Text: Izaiáš 52,7
Jak líbezné je, když po horách jdou nohy toho, jenž poselství nese a ohlašuje spásu, jenž nese dobré poselství a ohlašuje vysvobození, jenž Sijónu hlásá: „Tvůj Bůh kraluje!“
Překlad těchto slov jsem si dovolil poněkud poopravit, protože už po staletí vládne takový stereotyp, že se hebrejské slovo ŠÁLÓM překládá jako „pokoj“. A tak na vysvětlenou: Je to jedno z nejznámějších hebrejských slov na světě. Někdo si při něm vybaví, že se pomocí tohoto slova zdraví Židé, ale málokoho při tom může napadnout, že to slovo znamená víc než jen pokoj. Že to je v hebrejštině nejbližší výraz pro to, čemu se česky říká „spása“, německy Heil a anglicky salvation. Známé slovo ŠÁLÓM ovšem potkalo významové zúžení, spojuje se jen s pokojem, i když přeci jen znamená něco víc. Což nemusíme pokládat za něco přímo tragického, i když ani ne za něco tak docela banálního. Jen si třeba vzpomeňme, jak ošklivě se zacházelo s německým slovem Heil. K pochopení spásy to rozhodně nepřidá.
V přečtených slovech má také větší smysl mluvit o spáse a vysvobození než o pokoji. Nic totiž nenasvědčuje tomu, že ta slova byla namířena do časů válek anebo do časů nepokojů. Jsou to slova pro Judejce v Babylónii, pro ty, co tam byli kdysi v letech 597 a 587 před Kristem deportováni babylónským králem Nebúkadnesarem. Být odtažen do ciziny – to bylo pro ně skutečné neštěstí. Vytrženost z kořenů, nemožnost koutkem oka zahlédnout zemi, jejíž každý kout zrcadlil Boží ochranu a péči. Nejen stesk, ale depresivní tlak trvající po celá desetiletí, nalomená třtina, s nářkem se bojící, že bude dolomena. Žádná válka. Bolestná touha po spáse. Touha po zemi Hospodinově, kde by ti dalecí mohli být opět doma.
Bolestná touha – a dlouho nic. Desetiletí ubíhala. A najednou zazněla tato slova: „Jak líbezné je, když po horách jdou nohy toho, jenž poselství nese a ohlašuje spásu.“ Žádný zmrzlinář na kolečkách ani podomní obchodník, jen prorok s prázdnými kapsami, ale s duší plnou poselství. A z duše to poselství nechal tryskat do ztrápených lidských uší.
A to poselství mluvilo o spáse a o vysvobození. Co asi takového Judejce v daleké a cizí Babylónii napadlo, když slyšel slovo spása? Co jiného než to, že konečně bude zase tam, odkud vyšel, odkud byl vyat?
Právě kvůli této konkrétní spáse měli být Judejci vysvobozeni. Měly padnout železné závory, otevřít se dokořán vrata – a vzhůru domů. Takové vysvobození ke spáse ohlašoval bezejmenný posel. Koho by tehdy mohlo napadnout, že slovo spása, totiž ŠÁLÓM, je nějaký obecný, abstraktní pojem? Když posel promluvil, tak museli kromě hňupů všichni vědět, co to znamená, cítit to, dýchat to.
(Deutero-)Izajášovské čtení jako nápověda k tomu, co znamená spása, nápověda v klasickém střihu. Ne spása obecně, ale docela konkrétní a nanejvýš mocná. Spása konkrétně může vypadat i lecjak jinak. Ale tady máme před sebou jeden konkrétní příklad: deportovaní Judejci v daleké Babylónii, oddělení od Hospodinem darované země, v dlouhodobě nenaplňované lásce k ní – a teď přichází posel a mluví o spáse – a oni se také za čas dočkají.
A přesně vzato – spása není ještě to vysvobození, cesta, úleva, ale stav a situace, kdy je všechno, jak má být. Judejci doma. Ve svém domově, nyní daleko ne od domova, nyní daleko od vykořeněnosti.
A tak se od biblických slov, od této inspirace, ploužíme k tomu, abychom porozuměli, co slovo spása – ŠÁLÓM znamená. Stručně a jasně: celost, zacelenost, celistvost, úplnost, kdy nic důležitého nechybí, kdy hledání celosti je dokončeno, dokonáno. Můžeme se pokládat za kdovíjaké chytráky, ale Hebrejci měli větší smysl pro to, co je celé a úplné, co je spása. Proto také o tom dokázali dobře mluvit.
Co by naproti tomu o tomtéž mohl říci, abych uvedl namátkou nějaký kontrastní příklad, co by o tomtéž mohl říci takový zaměstnanec reklamního průmyslu, kterému sotva může jít o blaho druhých? Který počítá s tím, že člověku prostě něco chybí vždycky, a který kalkuluje s tím, že když lidem vsugerujete, že něco strašně moc potřebují, že to musejí mít, jinak by nebyli pořádně lidmi. A protože to tak běží neustále, vzniká iluze, že každá touha musí být uspokojena a nejlépe taková, která je diktována vemlouvavým sladkým diktátem. Nazýval bych to továrnou na iluze, ale nemyslím to nutně jen hanlivě, tak to prostě je. Protože já kupříkladu nevím, proč by hospodyňka musela mít doma padesát strojků na všechno možné, z nichž většinu zasune někam na nedostupná místa ve skříni, když nakonec jich využije jen pár. Promiňte mi ten fousatý příklad. Všechno je jen iluze, že člověk pořád něco strašně nutně potřebuje a že se z toho bude muset zbláznit, když to mít nebude. Bude pak sám sebou, bude zcela a celým člověkem?
Netřeba se kvůli tomu čílit, to není nutně osobní vada, ale zákon doby. Ježíš to svého času řekl jednoduše a jasně: „Co je platné člověku, kdyby získal celý svět, ale svou duši ztratil.“ Ti, kterým slovo duše dělá potíže, asi těžko zachytí razanci tohoto jediného Ježíšova slova. Duše je tím, co dělá člověka úplným, celistvým – a kdo v duši najde naplnění, kdo najde uzdravení duše, najde také spásu. Protože spása je stav harmonie, kdy nechybí, co chybět nemá. A když je duše jen kus anebo když je duše zaneřáděná a spíš plná iluzí, tak se to nutně projeví. Mám snad vypočítávat případy duševních ztroskotanců, kteří jsou na tom jinak kdovíjak skvěle? Anebo napovídat, že úspěch drog těží ne z bláznivosti mládeže, jak to donekonečna kdekdo hlásá, ale spíš z toho, že lidem něco hodně v duši chybí? A jak to teď dohánět, když se hráze už dávno provalily?
K otázkám duše ovšem dnešní čtení neříká nic, tímto směrem jde vlastně až Ježíš, zatímco pro Hebrejce byla duše něčím přirozeným, co prostě v jejich životě a světě hrálo svou roli. To teprve až v době, kdy člověk zjistil, jak může mít duši rozharašenou, začal se jí zabývat důkladněji. A pro ty, kdo si s duší nevěděli rady, Ježíš řekl, co řekl.
Abychom se ale vrátili k textu, stojí za to nyní upozornit, že kdykoli proroci mluví o spáse, tak vždycky to slovo ŠÁLÓM znamená Hospodinův dar, ne výrobek či výdobytek, zásluha, výkon, to, k čemu i evangelíci rádi vzhlížejí. Ten dar sice přichází bez lidského přičinění, ale kdo jej nehledá, kdo jej nepřijme, ani když ho má u nosu, jak z něho něco může mít? A je to už pradávné poselství, když uvážíme, jak kdysi dávno soudce Gedeón postavil Hospodinu oltář a dal tomu oltáři jméno „Hospodin je spása“, ne třeba „já jsem spása“.
Budu nyní muset nechat stranou otázku, jak je to s tím, že vztah člověka k Hospodinu z člověka činí celostnou, celou, ucelenou duši. To je zapeklitá věc. Nicméně na dnešním čtení stojí za upozornění ještě něco: posel, kráčející líbezně po vrcholcích, volá „Tvůj Bůh kraluje!“ To muselo Judejcům v dalekých cizinách znít jako z pohádky. Volání, o němž ale ještě netušili, že předcházelo ono známé Ježíšovo: „království Boží je mezi vámi“. Ježíšův staronový obraz pro spásu. Boží kralování ne kdesi daleko nad vámi, ale mezi vámi. A kdo jste vy vůči němu? Snad ne jen nebozí poddaní?
Máte pocit, že víra vás potlačuje? Ta je právě vzhledem k Božímu kralování něčím k vyzdvihování duše z bažin, nešastnosti, nevědomosti, z toho, co z člověka dělá jen kus člověka. A o to jde: Být sám sebou a přitom nevynášet do výšin své velkomožné já. K tomu dnešní čtení neřekne sice návod, ale když si je přeneseme do novějších souřadnic, pak můžeme spásou označit situaci, kdy jsme doma – a zároveň s vděčností k Hospodinu, že jsme někde doma, kde sice spousta inštrumentů chybí, ale kde nechybí to podstatné.
Libice n. Cidlinou 3. 8. 2003