Rozhovor s Matějem Šulcem
Matěj Šulc v současnosti studuje ETF UK, kde v září nastoupí do 2. ročníku. Působil rok a půl jako dobrovolník v komunitě Taizé ve Francii. Je členem odboru mládeže Pražského seniorátu ČCE a patří do skupiny lidí spolupracující s komunitou Taizé v ČR
Působil jsi přes rok v komunitě Taizé. Můžeš krátce popsat, co ti tato zkušenost přinesla?
Odpověď na tuto otázku se mění s časem. Čím dál více si uvědomuji, že přínos pobytu v Taizé neskončil odjezdem, ale je to zkušenost, která ve mně stále pracuje, a to na mnoha rovinách. První je rovina víry. Vyrostl jsem ve víceméně evangelickém prostředí, kde bylo normální chodit v neděli do kostela, ale až během pobytu v Taizé jsem vnitřně pochopil, že víra a evangelium je něco, co se nás týká každý den. Ráno, v poledne, večer i v noci. Druhá rovina je vztahová. Během dobrovolnického času jsem žil s obrovským množstvím lidí z naprosto odlišných kultur, sociálních zázemí i přístupů k víře. Ne vždy je to snadné a občas dojde ke sporům. Pamatuji si na kamaráda z Guatemaly, který nikdy nepřišel včas, i na Němce, který byl všude o pět minut dřív, a vzájemně se neustále peskovali. Ale nakonec byli vždycky všichni schopní přijít do kostela a modlit se společně. To je jedna ze základních zkušeností s komunitním životem. I přes všechnu rozdílnost jsme všichni součástí stvoření, a i když to někdy nemůžeme pochopit, Kristus zemřel a byl vzkříšen pro každého z nás. I pro toho, který po sobě nikdy neumyje nádobí.
Jak ses dostal k pomoci potřebným?
Do určitého kontaktu jsem se s ní dostal už během sborového života nebo krátkého dobrovolnictví v Diakonii. Ta největší však přišla vlastně náhodou během roku a půl „na kopci“. Byl to jednak měsíc s bezdomovci v Bruselu, v komunitě Poverello, kde se ze zbytků jídla denně připravuje jídlo pro více než 200 lidí, a potom tří měsíční soužití s několika uprchlíky, které přijala komunita Taizé po uzavření uprchlického tábora v Calais. O Bruselu jsem se vlastně dozvěděl asi týden před tím, než jsem tam jel. V té době už to byl skoro rok od mého příjezdu do Taizé a postupně se více a více řešilo, jakým směrem pokračovat. Bratři usoudili, že by bylo dobré na chvíli Taizé opustit a vrátit se do města, tak se zeptali, jestli bychom ještě s jedním Nizozemcem nechtěli jet do Bruselu a pomoct s připravováním menšího setkání Taizé a žít při tom s bezdomovci. Přijali jsme to a byl to nezapomenutelný měsíc.
K uprchlíkům jsem se dostal v posledních třech měsících dobrovolnického pobytu. V Taizé potřebovali někoho, koho znají, můžou ho v klidu dát do domu s dvanácti kluky s Íránu, Súdánu, Eritreje a Afghánistánu a kdo zároveň mluví francouzsky. Volba padla na mě a ještě jednoho Švéda. Hlavní smysl našeho pobytu bylo mluvit s nimi a ukazovat jim, jak žije a myslí Evropan.
Jaká byla tvoje zkušenost s uprchlíky?
Pozitivní, ale nelehká. Jsou to lidi jako všichni ostatní a je možné s nimi dělat stejné vtípky jako s kýmkoli jiným. To je, myslím, důležité mít vždy v hlavě. Zároveň prošli těžkými životními momenty, většina z nich ztratila někoho blízkého a cesta z jejich země do Evropy trvala roky a prožili věci, které jsou pro nás nepředstavitelné. Jeden z příběhů, který znám (zdaleka ne všichni o cestě chtějí mluvit) je od Abdala Juniho, kterého na poušti zajal Islámský stát, jenže potom se jim porouchalo auto. Abdal Juni je automechanik, tak jim ho opravil a oni ho za odměnu nechali jít. Nepředstavitelné. To, co nám dělalo nejčastěji problémy, byl kulturní rozdíl. Ten existuje a nemá smysl se tvářit, že ne a všechno je krásné. Zase dám jeden příklad. Ahmedovi bylo v době příjezdu do Taizé 26 let. V Súdanu mu zastřelili snoubenku a potom uprchl. Z Calais se dostal do Taizé a po několika měsících si našel práci a postupně se od komunity osamostatňoval (což je plán pro všechny uprchlíky přijaté komunitou). Přitom se učil francouzsky a postupně došlo k tomu, že nemohl pochopit, co jsou slova jako rande nebo flirtovat. Snoubenka mu byla dohozena domluvou mezi rodinami a on vůbec nechápal, jak funguje interakce mezi mužem a ženou a co se má v takové situaci dělat. Zabralo dost času mu to vysvětlit. Říkám to proto, že často omezujeme pomoc uprchlíkům na finanční prostředky. Ty není snadné najít, ale nakonec se to vždy „nějak zařídí“. Mám pocit, že se zapomíná, že lidé také potřebují (a to rozhodně ne méně než peníze) čas a přijetí na osobní rovině. V Taizé se s nimi pravidelně scházejí bratři, mají kurzy francouzštiny a ještě navíc s nimi žilo pár Evropanů, se kterými se mohli normálně bavit – a i tak proces adaptace trval dlouho. Vlastně si moc neumím představit, jak hrozně těžké to musí být pro ty, kteří prochází detenčními centry a jediná blízká osoba z našeho prostředí pro ně je sociální pracovník nebo tlumočník.
Jak bys zhodnotil přístupy západních zemí (které jsi osobně poznal) k uprchlické problematice?
Na tuhle otázku nemůžu moc odpovědět. Nesetkal jsem se přímo se systémem uprchlické pomoci jednotlivých zemí, spíš s těmi lidmi osobně. Samozřejmě situaci sleduji, ale necítím se být v postavení, ze kterého bych mohl nějak podrobněji hodnotit přístupy jednotlivých zemí.
Někteří křesťané u nás odmítají uprchlíky přijímat. Poukazují na jinou kulturu, nepřizpůsobivost cizinců. V jedné církvi u nás dokonce odmítají uprchlíky její nejvyšší představitelé, jiné církve zas pomáhají jen křesťanským uprchlíkům, na muslimy se dívají bezmála jako na antikristy. Měl jsi na počátku nějaký typ obav v tomto směru? Proměnila multikulturní zkušenost z Taizé tvoje postoje?
Měl, vlastně mě to samotného překvapilo. V Taizé je normální nezamykat pokoje, obecně je tam většina míst nezamčených. Nicméně když jsem se nastěhoval ke klukům do domu (nechci pořád říkat uprchlíci, jako by to byl nějaký zvláštní druh lidí), spontánně jsem si asi první dva dny zamykal dveře. Když jsem si to uvědomil, připadal jsem si hrozně hloupě. I přesto, že jsem si dopředu racionálně říkal, že bych k nim chtěl přistupovat stejně jako ke komukoli jinému, najednou jsem pochopil, že i mě zasáhla část strachu a předsudků, které vůči uprchlíkům máme.
Nevím, jestli se moje postoje nějak radikálně proměnily. Asi ne, myslím, že jsou pořád podobné, jako byly předtím. Vždycky jsem věřil tomu, že Bůh je přítomný v každém člověku. Jen je někdy těžké ho v něm rozpoznat. Někdy to může být nad naše síly. Ale přítomný v něm je.
Možná jen takovou poznámku na okraj k příjímání pouze křesťanských uprchlíků: většina z uprchlíků přijatých komunitou Taizé jsou muslimové. Jeden z bratrů s nimi dokonce každý pátek jezdí do nejbližší mešity na modlitbu. Nevidím v tom žádný problém. Pokud by našimi bližními byli jen křesťané, co si počneme s ostatními pěti miliardami lidí?
Mluvil jsi o ponaučení z komunitního života, které se týká přijímání lidí z ostatních kulturních okruhů. Jiného vztahu k času, k ženám. Jaká je podle tebe cesta do budoucnosti?
Trpělivost a osobní setkání. Trpělivost, protože to přirozeně chvíli trvá, než dojde k pochopení a přijetí okolím. To nenastane bez vzájemného setkání, vedoucího k porozumění. Neurčitý uprchlík dostane nějakou tvář, jméno a najednou není tak snadné ho šmahem považovat za hrozbu. A funguje to i naopak. Nedávno jsem byl s kamarádem pracujícím pro OPU (Organizace pomáhající uprchlíkům) na krátké návštěvě u paní ze Somálska na předměstí Ústí nad Labem – v Předlicích, kde je Integrační azylové středisko. Předlice jsou vyloučená lokalita, ghetto. Integrační středisko je na jejich okraji. Přišlo mi absurdní, že chceme, aby uprchlík okamžitě přijal a pochopil, co je naše kultura, a pak ho necháme žít na místě, kde se nemá šanci setkat s normálním prostředím. A pak je ještě jedna věc, která mi přijde důležitá a z mého pohledu se o ní málo mluví. Může se stát (a nejen podle mé zkušenosti se to stává), že si v hlavě vytvoříme představu zuboženého uprchlíka, kterému chceme pomoci, a k druhému pak přistupujeme s tímto pohledem v hlavě. To je ale také špatně. Cesta do budoucnosti podle mě vede přes snahu postupně dojít k tomu, že se z uprchlíka stane naprosto normální člověk. Takže uprchlík, neuprchlík, pokud chce žít ve Francii, musí se naučit francouzsky. Pokud v Česku, tak česky. A nemá smysl omlouvat jeho lenost tím, že „je to přece uprchlík“.
Často se mluví o křesťanských hodnotách. Co pro tebe jsou tyto hodnoty?
Pracovně jsem si pro sebe vytvořil dvě skupiny tzv. křesťanských hodnot, jak je kolem sebe vidím. Jedna je skupina hodnot evangelijních, kam mimo jiné patří milosrdenství, solidarita, láska k bližnímu včetně případné pomoci v nouzi nebo snahy o porozumění druhému. Druhou skupinou jsou hodnoty odvozené především z tradice a rozumu. K těm může patřit ochrana národa nebo církve.
Já se kloním k tomu, že za křesťanské hodnoty by měly být označovány hodnoty z té první skupiny. Dokud křesťanství vyznává, že Ježíš Kristus je Pán, a dokud se ho křesťané snaží následovat, připadá mi očividné, že všechny hodnoty označované za křesťanské musí být v souladu s tím, co hlásal a činil Ježíš. V evangeliích rozhodně nečtu, že by naší hodnotou měla být ochrana majetku nebo církevního monopolu. To co z nich naopak přímo křičí, je láska. To je hodnota, kterou bychom měli mít v sobě a žít ji. Láska nesobecká a plná soucitu.