Na závěr letošního cyklu „Evropa a muslimové“ zpracoval jeho autor podrobnější přehled událostí posledních 60 let, do nichž se tento historický proces promítl.
Po druhé světové válce vystoupily ve vztahu Evropy a muslimů do popředí tendence, jež trvají dodnes. Reakce na Hitlerovo šílenství rozhodujícím způsobem přispěla k úspěchu sionistických snah o ustavení novodobého státu Izrael, o jehož spojitosti s Evropou nemohlo být pochyb. Již trvale se na Blízkém východě začal uplatňovat vliv USA. A tak ve vztahu k muslimům bude musit být řeč o Evropě jako o složce euroatlantické civilisace, i jako o možné alternativě ke specifickým přístupům americkým.
* * *
Sionistické kibucy v Palestině, ekonomicky i sociálně funkční družstva, zapadaly bezprostředně po vítězství nad Hitlerem do obecných snah v Evropě o cestu k demokratickému socialismu. Etatisticky, a s přetrvávající vazbou na islám, pojímali socialistické ideje arabští nacionalisté.
Když v březnu 1946 Stalin nedodržel lhůtu o stažení vojsk ze severního Íránu, šlo o začátek studené války. Proti sovětským pokusům proniknout do tohoto strategicky významného prostoru se úlohy ochránce muslimského světa ujal Washington, a vytlačoval tak vliv Londýna. V letech 1946–1971 získaly arabské země formální samostatnost a postupně (Egypt 1952, neúspěšný pokus íránského premiéra Mossadeka o znárodnění Anglo-íránské naftové společnosti 1951–1954) se odpoutávaly od západní politiky. Nejdramatičtější bylo svržení probritské monarchie v Iráku (1958). Západním společnostem posléze nezbylo, než dělit se o zisk s vládami zemí, kde černé zlato těžily. Nicméně ideál všearabského sjednocení dospěl jen k egyptsko-syrskému soustátí 1958–1971.
* * *
První frontou muslimských nacionalistů bylo úsilí o likvidaci židovských přistěhovalců v Palestině. Proti britské snaze udržet si přízeň Arabů, podporovaly USA i SSSR v OSN vznik státu Izrael. Od tohoto rozhodnutí (1947) probíhala zde drobná válka. Židé již tehdy místy vyháněli Araby z obcí ležících v oblasti budoucího židovského státu. Teroristé Irgunu a Sternova gangu 15. 4. 1948 vyvraždili arabskou obec Dár el-Jásin (245 mrtvých).
Jakmile stát Izrael 14. 5. 1948 vznikl, nesměl prohrát ani jednou (1948, 1956, 1967, 1973). Jinak mu hrozila vyhlazovací válka a obrovský masakr (gen. tajemník Arabské ligy, Azzam Paša). Poprvé tomu napomohly zabránit i kulomety z brněnské Zbrojovky. Novodobý Izrael zachráněných patří do dlouhé řady těch, kteří dosáhli svobody a pozoruhodně rozvinuli její plody.
* * *
Po odvratu Egypta od britské politiky (červenec 1952) SSSR přešel od své dřívější podpory Izraele na stranu Arabů. V listopadu popravený Rudolf Slánský byl obviněn m. j. i ze sionismu.
Z Turecka, Íránu a Pákistánu vybudovala americká diplomacie hráz mezi SSSR na severu a zeměmi neseřazenými ve vojenských blocích na jihu. V čase nejnebezpečnějšího vyhrocení studené války stanul Násirův Egypt po boku Néhrúovy Indie a Titovy Jugoslávie mezi těmi, kdo usilovali o mírové soužití.
Osamostatnění Alžírska (1962) předcházela krise francouzské „čtvrté republiky“ a nástup presidenta de Gaulla. Na 900 tisíc francouzských usedlíků, z velké části potomků přistěhovalců od 80. let 19. století, odešlo do své mateřské země.
V 50. a 60. letech prožívaly vyspělé země zlatý věk hospodářského růstu spolu s nepatrnou nezaměstnaností. Hostující dělníci byli vítáni. Pro Turky v Německu, pro Araby ve Francii se stavěly mešity. Místo Židů v Evropě přibývali muslimové.
* * *
Nejskvělejšího vojenského vítězství dosáhl Izrael za šestidenní války 1967. Též zisk byl největší – od Suezu po Golanské výšiny. Též státnická zkouška. Rada bezpečnosti OSN jej vyzvala, aby vyklidil okupovaná arabská území, a arabské země, aby s ním uzavřely mír. Odmítly obě strany. Vládám arabských zemí se hodilo ukazovat na Izrael jako na úhlavního nepřítele pokaždé, když šlo to, odvést pozornost vlastních lidí od vnitřních potíží. Jenže právě Izrael byl momentálně silnější a z této posice mohl položit základy pro úsilí o trvalý mír.
Zatím počet palestinských uprchlíků vzrostl, Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) Jásira Arafata vedla teroristické akce proti Izraelcům a jejich spojencům na celém světě únosy letadel. Oběmi se místo nepřítele stávali náhodní rukojmí.
* * *
Válka roku 1973 vyústila v ropný šok. Ukázala se neudržitelnost dosavadního zvyšování průmyslové výroby za cenu levné ropy. Poprvé bohatly země s těžbou ropy více než průmyslově vyspělé státy. Na Západě narůstala masová nezaměstnanost.
Po fiasku 1973 přešel Egypt svou orientací od SSSR k USA. Postupně i další arabské revolučně nasměrované země, od Sýrie po Alžírsko, opouštěly socialistickou tvářnost svého nacionalismu.
Bylo úspěchem presidenta Jimmy Cartera, že r. 1979 Egypt, jako první mezi Araby, uzavřel s Izraelem mírovou smlouvu. Získal tak zpět Sinajský poloostrov a otevřel Suezský průplav. Z arabského společenství byl vyobcován (do r. 1989).
Na druhé straně vypukla občanská válka v dosud relativně klidné arabské zemi, Libanonu. Tam se těšili převaze křesťanští Maronité. Nyní však již tři čtvrtiny země ovládala OOP. R. 1975 na ně křesťanské milice zaútočily. Izraelem na jihu ustavený maronitský nárazníkový státeček měl palestinským teroristům znemožnit přístup na izraelské území.
Ztroskotala i šáchova modernisace podle západního modelu. Íránské rolníky ruinovala laciná australská pšenice a ti dali přednost šíitskému ajátoláhu Chomejnímu (1979). Írán se z pilíře vlivu USA stal ostře protiamerickým ohniskem islamismu – snah o prosazení islámského práva jako státního zákona.
Téhož roku vpadla sovětská vojska do Afghánistánu. Tamní povstalecké tábory, podporované z USA, posloužily coby líhně apokalyptického džihádismu Usámy bin Ládina, hlasatele svaté války za vládu věřících.
Napříč radikalisujícímu vlivu íránského islamismu působila osmiletá válka, již proti Teheránu vedl irácký Saddám Husajn.
Izraelské pravicové vlády (od 1977) zahájily masivní budování židovských osad na palestinském území. Za vpád izraelské armády do Libanonu (1982, ministr obrany Ariel Šaron) byl Bejrút zpustošen, OOP zničena nebyla. Pouze její ozbrojenci odpluli do Tunisu. Byl však zavražděn křesťanský prezident Libanonu a jeho milice zmasakrovaly v uprchlických táborech před očima izraelských vojáků stovky palestinských civilistů. Občanská válka trvala v Libanonu šestnáct let. Palestinsko-izraelský konflikt strhl do zkázy nejpokročilejší arabskou zemi.
Kritickým bodem se stal rok 1987. Za tehdejší koaliční vlády předák Strany práce Peres dosáhl s jordánským králem Husajnem dohody o zapojení stálých členů Rady bezpečnosti do arabsko-izraelského jednání na základě resoluce OSN z roku 1967. Vůdce Likudu, Šamir, odmítl.
V prosinci po náhodném incidentu vypuklo lidové povstání Palestinců – intifáda. Nově vzniklá sociální a teroristická organisace Hamas (1988) upřela Arafatově OOP právo jediného představitele Palestinců. Situace se podstatně změnila.
* * *
Pokus Saddáma Husajna (1990–1991) uchvácením Kuvajtu stanout jako vůdčí postava arabské politiky ztroskotal na odporu jak Arabské ligy, tak USA. Americká diplomacie hleděla vyvážit posice Íránu a Iráku. Oběmi se stali iráčtí šíité na jihu a Kurdové na severu.
Nečekaně vztahy mezi Evropou a muslimy vystavil zkouškám rozklad Sovětského svazu a Jugoslávie. Situace takřka ideální pro islámský fundamentalismus ukázala, že míra jeho ozvučnosti je omezená. Občanskou válku vyvolal v Tádžikistánu, v Čečensku zápas proti ruské nadvládě komplikoval. Spíše přišel ke slovu nacionalismus.
Západní diplomacie reagovala na momentální problémy, bez dlouhodobějšího výhledu. V jugoslávské tragédii podpořila požadavek muslimů na jednotu Bosny, když tamní Srbové i Charváti chtěli ke svým, v Kosovu se dokonce ztotožnila s bojovníky UCK, o nichž ještě včera věděla, že jsou teroristy. Odtud rázné zákroky v podobě humanitárního, protiteroristického, demokratisujícího bombardování. A rostoucí počet zemí vydržovaných vojenskou a ekonomickou přítomností Západu.
* * *
Úsilí nového izraelského premiéra Jicchaka Rabina (Strana práce) o ukončení arabsko–izraelského konfliktu vedlo k jednání v Oslu a k dohodě o palestinské samosprávě (1993). Arafat vyzval palestinský národ k zavržení násilí a terorismu. Marocký král Hasan mluvil o visi Středomoří jako oblasti solidarity a míru, kde tři náboženství, synové Abrahamovi, budou schopni postavit nádherný most do nastávajícího století.
25. 2. 1994 izraelský fanatik postřílel v mešitě v Hebronu 29 modlících se Palestinců a 6. 4. první sebevražedný útočník zabil osm Izraelců. Sebevražední teroristé přicházeli po braní nezúčastněných rukojmí s dalším neslýchaným vystupňováním teroru. Útočí na civilisaci jako takovou, na život v sídlech větších, než aby se mohli všichni navzájem znát.
Nicméně Izrael a Jordánsko uzavřely mírovou smlouvu. 13. 5. 1995 izraelské ozbrojené síly jako první vyklidily Jericho. A nyní se blížila hodina pravdy. Ukázalo se, že rychleji u Izraelců. Jsou vskutku ochotni vzdát se Palestiny jako celku, když si ji roku 1967 vybojovali?
4. 11. 1995 izraelský fanatik Jicchaka Rabina zabil a po následujících volbách, když se rozhodovalo o premiérovi, dostal předák Likudu Netanjahu 50,5 % hlasů, Peres 49,5 %.
Selhání o to osudnější, že vzápětí se ukazovala krátkodechost islamismu a na něj se vážícího teroru – v Alžírsku, v Egyptě – zejména však politika dialogu civilisací íránského presidenta Chatáního, rozšiřující se svoboda tisku v zemi před čtvrt stoletím do takové míry zfanatisované. Konstatuje se, že islamistická utopie se koncem devadesátých let vyčerpala… Islámský stát ztroskotává.
* * *
Nového opakování bludného kruhu, stahování smyčky, jsme svědky v poslední etapě. Ústupky izraelského premiéra Baraka za zprostředkování presidenta Clintona v červenci 2000 jistě nebyly dostatečné, avšak Arafat svým odmítnutím přirazil dveře. Svou politikou jednak stojí v čele palestinské samosprávy, jež může existovat jen za součinnosti s Izraelem, jednak nemíní potírat teroristy. Nemýlí se, když říká, že by to znamenalo vyvolat občanskou válku mezi Palestinci samotnými, přesněji řečeno, pád jeho vedení. Základní otázka však zní, jak za této situace prosazovat mírové řešení. Protože jinak Izraeli, stejně jako Palestině, hrozí spíše něco horšího, než co potkalo Libanon.
Procházka Ariele Šarona 28. 9. 2000 po Chrámové hoře vyvolala obnovení intifády, tentokráte s použitím samopalů, minometů, raket. Spíše už drobná válka. V únoru 2001 se Šaron stal premiérem. Armáda zahájila mohutnou ofensivu proti autonomním územím. Měla se zničit teroristická infrastruktura. Podle výzvědného oddělení izraelské armády se cíle nedosáhlo, zvýšila se pomstychtivost. (Yehuda Lahav, Mosty, 15. 6. 02)
A dvě události velké scény: 11. září 2001 terorismus posílilo. Americký útok na Irák jej neoslabil.
26. 5. 2003 Šaron prohlásil: Okupace palestinských území nemůže pokračovat do nekonečna. Pravicový politik konstatoval skutečnost, již lidé jeho tábora nemínili připustit, a to tak rozhodně, že před osmi lety musil být zavražděn Jicchak Rabin.
V létě 2002 izraelská vláda schválila stavbu zdi, která by oddělovala izraelské a palestinské území. 450 km, milion dolarů za kilometr.
* * *
Opakovaná a vystupňovaná intifáda dosvědčovala, že po tolika izraelských vítězstvích a náporech se do strategické výhody dostali Palestinci. Získali iniciativu.
Avšak nejen izraelským, i palestinským jestřábům hrozí, že promarní svůj čas. Když Ahmad Džibríl, předák Lidové fronty pro osvobození Palestiny mluví o akutní hrozbě velké explose v celém regionu, klame svým předpokladem, že likvidace Izraele by hrozbě předešla, ale přesně vystihuje, kam terorismus stahuje své muslimské spojence.
Naše civilisace se pyšní tím, jak neustává betonovat do šíře i do výšky. Tu a tam, a vždy pouze na čas, trosky nejen betonu – Bejrút 1982, Sarajevo 1994, Groznyj 1995, Bělehrad 1999, New York 2001 – v ní vyznačují meze a nynější podivnou podobu něčeho, pro co se stále užívá starých slov mír a válka.
* * *
Vztahy Evropy a muslimů jsou výsečí současného globálního problému vztahů prvního, druhého a třetího světa. Jen lehkomyslný pohled se spokojuje s předpokladem, že výslednicí bude obecné připodobnění k bohatému prvnímu světu euroatlantické civilisace. Jestliže pro arabský svět tradičně platil protiklad pohádkového bohatství a masové bídy (i nyní, před rokem 1991, zadlužení Egypta 40 mld. USD, kapitál egyptských boháčů v západních bankách 60 mld.), co říci na množící se údaje o chudnutí chudých na Západě? A ještě spíše o tamních obavách ze ztráty dosavadního standardu, jak o tom svědčí hlasy pro xenofobní populisty? Jednou z možností je globální vyrovnání napříč kontinenty prohloubením propasti mezi elitami a masami.
Nejde jen o muslimy, jde především o Evropu, která, jak ukázala debata o preambuli ústavy EU, je nesvá, má-li se přihlásit ke svým kořenům. Pokud by muslimský divák měl být ponechán u toho, co sezná z televisních reklam, jak nedat za pravdu islámským fundamentalistům, kteří nejsou všichni islamisty, a vůbec už ne teroristy?
23. 10. 2003