Žalm 119,176
V roce 1958 odevzdal Alfréd Kocáb Synodní radě své „zkušební kázání k praktické zkoušce bohoslovecké“. Zda jej někde také přednesl, není jisté, ale pravděpodobné. Vzhledem k tomu, že farář Kocáb nekázával z listu, jde o poměrně ojedinělou příležitost jedno z jeho kázání si přečíst. V kázání – nejen – na poslední verš Žalmu 119 můžeme sledovat rozpětí Kocábova myšlení, které ho provázelo po celý život. Sám toto rozpětí charakterizoval jako dva „póly“. Na jedné straně stála niterná, osobní víra, na druhé rozhled do nejširšího světa a odpovědnost za něj. Někdy v jeho životě na čas nabral jeden pól sílu nad druhým, jindy opačně, ale vždy zůstávaly propojeny. Už v tomto raném kázání charismatického kazatele Kocába slyšíme, jak hlubinná osobní víra a celostná zaujatost Božím slovem nachází své uplatnění teprve v zápasech tohoto světa. V tom, že je třeba následovat a zvěstovat Boží slovo i navzdory nepřízni okolí, zůstal stát pevně a s otevřeným pohledem.
Neodpustím si vzpomínku, která se mi stále vrací. Bylo to možná úplně naposledy, kdy jsme s Alfrédem Kocábem mluvili. Telefonovali jsme spolu. Nakonec se mě zeptal: „A přijdeš, až budu mít pohřeb?“ Odpověděl jsem: „To si pište!“ Hurónsky, od srdce se zasmál a navázal: „Já jenom nevím, jestli to budu vědět, že tam seš. Jestli tam budu s váma, nebo jak to bude… To teprve uvidíme.“ Pak jsme se rozloučili. Když dneska na jeho pohřbu tolik hlasů mocně zpívalo: „Smrt již nemá práva, vítěz tys a král!“, musel jsem pořád přemýšlet o tom, zda nás tedy bratr farář Kocáb vidí a zda tam je s námi. Přál bych mu to, bylo to slavné. Na odpověď si ale také musím počkat. Zůstávám s ním v naději, že ten výhled je otevřený.
Michael Pfann
Žalm 119,176:
Bloudím jako ovce ztracená, hledejž služebníka svého, neboť se na přikázání tvá nezapomínám.
Milé sestry a bratří,
Žalm 119 je chvalozpěv na Boží slovo. Podivuhodná to věc, že Boží slovo vůbec někdo chválí. Chválit zdraví, nejvzácnější statek lidského života, ano, chválit čest, to se hodí na zásadního a bezúhonného člověka, chválit práci a provolávat čest práci, ano, chválit mužně vzrostlý a košatý strom života, kdo by jej nechválil? Chválit dobrotu člověka, odvahu muže, sílu bojovníka, důvtip vynálezce, poctivost vědce, ano, stokrát ano. Chválit umění starých věků, chválit velikost lidské kultury, poslání nastupující třídy, chválit nový věk spravedlnosti a slávy člověka, ano, nechť zní slavná chvála tato vždy a všude. Ale slovo Boží… slovo Boží? Co je to za nerozum chválit slovo Boží. Čím slouží? Jaké tvořivé síly probouzí? Co přidává zdraví člověka, čím obohacuje čest a jak rozmnožuje práci a její ovoce? Co dává životu, nové třídě, kultuře, vědě a umění? Co? Jak? Kdy? Čím?
A žalmista v klidu své pomyslné svatyně sepisuje 176 veršů nejdelšího žalmu celého žaltáře. Kdo by četl tolik slov zase jen o slovech. Kdo by ztrácel tolik času s nějakým Božím slovem. Je to šelestění suchých a mrtvých listů a nic více a ten, kdo to čte, se stává zajatcem mrtvé minulosti.
Boží slovo, jaký to výsměch pro člověka, který buduje a staví, Boží slovo, jaká to urážka pro člověka, který hynul a trpěl jako nějaká divá zvěř ve vichru bouří našeho věku. Boží slovo… k čemu, proč na co? … proč ještě slova, která nikoho nikam nedovedla, leda za hranice tohoto milého a nakonec tak krásného světa do světa pomyslného daleko pryč od života.
Ano,… nepřítel mezi námi, … toť Boží slovo,
opium, které omamuje, … toť Boží slovo,
jed, který tráví, … toť Boží slovo,
zbraň, která zabijí, … toť Boží slovo.
A žalmista toto slovo chválí, chválí je z hlubin své bezedné hlupoty, své nepoučitelné pověrečnosti, své naprosté nemohoucnosti. Takový krásný svět kolem a takové poblouznění v něm. Co práce, námahy, sil a umění, co energie přichází nazmar u lidí, kteří obětují svůj život neskutečným představám a dávají svůj skutečný čas na oltář neuskutečnitelných výmyslů.
Žalmista však chválí, nedá se vyrušovat, samou chválou mu přetéká srdce i ústa a oči jeho jsou naplněny hlubokým jasem. Klidně pěje svou písničku chvály.
Nepřestaneš, nu dobře, i bez tebe to na světě půjde. Pro svět jsi ztracen, pro život nemůžeš nic velikého vykonat. Přeď si tedy svou bláznivou niť dále. Nepřicházejí lidé k rozumu přes noc. Ti mladí však po cestách tvých fantasií nepůjdou. Ale věz, zůstaň s tím doma, stačí, když jsi omámený sám, druhé tím kazit nebudeš, nepochodil bys.
Ale žalmista, milé sestry a bratří, není tak prostý a dětský, ale on je ještě prostší a dětštější. On nejen chválí Hospodina a Jeho slovo: „I vynesou rtové moji chválu, když ty mne učíš ustanovením svým. Zpívati bude i jazyk můj slovo tvé, a že všecka přikázání tvá jsou spravedlnost.“ (119,171.172) On v něm nalézá dokonce i zvláštní potěšení, je slepý pro všecky požitky a radosti tohoto světa: „Svědectví tvá zajisté jsou mé rozkoše a moji rádcové.“ (v. 24) A na tom ještě není dosti, bláznovství žalmisty je ještě mnohem hlubší. To nejcennější, co má, dává – lásku: „Ó, jak miluji zákon tvůj, tak že každého dne on jest mé přemyšlování.“ (v. 92) Sestup však nekončí. Bláznovství počne-li jednou v člověku, kde se zastaví? Celý svůj život zavěsil na tomto zvláštním slově: „Byť zákon tvůj nebyl mé potěšení, dávno bych byl zahynul v svém trápení.“ (v. 92) Není pak divu, že tento muž opouští vše, co má; on to vlastně již učinil. Jen jediné mu ještě zůstalo, Boží slovo. Jaká to pohoršlivý chudoba, jaká nebývalá pošetilost, jak bláznivá odvaha svůj život s „šelestěním suchých a mrtvých listů“ hovořících o nějakém Božím slově. Sestup až na dno se však uskutečňuje v okamžiku, kdy se žalmista rozhoduje podle slova Božího žít a dbát na příkazy a přikázání nežijícího Boha… „na přikázání tvá nezapomínám“. Jinými slovy řečeno, rozhodl se nyní podle toho jednat, zcela prostě dělat jen to, co je v souladu s tím vymyšleným slovem. „Na přikázání tvá nezapomínám“, rozkazy tvé nosím ustavičně v hlavě, stavím je na prvé místo, vážím si jich více, než cokoli jiného na světě. Jsem a budu ustavičně ve službě Tvých rozkazů. Zde se však prostý a dětský žalmista najednou proměňuje v podezřelého byť ne v nebezpečného člověka. On nechce zůstat doma, co by tam dělal. Bůh to od něho nechce. Musí jít a vyprávět i druhým o své lásce. Že se to někomu nelíbí, že se dostane do těžkostí, snad i do utrpení? Co na tom? To přece není jeho starost. On má jen to Boží slovo a kde je Ono, bude i on. V tom okamžiku se proklubala zrada. Nechce, co chtějí všichni ostatní lidé, stojí tedy proti nim, stává se jedním z těch, kteří stojí na druhé straně. Dává se do řad nepřátel. Nedělá to však, jako kdysi, jen pokoutně a skrytě, ale nyní vychází ven s drzou tváří a domnívá se, že mu to projde. A neprojde.
S nepřítelem nelze žertovat, neboť v něm nepřítel – slovo Boží – našel svého služebníka a spojence, v něm opium získalo svého překupníka, jed svého zprostředkovatele, zbraň svého muže. Nyní může dojít jen k zápasu. Býlí, které by k sobě chtělo převrátit celý svět, musí být z tohoto světa vypleněno.
Milé sestry a bratří, v dějinách docházelo často nemilosrdnému pronásledování lidí, kteří chtěli svůj osud spojit s osudem evangelia. Pak se vždy rozjíždí mašinerie rozumného člověka tohoto světa, aby slovo Boží, čisté slovo Boží vykořenila z této země. Pravda byla, jest a bude vždy blízko místům, kam jsou posíláni ti, kteří jsou tomuto světu nepohodlní, nebo jak se říká nebezpeční.
To je druhá tvář žalmisty. Je vytržen z chval a z vyprávění o své veliké lásce a z toho všeho, co měl jako vyznavač slova Božího dělat, a dostává se do rukou „rozumných lidí“, kteří jej označili za nepřítele a zrádce. Nyní je ten žalmista opuštěn a sám, jako ta ztracená ovce. Není, kdo by ho chránil, není, kdo by se ho zastal, jak se ubrání vlku a jiné dravé zvěři? Nemá nic, protože se všeho vzdal a nyní ztrativ ochranu svého pastýře, je vydán na milost a nemilost „rozumnému člověku“, který se znenadání proměnil v lítou šelmu. „Bloudím jako ztracená ovce, hledejž / Pane a Pastýři můj / služebníka svého.“ (v. 176)
Nyní se objevuje odvaha žalmistova v pravém světle. Nemá opravdu nic jiného, než Boží slovo. Nese pohanění a trápení solidárně s ním. On a slovo Boží jsou tak blízko sebe, že nemůžeš mluvit o jednom a nemyslet na druhé.
Jsou tak blízko sebe, že je od sebe nemůžeš ani oddělit.
Rozumíme již, o kom zde vlastně mluvíme a koho neumělými barvami malujeme? Rozumíme již, že k nám mluví Ježíš Kristus a v žalmistovi se nám dává poznávat. Ježíš Kristus a slovo Boží, to je smysl onoho velikého zápasu v zemi Judské. Veliký pátek, toť jest den nezdařeného atentátu na slovo Boží. Lidé chtěli vyplenit slovo Boží, museli však zabít Ježíše, neboť se od slova Božího nedal oddělit, On se jím stal. A tak tedy bili do Ježíše a co zabili, to stejně již mu nepatřilo, protože On již nic jiného než slovo Boží neměl. Proto ovšem smrt a peklo na Ježíše neměly žádného práva, neboť co zmohou proti Bohu a Jeho slovu. Jediné slovíčko je všecky porazí.
A tak se najednou, milé sestry a bratří, věci zcela proměnily a jsou vlastně úplně jiné, než to obvykle člověk vidí a chápe. Hrot, který lidé, ne z vlastního popudu, ale z popudů toho velikého odpůrce Božího, který v lidech dělá ustavičně vzpoury, /hrot který/ zarazili do těla Kristova, se najednou obrací plnou silou proti nim. Chtěli odstranit svého největšího nepřítele – slovo Boží a jeho služebníka. Nic z obého se jim natrvalo nepodařilo. A tak vyšli na prázdno. Slovo Boží se ukázalo mocnějším a silnějším, a proto v tomto zápase je boj již rozhodnut. Ano, milí přátelé. Veliký pátek jest dnem, kdy byl vyřknut rozsudek nad tím „rozumným člověkem“, který miluje krásné a pošetilé věci, ale slovu Božímu se vyhýbá, nebo je chce ve své krátkozrakosti zničit. Jak to dopadne, nás poučuje historie Velikého pátku; mohou se znovu proti Kristovi rozejet, ale bezvýsledně. Přijde čas, kdy uvidí, do koho bodli. V těchto dnech stojíme uprostřed jednoho z dalšího pokusů o Přemožení Boha samotného. Nuže, můžete být zcela klidni. I ten přejde. Přijde čas, kdy se zase zvedne dým z bojiště, a pak se ukáže, zda bylo raněno slovo Boží anebo někdo jiný. Některý z těch, kteří spojí svůj život se slovem Božím, to možná odnese nějakou oděrkou nebo ránou hlubší, ale konečně vyjevení Božího vítězství tím bude zase o něco blíže. Jde jen o to, abychom svůj život spojili zcela se slovem Božím, a pak se nemusíme již ničeho báti. Proto si přivlastněme vírou živou a pevnou slovo Páně: „Na světě trápení míti budete, ale věřte, já jsem přemohl svět.“
Je tedy skutečně pravdou, že slovo Boží jest nepřítel člověka. Starý člověk ji ovšem chápe příliš po svém, vykládá ji ve svůj prospěch. Ano, slovo Boží jest nepřítel mezi námi. Nepřítel toho starého rozumného člověka. Vezmeš-li trochu té Boží Pravdy, hned se starý člověk v Tobě omámí, jakoby požil opia. Užiješ-li však více ze slova Božího, starý člověk se dostává do smrtelných křečí. Slovo Boží je prudký jed. To však ještě nestačí. V slově Božím musíš přebývat dnem i nocí, pak se z něho ukuje zbraň, která toho starého, zlostného a záludného starce v nás zabije a zničí. O jak blahoslavený nepřítel – slovo Boží.
Slyšeli jsme evangelium o předivné milosti Boží. Opět k Tobě promlouval Tvůj Pán a zve Tě k sobě. Vyvol proto sobě dnes, komu bys sloužil! Amen