V povědomí evangelické veřejnosti je, že v oblastech východní Evropy žije několik českých komunit, které před více než sto lety založily celé vesnice. Česká emigrace konce 19. a začátku 20. století – často pod tlakem ekonomických podmínek – vyrazila „dobývat“ zemi směrem na východ. Jsou to pohnuté dějiny stovek českých a moravských rodin, které se z důvodů ekonomických, ale i náboženských vydaly za půdou a možná i vidinou „lepších“ zítřků. Za zcela ojedinělé a jedinečné považuji to, že některé skupiny si zachovaly „bratrskou víru“ a stopy mnohých by nás zavedly přes Volyň a Zelow až k pamětníkům pobělohorských exulantů. A tak můžeme navštívit sbor v polském Zelowě – reformovaný sbor s řadou českých rodin, plně zařazený do struktury Reformované církve v Polsku, obsazený farářem Miroslavem Jelínkem a první ordinovanou ženou reformované polské církve (ordinována 14. 9. 2003) Věrou Jelínkovou. I český reformovaný sbor v Peregu Mare (Rumunsko) je již zařazen do struktury místních poměrů a kurátor sboru Jaroslav Kalousek vítá jakoukoliv aktivitu a zájem z naší strany. Český reformovaný sbor v Srbsku – Veliko Serediště – kde malá skupinka bratří a sester, seskupená kolem rodiny Elizabety Hájkové doslova zápasí o přežití a zachování sborového společenství. Bohoslužby si zajišují převážně vlastními silami – čtená kázání – a každá příležitostná návštěva kazatelů z Čech (Jan Trusina, Jan Hudec) je nesmírnou vzpruhou pro toto sborové společenství. O mnoho lépe se jeví český sbor v rámci Reformované církve v Chorvatsku s kontaktem na sestru Zdenku Pagáčovou z Požegy, centrum sborové práce je v Bjeliševaci, kde byl postaven a otevřen nový kostel, jehož stavbu ČCE finančně podpořila. Mohl bych jmenovat ještě i společenství v Pleternici. Snad nejvíce v povědomí evangelické veřejnosti jsou dva „Nezávislé bratrské sbory“ na Ukrajině, a to v Bohemce a Veselynivce. Výjimečnost této „skupiny poutníků“, která se zhruba před sto lety usadila ve stepní části oděské a mikolajevské oblasti Ukrajiny, spatřuji v tom, že si kromě specifické vlastnosti Čechů – pracovitosti – zachovali i poměrně velmi slušnou češtinu a „českobratrské“ vyznání. Měl jsem příležitost v obou sborech pobývat a vypomáhat místním ordinovaným presbyterům (bratr Josef Jančík v Bohemce a sestra Marie Provazníková ve Veselynivce) s kazatelskou a pastýřskou službou. Nelituji ani v nejmenším, byla to zajímavá zkušenost a je více než žádoucí v těchto aktivitách naší církve pokračovat. A tyto „aktivity“ by měly být rozšířeny i na výše jmenované sbory východní Evropy. Mohl jsem navázat na dobrou práci svých předchůdců – Davida Balcara s ženou Jitkou (XI/94–IV/95), Aleše Mosteckého s Alenou (X/97–V/98), a Daníka Hellera (X/99–V/2000) – každý z nich zanechal v místní černozemi hlubokou brázdu. Tento článek však nemá být historickým ohlédnutím se za minulostí. To bych zde musel popsat aktivity ČCE spolu s Kostnickou jednotou, která organizovala pomoc hladovějícím v SSSR, a tak se podílela na „zmírnění“ převážně uměle vyvolaných hladomorů v roce 1921–22 a 1932–33, aktivity vikáře Rudolfa Šedého či faráře Františka Prudkého a Františka Bednáře (1908–1923), ale i faráře Jiřího Kučery, Miroslava Čejky, Pavla Juna a Václava Hurta, kteří v posametovém období roku 1993 a výše nastartovali novou historii vzájemných setkávání a spolupráce.
Mnozí se mě po návratu ptají, jak se tam žije? Odpovídám: „Žije!“ To, co jsem prožíval v Bohemce a Veselynivce, bylo krásné a radostné, a když si zpětně pročítám svůj deník – vlastně v mnoha případech NESDÌLITELNÉ! Je to úžasná země, období v prosinci a kolem vánoc bylo absolutně bez slunce, jen sychravo, mlha (tuman) a bláto. Bláto je všude. V botách, na hlavě, téměř i v posteli. Místním to nevadí. S blátem se téměř mazlí, dokonce tímto blátem lepí i svá stavení. A k mému úžasu, vždycky než odchází z domu, dbají na to, aby jejich obuv zářila čistotou! Všude chlad, ve shromáždění se ještě netopí, a topí-li, není to znát. A přesto vydrží 18 lidí (většinou žen) na biblické hodině dvě a půl hodiny sedět a naslouchat, co jim vyprávím, a když – prokřehlý na kost – chci končit, ještě prosazují zpěv nové písně. Jsem přesvědčen o tom, že za takových podmínek by u nás nepřišel ani farář, natož členové sboru. Na přípravu vánočních slavností jsem mnoho času neměl. Přesto se na obou místech podařilo se skupinkou dětí připravit malé vánoční pásmo, na slavnost najednou přišlo dvakrát tolik dětí, a tak obě slavnosti (v Bohemce 24. 12 a 25. 12 ve Veselynivce) měly dvě části. To, co jsme nacvičili, a poté jsem vyzval ostatní děti, zda nechtějí něco zarecitovat či zazpívat. Pravda, některé výstupy se zvěstí vánoc moc nesouvisely, ale o to byly srdečnější, upřímnější a posluchači dojatější. Ale uznejte sami, se čtyřiceti dětmi v Bohemce a třiceti ve Veselynivce by se už dalo něco dělat. Děti jsou chtivé, tvárné a vděčné za každou pozornost, která se jim věnuje. Česká komunita slaví vánoce 24.–26. 12., ale celková, ta pravá vánoční pohoda a atmosféra přichází až kolem 7. ledna. Ukrajinci mají výhodu – slaví vánoce české i pravoslavné. V první chvíli jsem byl sám překvapen, že na bazaru 31. 12. – na Silvestra vrcholí prodej jolky. Jak si žijí? Často to na mne působilo tak, jako by všechny těžkosti a problémy související s žitím – ale i radosti – se právě ve velikosti země rozmělňovaly. Nejčastější odpověď na různé problémy a těžkosti je – co naděláš? Zase to půjde dál! Musí! Začínat vždy znovu a od začátku – na to jsou zvyklí. Smrt, bolest, částečná „bezperspektivnost“ (pozor – viděno z mého pohledu!) patří ke každodenním starostem života. Ale dovedou se také radovat. Když přijde „den rožděnija“ – to je v rodině událost. U dětí i dospělých se slaví každý rok života. A nejvíce ten první! Byl jsem na jedné takové oslavě – jednoroční Vovka – nejenže byl zahrnut dary, ale 25 dospělých v malé „chatě“ náležitě oslavovalo dar života. Sedmnáct druhů všelijakého jídla bylo „našikováno“ (přichystáno). Co se nestihlo z večera, dokončilo se druhý den z rána. Družným společenstvím se oslavuje život i smrt. Popohřební oběd je pro všechny, kteří se účastní pohřbu. A tak se stává, že dvě neočekávaná úmrtí v rodině mohou tuto rodinu přivést k velkému zadlužení – stejně tak jako případná dlouhodobá nemoc. Mohl bych pokračovat v dalších vzpomínkách. Často jsem říkal – je to země neskutečných možností! A řada zážitků a prožitků jako by mi dávala za pravdu. Celý ten pobyt mne naučil především trpělivosti. Vyřídit na úřadech mnohé věci úřední, by jednoduché, znamená tento úřad navštívit třeba 5×~ nebo 6×~. Země, v zimním čase sevřená ledovým krunýřem čekala na jarní probuzení. Zahrady a pole očekávaly „nájezd“ lidské síly, která oplodní úrodnou zemi. Vrásky na mnohých čelech se prohloubily, když začala válka v Iráku. Vždy z Oděsy je vidět turecké pobřeží a to sousedí s Irákem. Drama války doléhá na všechny. Hodně jsme o ní mluvili na biblických hodinách i při domácích shromážděních. Začetl jsem se do knih, kterými oplývá bohemská knihovna. Dobře jsme ji vybavili. A tak si čtu o Ukrajině, Stalinovi, hladomorech, válce a legionářích. V novém prostředí se mi nově otevírají oči. Mnohé vidím najednou jinak. Začínám rozumět tomu, že hrdina z války je opravdovým hrdinou, nebo šel položit život za druhé. I když mnohdy nedobrovolně. Frontové zápisky z let 1941–1944 Dagestánce Effendi Kapijeva mne právě v záplavě zpráv z Iráku velmi oslovily. Jsou sice kusem historie, ale k té patří i to, že i v současnosti jdou novomanželé se vší vážností položit svatební kytici k pomníku padlým.
„Nedokončená mozaika“ válečného zpravodaje Kapijeva se v těch dnech jevila aktuální. V plné syrovosti útoků na Bagdád se mi jevil tento zápisek: „Smrtelně raněný prosí sestru, aby mu ukázala ňadra. Sestra se rozhalí, raněný jí položí ruku na prs a umírá“. A Kapijev si do zápisku dále zapsal: „Být trpělivý jako Bůh, jenž má před sebou i za sebou věčnost.“ Odvážné? Troufalé? A pokračuje „Kolem dokola jen trosky domů bez oken a stařec sází strom: Kéž rosteš dlouho a šastně!“ Ve změti různorodých zpráv a prognóz jsme toho moc nevymysleli. Jen jsme se naučili z Evangelického dodatku píseň Mír na zemi daruj nám – zpívali jsme ji každou neděli, při každém sejití – možná to bylo málo, ale já nedovedl vymyslet víc. Těch vzpomínek a neuvěřitelných příběhů a zamyšlení by bylo mnoho. Závěrem bych chtěl všem čtenářům sdělit, že všechna setkání a setkávání s krajany jsou velmi užitečná a podnětná pro obě strany. Je mým tajným přáním, aby byly všechny naše kazatelské, pastorační a pedagogické výpomoci rozšířeny i na jiná místa, než je jen Ukrajina. Ale to jsou již plány, související s rozvinutím koncepční práce starání se o naše sbory v zahraničí. Vizi „potulného kazatele“ stále chovám v srdci a předložím ji k posouzení nové synodní radě… A úplně závěrem se sluší poděkovat odcházející synodní radě za vstřícnost, se kterou přijímala všelijaké mé návrhy a podněty, plynoucí z funkce koordinátora práce se sbory na Ukrajině, do které mne jmenovala.
Autor je koordinátor pro kontakty s českými evangelickými sbory ve východní Evropě.