Čtení: Izaiáš 55,6–11
Text: Lukáš 12,54–59
Také zástupům řekl:
„Když pozorujete, že na západě vystupuje mrak, hned říkáte: ‚Přijde déš` – a bývá tak; a vane-li jižní vítr, říkáte: ,Bude vedro` – a bývá. Pokrytci, umíte posoudit to, co vidíte na zemi i na obloze; jak to, že nedovedete rozpoznat tento čas? Proč nejste s to sami od sebe posoudit, co je správné? Když jdeš se svým protivníkem k soudu, učiň vše, aby ses s ním ještě cestou vyrovnal; jinak tě povleče k soudci, soudce tě odevzdá dozorci a dozorce tě uvrhne do vězení. Pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře.“
Proč nejsme s to sami od sebe poznat, co je správné? Ta otázka, Ježíšem položená zástupům, k nám, myslím, mluví stále. Nebo jsme se jako lidstvo změnili? Udělali jsme tak velký pokrok od toho, jak lidé uvažovali tehdy, když k nim Ježíš mluvil? Jsme jiní jen proto, že můžeme mačkat tlačítka na televizorech, mobilech, počítačích, bankomatech? Posouvá nás to někam kupředu? Naučilo nás to rozhodovat se správněji?
Ježíš nebyl jiný než jeho současníci v Palestině, kteří rádi pozorovali oblohu a vysuzovali z toho, jaké bude počasí. Ježíš to musel také dělat, nebo jak jinak by mohl k jejich pozorování přitakat. Ježíš považuje toto pozorování i jeho výsledky za správné. Slouží mu však k hlubší úvaze. K úvaze o tom, co je správné. K otázce po tom, co je třeba dělat. K zamyšlení nad sebou samým, a tedy nad lidským údělem. Přece však na nás z těchto Ježíšových slov padá smutek. Vždy lidé dokážou správně uvažovat, když se jedná o počasí, ale když přemýšlejí sami o sobě, jako by se jim oči zamžily a rozum zešeřel.
Proč jsou lidé schopni správně usoudit o věci, která přece není pro jejich život tak podstatná, o tom, jestli ten den bude pršet nebo bude vedro, ale když se jedná o jejich život, správné jednání a v posledu záchranu toho podstatného, jednají tak, jako by na tom tolik nezáleželo?
A co je tedy správné? Ježíš nenechává zástupy tápat a odpovídá na tuto otázku. Správné je vyrovnat se se svým protivníkem. Dokud je čas, udělat vše, abych se nedostal před soudce nebo jak čteme v řeckém textu před vládce. Z Ježíšova příkladu je jasné, že jsme to my, kdo není v právu, a proto záleží na nás, abychom s touto iniciativou přišli my sami. Ale kdo je v tomto příkladu tím protivníkem?
Je to můj bližní? A jestli ano, jsme vždy v neprávu k druhým? Nejsou také druzí někdy v neprávu k nám? Nebo to znamená, že se máme k našim bližním chovat tak, jako bychom byli vždy v neprávu, i když tomu tak není? Ale vždy ten, kdo jde se svým protivníkem před soud, v neprávu je. Jak jinak by mu mohlo hrozit, že bude předán soudcem dozorci a dozorce ho uvrhne do vězení? Z těchto důvodů musíme vyloučit, že se jedná o našeho bližního, i když k němu se tak často chováme nesprávně. Tím protivníkem je někdo jiný.
Ježíš neváhá do toho pozemského přirovnání k protivníku dosadit samotného Boha! Vždy ke komu jsme v neprávu? Vždy kdo jiný s námi jedná na základě smlouvy, od které neustoupil, kterou nezrušil? Vždy kdo jiný s námi jedná podle práva a i samotné právo převyšuje svým milosrdenstvím? Kdo je na naší straně, i když my se od něho odvracíme, vymýšlíme si před ním právnické kličky, abychom si polepšili a jeho ošidili? Kdo drží své slovo, že bude stát na naší straně a i v tom přirovnání jde stejnou cestou jako my? Doprovází nás, čeká na naše rozhodnutí. On sám se už rozhodl.
I prorok Izaiáš mluví o cestě: „Svévolník a opustí svou cestu, muž propadlý ničemnostem svoje úmysly; nech se vrátí k Hospodinu, slituje se nad ním, k Bohu našemu, vždy odpouští mnoho.“ Ano, Hospodin odpouští mnoho, na naší cestě před soud máme šanci, nebude zbytečná naše prosba o odpuštění, nebudeme se obracet do prázdna, nebudeme házet hrách na zeď, naše modlitba se nebude vracet jako ozvěna. I když Ježíš Hospodina přirovnává k protivníku, jeho výzva je naléhavá proto, že ví, že má smysl, že má naději. Na to se můžeme spolehnout.
Jeho výzva je naléhavá i proto, že ten příhodný čas, nabídnutá příležitost, ta cesta před soud je naším životem. Ta výzva se týká našeho života, o něj jde, v něm se máme správně rozhodnout, už zde, už nyní se máme obrátit k Bohu s prosbou o odpuštění. Udělat vše, co můžeme. A tím vším je svěřit náš život Bohu. Spolehnout se, že právě u něho smíme hledat odpuštění. Že z jeho milosti dostáváme náš život. To, co dobrého smíme vykonat, je právě u něho. Spolehnutí, důvěra, víra v Boží dobrotu je tím vším, co máme hledat u toho, koho Ježíš v tomto přirovnání nazval protivníkem.
Tak často si říkáme, že se příště už rozhodneme správně. Že nebudeme dělat stále stejné chyby. Že se už nebudeme dalšími nesprávnými rozhodnutími zadlužovat. Vždy kolikrát jsme už zvětšili svůj dluh u těch, na kterých nám přece nejvíce záleží. A co dluhy u těch, na kterých nám nezáleží? Vždy naše lhostejnost, nevšímavost, ignorance roste v součtu dluhů až do nebe. A to jsme jen u našich bližních. Což teprve ve vztahu k Bohu? Nemáme pocit, že stejně nebudeme mít na zaplacení? Že to je tedy už jedno. Že to nemůžeme zvládnout a dopadneme jako uvržení do vězení pro dlužníky. Jiná možnost tu pro nás není.
Ale tomuto pesimismu právě Ježíš čelí. Vidí tu právě možnost, příležitost, příhodný čas. A tím je rozhodnutí. Svěřit svůj život Bohu. Žít z jeho odpuštění, které nám dává sílu o odpuštění prosit i sami odpouštět. Když budeme žít svůj život jen z počítání, kdo nám co dluží, a čekat, až dostaneme, abychom mohli vrátit, tehdy budeme žít v takovém našem malém vězení. Za mřížemi našich propočtů.
Vždy Bůh poslal po cestě lidským životem svého Syna. Ten za nás zaplatil náš dluh tím, že v náš prospěch dal svůj život. Celým svým lidským životem otevřel naději, že je možné žít z odpuštění, pojímat život jako službu druhým a čerpat z toho, jak nám Bůh slouží svým slovem, svým milosrdenstvím, neochvějnou věrností a zastáním se toho, kdo je v nevýhodě.
Ten čas, který měli rozpoznat Ježíšovi současníci, byl Ježíšův život. Pro nemocné, opovrhované, zanedbané, přehlížené. Pro ty, kdo byli v opovržení z politických i mravních důvodů, z důvodů náboženské nečistoty i neznalosti všech příkazů zákona. Ježíšův život byl ten čas, který měli rozpoznat. A pro nás je tím časem naše rozhodnutí pro víru, že tento život je smysluplný. Naše rozhodnutí pro víru v toho, kdo svůj život dal v náš prospěch. Kdo za nás zaplatil i ten poslední haléř. Toto naše rozhodnutí už bude správné, nenaděláme si s ním žádný další dluh. Protože v Ježíši nám Bůh otevřel naději pro smysluplný život pro druhé. Právě proto, že se k takovému životu Bůh přiznal, když Ježíše pozvedl k životu a tím vzkřísil naději pro náš svět i pro náš život. Amen
Bože náš! Prosíme, posilni nás, veď si nás po cestě k rozhodnutí pro tebe, k rozhodnutí pro tvé milosrdenství i tvé slitování. Vzbuď v nás víru, že se na tebe smíme spolehnout. Přiváděj nás k sobě Ty sám. O to tě prosíme. Amen
Kriste Ježíši! Ty nás přivádíš k správným rozhodnutím a nenecháš nás tápat, když nám ukazuješ, že rozhodnutí pro Tebe, pro Tvého Otce je rozhodnutí zastat se těch, kdo jsou v nouzi, kdo mají nedostatek, pro ty, co trápí jejich tělo nebo jejichž duše strádá. Za ty se nyní u Tebe přimlouváme. Přiváděj nás na místa, kde je zapotřebí pomocná ruka, přiváděj nás tam, kde můžeme být něčím platní, našimi schopnostmi nebo naší dobrou vůlí pomoci. Buď prosíme u těch, kteří strádají, jsou nemocní nebo postižení, kteří bojují svůj zápas s nemocí, i s těmi, kdo tomuto zápasu podléhají. Dej jim vědět, že v jejich slabosti stojíš na jejich straně, nabízíš jim svou ruku, zveš je k sobě, k Tvé naději, k Tvé víře, že je přijímáš svou láskou. Buď s těmi, kdo podléhají beznaději, propadají se stále níže, bortí se do zoufalství. Posiluj jejich srdce, napřim jejich myšlení, vzbuzuj odvahu podívat se kolem sebe. Buď prosíme tam, kde lidé strádají vinou druhých, na místech války, na místech neštěstí, tam, kde se lidé musí vyrovnávat s katastrofou, kde přišli o domov, utíkají ze své vlasti pro bezpráví na nich páchané. Buď s hladovými. Buď s tímto nemocným světem, uzdravuj ho z jeho sobectví. Buď se svou církví, buď s těmi, kdo vyřizují slovo od Tebe, buď ve shromážděních, která se dnes konají. Buď, prosíme, s naším sborem, přiznávej se k modlitbě, kterou se obracíme k Tvému Otci. Otče náš, který jsi v nebesích, posvě se jméno Tvé, přijď království Tvé, buď vůle Tvá jako v nebi tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpus nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Nebo Tvé jest království i moc i sláva. Na věky. Amen