Autoři knihy Abeceda komunismu probírají komunismus od A do Žet, začínají „Asanací“ a končí „železnou oponou“. Asanace byla policejní akce namířená proti disidentům v 70. letech minulého století. Železná opona byla ona pomyslná kulturně politická a zároveň zcela konkrétní hradba z ostnatého drátu nabitého elektrickým proudem, oddělující jeden svébytný socialistický blok od světa okolního, podobně jak svého času proslavená čínská zeď.
Konkrétní projevy útlaku
V Abecedě se setkáme s fotografiemi a jmény organizátorů násilí (Obzina), trýznitelů (Grebeníček), ale zejména se jmény a fotografiemi pronásledovaných, s jejich svědectvími a výpisky z jejich dopisů a jiných literárních kompozicí, se svědectvím těch, kteří je schovávali třeba i po několik let. Setkáváme s podobiznou právníka a obhájce disidentů Otakara Motejla, který nedávno zemřel. V sedmdesátých letech obhajoval Svatopluka Karáska a další.
Autoři nevysvětlují základní ideje marxismu leninismu ani stalinismu či trockismu. Sledují konkrétní projevy komunistického státního aparátu, jeho způsob organizování útlaku a omezování lidských práv, a to od samého počátku nástupu tohoto nespravedlivého a zločinného režimu. Autoři dokumentují několik desítek případů pronásledovaných – většinou veřejnosti méně známých případů – a bourají tak některé mýty a omyly, které se dodnes tradují a předávají na školách i v médiích. Každá z 26 kapitol je zakončena rubrikou „Mýty a realita“.
V kapitole „trest smrti“ uvádějí přesný počet popravených z politických důvodů. Nejde jen o éru Klementa Gottwalda, popravovalo se i později. Za Gottwalda 189, za Zápotockého 47, a za Novotného 12; z tohoto celkového počtu bylo popraveno také 13 komunistických funkcionářů, strůjců a zakladatelů „organizovaného násilí“ v Československu na počátku 50. let minulého století.
Poznámka: Dvojí metr třídní spravedlnosti
Pro neznalého čtenáře je zapotřebí vysvětlit, že na počátku 50. let šlo tehdy o výjimky, o vyřizování osobních účtů, které patří k technologii upevňování moci, tímto způsobem si upevňoval moc i Stalin, jak svědčí nesčetné procesy v průběhu celé jeho vlády. Jinak totiž ve společnosti ovládané komunisty platil dvojí metr. Říkalo se tomu třídní spravedlnost, a velmi záleželo, ke které třídě, vrstvě společnosti člověk náležel. Delikty se u velké většiny případů posuzovaly podle toho, zda viník byl či nebyl členem komunistické strany. To dokládají rozsudky z 50. let. Někdo byl souzen za sabotáž a jiný byl kárán za neplnění závazků. Pak mohl za stejný přestupek následovat lehčí trest. Podobně se třídní hledisko uplatňovalo v rámci socialistické zákonnosti, pro funkcionáře platily jiné směrnice než pro ostatní. Platilo to zcela jistě v 80. letech za tzv. normalizace, jak dokládá instrukce o potrestání komunistického funkcionáře, tehdy královehradeckého krajského tajemníka pro věci církevní, který zpronevěřil peníze určené na odměnu kněžím, kteří byli v kolaborantské organizaci „Pacem in terris“, katolické obdobě kolaborantské ekumenické křesťanské organizace, normalizační „Křesťanské mírové konference“. Zároveň měla tehdy českobratrská církev v každém seniorátě svůj mírový odbor a celocírkevní mírový odbor při Synodní radě – o tento neslavný evangelický kontext je zde zapotřebí „Abecedu komunismu“ doplnit.
S jako samizdat
Autoři popsali zajímavý příběh Jiřího Gruntoráda, který byl odsouzen na čtyři roky do vězení za výrobu a rozšiřování samizdatu. Jeho příběh ukazuje, jak se ze zvídavého čtenáře stal hledač a šiřitel kvalitní kultury, která měla velmi dobrou úroveň.
„Říká se: Samizdat byl pro své šiřitele jen jakousi kratochvílí, rozšiřovaly se tak sice zajímavé texty, ale skutečné knihy či časopisy samizdat nahradit nemohl.
Skutečnost: V samizdatu vycházela i klíčová díla české literatury, příkladem může být Morový sloup básníka a nositele Nobelovy ceny Jaroslava Seiferta. Sbírka vyšla roku 1973 v samizdatu, v cizině roku 1977 (v Kolíně nad Rýnem) a teprve roku 1981 oficiálně v Praze.“ (s. 167)
Po roce 1989 založil Jiří Gruntorád knihovnu Libri prohibiti, která obsahuje 38 000 knižních publikací, kromě toho časopisy a zvukové nahrávky – v Praze na Senovážném náměstí, pár kroků od Masarykova nádraží. Zde se také konalo uvedení Abecedy za přítomnosti autorů i zástupců brněnského nakladatelství Host, které Abecedu vydalo. Kniha je opatřena DVD – výběrem dokumentů z Abecedy.
Poznámka: O komunistickém chápání práva
Komunistický režim byl sice diktaturou, nicméně nebyl všemocný a vůbec se mu nezdařilo vytvořit nového člověka, novou společnost, nový humanismus. Marxističtí teoretikové o něm sice hovořili, ale jejich úsilí stálo na špatných premisách, jak ukazuje dílo Boženy Komárkové. Proto si museli od samého počátku až do konce vypomáhat násilím a zneužíváním práva. Komunistickým – třídním – a v tomto smyslu tedy novým, nově pochopeným a formulovaným systémem práva. Nové pochopení práva a postavení soudce si zakotvili v ústavě z 9. května 1948, od níž se pak odvíjely všechny další nespravedlnosti a nové zákony, včetně církevních z roku 1949. Nové pojetí práva legitimizovalo násilí, zasahování do vlastnických práv bez soudu atd., od roku 1950 do roku 1954 byli lidé bez soudu internování do pracovních táborů. Tato interpretace práva byla rozhodující v průběhu 50. let, proto mohlo přijít o zaměstnání přes 3 tisíce právníků, proto byla zrušena právnická fakulta v Brně, proto probíhaly čistky i na jiných fakultách, v Praze na právnické fakultě zůstali z původního stavu profesorů jen čtyři. Legitimizace nadřazenosti komunistických pravidel nad zákonem byla soudci respektována a ti v 50. letech soudili téměř bez výhrad tak, jak jim bylo předepsáno stranou. Ideová nadřazenost komunistické strany byla pak zdůvodněna novou socialistickou ústavou, která 11. 7. 1960 vyhlásila výlučné postavení a nadřazenost komunistické strany. Šlo o nadřazenost přímo segregační – nadřazenost byla vyjádřena formulací o „vedoucí úloze KSČ“, ostatní strany se staly druhořadými, stejně tak ostatní lidé – nestraníci. Proto vedení KSČ vyžadovalo, aby pouze straníci byli na vedoucích místech podniků, škol, médií a agentur, policie i armády – to respektovaly i filmové seriály, zobrazující běžný život lidí – včetně Jaroslava Dietla a jeho Nemocnice na kraji města. Proto je možné hovořit o nespravedlivém a zločinném komunistickém režimu.
Na okraj jedné diskuse
A proto je pochopitelnou reakcí na nespravedlnost minulého režimu i antikomunismus. U antikomunistů jde o legitimní odmítnutí komunismu a komunistického režimu. Spor se odehrává nikoliv kvůli předsudkům, nevzdělanosti či z touhy po pomstě, ale je veden v rovině diskuse o spravedlnosti, která souvisí s možností uskutečňování práva a lidských práv pro všechny a nikoli jen pro prvořadé, nadřazené či privilegované rodem, rasou, třídním a ideologickým zařazením. Komunističtí teoretikové a funkcionáři se fatálně prohřešili proti spravedlnosti právě tím, že nastolili nové pojetí práva, které jim dovolovalo nespravedlivé a nadřazené jednání. Alexej Čepička tuto novou interpretaci práva zastával a prosadil. Vědomě odmítl západní dělbu moci na výkonnou, soudní a zákonodárnou. Nebyl to nevzdělaný člověk, ani kdosi nahoře, na kterého se pak vzpomíná, že „jsme válčili za Čepičky a byla to občas i docela sranda“, podle jednoho spisovatele. Do jisté míry to sranda byla. Ale jen do jisté míry, zejména pro ty, kteří toto pojetí spravedlnost přežili právě díky svému typu humoru („Plány imperialistů zhatí naši vepři boubelatí“), na rozdíl od těch, jejichž krev křičí ze země docela jinou písničku. Komunistický režim jednal nespravedlivě, protože zneužíval právo dle svého třídně právního přístupu. Jistě právem soudil zločiny a kriminální delikty. Nicméně také legitimizoval zločiny některých privilegovaných a soudil také myšlení druhých, a jejich spravedlivé činy – a to byl největší omyl. To jsem chtěl ještě poznamenat na okraj jedné diskuse, která nedávno odezněla v Protestantu.
Luděk Navara, Josef Albrecht, Abeceda komunismu. Host Brno 2010, 236 stran, ISBN 978-80-7294-340-1