rozhovor s Janem Burianem
Je autorem nespočtu písní, v televizi vede diskusní pořad se zajímavými hosty, o svých cestách světem píše knihy. Tvrdí o sobě, že je ateista, přesto má mezi duchovními přátele. Nedávno se angažoval v kauze Přibyl. Písničkář Jan Burian.
V jedné své písni zpíváte: Pánbůh je na dovolené/Nedovoláš se jistot... Jaké „jistoty“ vám schází?
To jsem někde četl, že jediná jistota je smrt, to není ode mne. Ale asi to tak nějak bude, a tak se nedivte, že mi scházejí jistoty a že o tom zpívám.
Nakolik jste v hledání úspěšný?
Úspěšný v tomto hledání nejsem, ale možná pro mne ani není důležité, abych něco hledal, spíš abych nepřestal hledat. V tom jsem zatím úspěšný, i když si někdy říkám, jestli nejsem moc líný a málo odvážný hledat nějak líp, intenzivněji a důsledněji.
Říkáte o sobě, že jste ateista, přesto se kamarádíte s farářem Milošem Rejchrtem.
Rád o tom mluvím, že považuji Miloše Rejchrta za osobního přítele, přestože se vídáme tak jednou za rok. Ale vždycky je to pro mne inspirativní setkání. Možná si toho vážím a je to pro mne důležité proto, že cítím, že farář tohoto typu profesionálně přemýšlí o tom, v čem já jsem amatér, a tak koukám naslouchat a nechávám se poučovat, i když on je jeden z posledních, kdo by chtěl být mentorem. Vyrůstal jsem v ateistické rodině, mého otce vyrazili za Rakouska z gymnázia za to, že se zeptal v hodině náboženství, jak že to bylo s tím neposkvrněným početím. Vím, že Miloše Rejchrta bych se na to klidně mohl zeptat a že by mě odnikud nevyhodil.
Takže co je to vlastně ten váš „ateismus“?
Můj ateismus je jednoduše řečeno nedůvěra v dogmata, ale víra ve smysl našeho konání, chcete-li v jistého Ducha, kterému můžeme říkat jak chceme. A nebo v to, co bývá označováno jako něco, co nás přesahuje. Dál už nejdu, jen naslouchám.
Už několik let vedete v České televizi pořad Posezení... Podle čeho si vybíráte hosty?
Hosty do televizního rozhovoru jsem si vždycky vybíral podle toho, jestli jsem měl chuť se jich na něco ptát nebo ne. Jednoduchý recept: Chceš strávit s tímto člověkem jeden den a bude to pro tebe přínos nebo ne? Když jsem si řekl, že ano (navíc jsem si ty hosty většinou vybíral zcela sám o své vlastní vůli), nepovažoval jsem to za ztracený čas.
Stalo se vám někdy, že jste se “sekl” a hovor nestál za nic?
Asi dvakrát, třikrát jsem se spletl. Nejspíš z jakési uspěchanosti. Když děláte sto třicet pořadů déle než deset let, musí přijít chvíle, kdy trošku polevíte a hned se to ukáže. Pokud to zaregistrujete, dá se to snad zachránit.
A překvapil vás někdo, že byl lepší, než jste si třeba myslel?
Nevím, jestli byl naopak někdo lepší, než jsem předpokládal, ale spousta z mých hostů mne naprosto okouzlila a většina z nich ovlivnila. To je na takové práci to nejhezčí.
Co rozhodlo, že jste se začal angažovat v kauze Přibyl?
Vyvolal to Jan Rejžek svým článkem v lidovkách. Já se moc nestarám o to, jací kde sedí úředníci, ale tady jsem cítil, že bychom měli něco udělat, protože pohár lhostejnosti přetekl. Naštěstí nás bylo v tu chvíli hodně, i když byly prázdniny a spousta lidí nebyla v Praze.
Jak hodnotíte jednání Stanislava Grosse?
Těžko říct. Nehodnotím ho. Nezajímá mě. Ale v dané chvíli bylo dobře, že odvolal toho pana Přibyla a nezadal tak další příčinu ke všeobecné „blbé náladě“. To, že tak učinil, nebyl jistě výsledek jenom tlaku veřejnosti, nechci být tak naivní, abych si to myslel, ale přesto to odvolání zapůsobilo dobře na řadu lidí, kteří už zřejmě nedoufali, že se vůbec dá něco proti podobným lidem dělat.
V souvislosti s Přibylovým jmenováním jste hovořil o ztrátě paměti. Čím si ji vysvětlujete?
Na jedné straně samozřejmě postupným příchodem nových generací, které tu dobu nezažily a hlavně samozřejmě tím, že většina lidí by ráda na to, jak se chovali a noc dělali raději zapomněla. Bagatelizujeme to období a pomáhají nám k tomu vyčichlé hvězdy pop music a trapné televizní seriály, ale nějak se moc nesnažíme minulost opravdu zhodnotit a poučit se z ní. Nejspíš to tak bylo v dějinách vždycky. A snad to tak má do jisté míry i být, ale mně se to nelíbí. A naštěstí tu jsou historici, dokumentaristé, novináři či umělci, kteří nám zapomenout nedají, i když mnohé křivdy se nepodaří nejen odčinit, ale dokonce ani pojmenovat.
Nebyl Přibyl jen pověstnou kapkou, kterou přetekl pohár?
Nejspíš ano. Ale on alespoň nakonec v novinách řekl, že něčeho lituje. Ten druhý mlátička - tuším Slezák - ten dokonce v tisku řekl, že nelituje ničeho. To jsou chvíle, kdy opravdu lituji, že nemůžu spolu s čtenáři Vašeho časopisu tak docela uvěřit, že mu to spočítá někdo tam nahoře. I když - nejspíš se mu to stejně nějak vrátí, nebo už vrátilo. Zkrátka pohár přetéká stále...
Lze proti tomu něco dělat?
Myslím, že ano. Vystupovat veřejně, bouřit se, psát dopisy a petice, organizovat se a nenechat to být. Je to ale dlouhodobý očistný proces, neměli bychom se děsit, že to jde tak pomalu. Já si říkám, že s tím souvisí i to, abychom nebyli jako oni. Kdysi se to heslo křičelo na náměstích a mně se pořád líbí.
Myslíte, že u nás přijde doba, kdy se děti budou ptát svých rodičů (prarodičů), jak se chovali za komunismu?
Myslíte, že se tak neděje? Na co se tedy děti ptají? Kolik co stojí? Já nevím. Já doufám, že se děti s rodiči o těchto věcech baví. U nás to aspoň tak probíhá...
Dokážeme se někdy vyrovnat s minulostí, nebo jsme po roce 1989 už prošvihli ten nejvhodnější okamžik?
Víte, to se těžko odpovídá. Já se vám přiznám, že jsem s minulostí docela dobře vyrovnaný, ale jak to mají ti druzí, to opravdu nevím. Jsem například rád, že se takzvaně nevěšeli komunisti, protože si myslím, že by stejně viseli ti nepraví a ti největší lumpové by se ztratili v davu. Jsem rád, že můžeme apelovat na zákony a ne pořád chodit demonstrovat, i když sem tam nějaká demonstrace neuškodí. A jestli jsme jako společnost něco prošvihli, neumím zas tak moc posoudit, protože nemám srovnání. Možná to takhle nějak všechno mělo a má proběhnout a všechno je věc naší trpělivosti a žebříčků hodnot, abychom nebyli otrávení a dokázali kromě účtování ještě něco nového vytvořit, za co bychom se nemuseli stydět, až se zase nás zeptají další generace.
Kauzu Přibyl rozvířili lidé z „kulturních“ kruhů. Řada z nich vystoupila již před listopadem (Petice za propuštění Václava Havla, Několik vět atd.), překvapilo by vás, kdyby mezi demonstranty před Úřadem vlády byl třeba Karel Gott, Vondráčková, David, Janeček?
Pokud vím, tak tam nebyli. Nepamatuji se ani, že by ti, co jste jmenoval, vystupovali za propuštění Václava Havla či podobně. Vždycky se chovali konformně a pragmaticky, a až jednou budou před tou vaší nebeskou branou, bude sranda poslouchat, co budou žvanit. Tam se z toho nevykroutí, tuhle budoucnost jim nezávidím, vypadá to s nimi bledě.
Musím ale říct, že mě potěšilo, že se tam potkali lidé, kteří mají poměrně protichůdné politické názory a tady se najednou dokázali sjednotit a malichernosti šly stranou.
Bylo to umělecké zázemí rodiny, které vás přivedlo ke psaní a ke skládání hudby?
Určitě. U nás v rodině se dědí řemeslo jako v jiných rodinách. Maminka mi sice říkávala, že bych se měl život nějak jinak, nějak „poctivě“, ale já mne nic jiného nebaví.
Otázky kladl Jan Hrudka, editor regionální redakce MF DNES