různých záchranných akcí. Během těch 10 minut se mi tajil dech: vidím převrácené gumové čluny, záchranné vesty rozmetané na vodě, ruce mávající ve zpěněných vlnách, v bělmu očí se odráží smrtelná hrůza, u úst pěna. Ve tvářích dětí se zračí děs, jejich nohy jsou spálené sluncem a slanou vodou kontaminovanou toxickým palivem, která sahá v gumovém člunu po kotníky.
Při prohlídce lodi se s kapitánem pokouším mluvit o současné napjaté situaci v Evropě kolem migrantů a uprchlíků. Dívá se na mne s porozuměním a beze slov mi dává najevo, jak jsou řeči politiků a chápání veřejnosti odtržené od toho, co zažívá při každém výjezdu na moři.
„Máte velmi náročnou práci,“ říkám mu, a vím, jak nešikovně reaguji na něco tak zřejmého.
Srdečně se usměje a odpovídá: „Lidský život je vzácný. Ráno se probouzím s vědomím, že ten den mohu několik životů zachránit. Chápete, že mám nejkrásnější práci na světě?“
(Podle článku v příloze listu The Guardian Review z 18. srpna 2018 volně převedla Daniela Bísková)