rozhovor s Janem Hrabinou (dokončení)
Váš vzor, odepřít vojenskou službu, mě tehdy v těch mých osmnácti fascinoval. Vím o lidech kolem sebe, kteří říkali, že taky odmítnou, ale pak si to rozmysleli. Já na to taky neměl, vojnu jsem prostě obechcal, opatřil jsem si modrou knížku. Nevíš, proč to říkám?
Naprosto nikomu nic nevyčítám, naopak, modrá byla asi zcela legitimní záležitost, akorát pro mě už ne. Člověk si jednoduše přizná, že se mu vojna příčí a na to jít do kriminálu nemá. To, že někdo řekl, že odepře, a pak nakonec narukoval či si narychlo sehnal modrou? Co na to říct… Možná to někdo plácnul v sedmnácti jako já, jako takový dobře míněný, ale zatim prázdný gesto, který pak při samotný volbě mezi vojnou a kriminálem neobstojí, protože je málo nosný. Zkus sedět za něco takovýho. Respektuju je, ale taky chápu, že když na sebe natáhli vojenskej mundůr, že aspoň na zlomek sekundy ucejtili v ústech nahořklou pachu selhání… S tím se prostě každý musí nějak vyrovnat sám. Je to svym způsobem prohra, možná trošku jiná než ta moje, ale prohra to je taky. Jako důležitý bych viděl, jestli se člověk dokáže tou prohrou vnitřně obohatit, třeba jestli tim pozná, na co v životě má, a na co ne. Jestli ho to postrčí někam dál, k pravdivějšímu a autentičtějšímu životu. A taky k větší pokoře. Každopádně proto moc neberu lidi, který jsou zásadový a pořád se berou smrtelně vážně. Dokud je to nic nestojí a nezaplatili za to, tak je to blábol, sebeklam. A tuplem to nemám rád z kazatelny.
Jo, kdysi jsme ještě s Petrem Kopsou a tuším ještě s Michalem Machatem strávili víkend u mě na chalupě a tys vyprávěl o svém pobytu na Borech. Jak se znám, mám dojem, že bych to v tom věku tehdy nepřežil. V čem spočívá tajemství přežití mezi zločincema, teploušema, šílencema, bachařema bez skrupulí – vím jsou tam taky slušní lidé, chodil jsem jako farář po revoluci do vězení, ale to nebezpečí je reálné právě kvůli těmto; a jak zvládnout tu nádeničinu dvanáct hodin denně ve strašném pracovním tempu u pásu na šatonech, s přísunem potravy na hranici podvýživy atd.?
Žádný tajemství neexistuje, žádnej univerzální návod. Každej musí najít svůj vlastní klíč. Třeba vazbu, jak už jsem řek, jsem snášel blbě. Jedenáct měsíců v kobce čtyry krát dva metry se třema až pěti dalšíma. Jen s některejma jsem našel aspoň trochu společnou řeč. Knížka jen občas, a to většinou děsná. Není ani možnost zalízt nebo otevřít dveře a vyjít aspoň na chodbu. Ponorková nemoc. Úplně jsem nesnášel způsob, jakým si jeden mukl, Jarda Jaroš, byl z Hradce Králové, dával lžíci s bryndou do pusy.
Na cely k nám dávali taky odsouzence k smrti, který čekali na výsledek odvolání u Nejvyššího soudu. Často, když od něj přišli, sbalili si svý fidlátka a bachař je odvedl naproti do speciální cely, kde už jen čekali, až spadne klec. Jeden, Franta Hrnčiřík, mi dal při kradmym loučení cigaretovou špičku. Pak už jsem se jen v novinách dočet, že absolutní trest na odsouzenym F. H. byl vykonán. Cigaretovou špičku mi pozdějc nějakej mukl ukrad. Tak mě napadá, že jednomu z nich to ale změnili na 25 let a právě letos, v roce 2003, by měl vyjít na svobodu. Tonda Vorel se jmenuje.
Stýskalo se mi po rodině, strašně, ta zeď byla naprosto nesnesitelná. Až tam mi došlo, jak silně jsem s rodinou spjatej. Utíkal jsem se k tomu, že jsem jim furt psal dopisy. Psát se smělo 1× za 14 dní 4 strany. Já jsem psal ostrou tužkou a na stranu A5 se mi vešlo 50 řádků a popsal jsem třeba 12–15 stran. Byl tam příběh, byla tam povídka nebo nějaký zamyšlení. Byl tam sen, jak se se ženou vracíme z jiskřivé zimní procházky, uvaříme si čaj s citronem, sedíme beze slov proti sobě u stolu, zkřehlé ruce obemknuté okolo horkého hrnku, ze kterého tiše a vlídně stoupá voňavá pára… Cenzorum se mě asi zželelo, protože tyhle romány a sny až na výjimky pouštěli. Tohle možná byl na vazbě můj klíč, že jsem dlouhý hodiny byl duchem za těma zdma, i když návraty zpátky mezi ně byly zlý. Takovej Tulák po hvězdách od Jacka Londona. Později jsem četl ve svědectví zavřeného francouzského odbojáře, Jacquese Lusseyrana, že představa, že moji blízcí venku žijí, zatímco já tady hniju, člověka spolehlivě ničí. Jedinou obranou je představit si blízké venku, tak jak jsou, a odkrojit od nich všechen prostor i volný vzduch, který je obklopuje, a zahrnout je vším světlem, který v člověku je. To je to, co dává vnitřnímu životu smysl.
Výkon trestu jsem odpykával v Plzni na Borech. Tam už úplně stejnej klíč neplatí. Tam už to pro mě bylo lepší. Z cely či spíš cimry, bylo nás na ní 20–30, se dalo vyjít aspoň na společnou chodbu. Hodně se makalo, 12, někdy i 16 hodin denně. Soboty, neděle. Byla to rasovina, to je fakt. Navíc šatony, tedy broušení bižuterie, byla sviňská a obávaná práce. Podzemní pracoviště plný jedovatejch zplodin, mokro, popálený a pořezaný ruce, zrasovaný celý tělo. Tempo? No, když jsem to viděl prvně, tak to vypadalo přesně jak v hodně zrychlenym filmu. Jako když přetáčíš video. Odejít na záchod? Vyloučeno, musíš to pustit po nohavici. Děláš v sestavě asi šesti lidí. Jeden na druhýho navazuje. Nestačíš a kazíš tak normu i ostatnim? Tady máš přes držku. Jirka Dienstbier, kterýho tudy vodili na práci v knihárně, říkal, že takhle přesně si představuje předpeklí.
Na druhou stranu, když se to člověk naučil, tak utikal čas rychleji. Mně bezduchá práce vyhovovala i v tom, že jsem vždycky nad něčím přemejšlel. Systematicky. Téma jsem si připravil už před šichtou. Jednou za 5 minut jsem nahnal tak 5 vteřin, po který jsem si uvolnil ruce, rychle jsem vytáh papír a tužku a heslovitě si udělal poznámku, abych to nezapomněl. Pak zase 5 minut zběsilýho kmitání, až jsem ušetřil další vteřinky. Během 14 dnů jsem se to pak snažil vtělit do dopisu. Zdeňka ty dopisy a někdy i motáky schovávala a já je pak doma před StB zasunul do nějaký skrýše a tam je ožrali potkani. A ty zbytky se bojim otevřít, abych nezjistil, že jsem psal pitomosti…
Bachaři, teplouši, zločinci? Je fakt, že moc tzv. slušnejch lidí tam nebylo. Třetí úsek na Borech, kde byli šatonáři, tam se i muklové obvykle dostali až za trest z jinýho oddílu nebo jiný věznice. Takovej trest v trestu. Rovnou z civilu se tam dostali spíš za vážný a opakovaný zločiny. A pak my, některý politický.
Politický ale jinak dohromady nedávali jako třeba v 50. letech. Každej jsme byli jinde. Třeba Honza Litomiský zvanej Luther nebo Petr Pospíchal nebo Franta Lízna byli sice taky šatonáři, ale na jinejch chodbách. Mezi námi už byl katr. Ostatní byli úplně jinde, zmíněnej Jirka Dienstbier na II. úseku na knihárně, Václav Havel a snad i Dominik Duka na I. úseku v prádelně.
Občas se naskytla příležitost se vidět a krátce spolu mluvit, třeba když jsme se sešli u výměny prádla v prádelně. Seděli jsme na hromadách prádla a s ubalenejma cigaretama diskutovali, jak formulovat a propašovat ven nějakej text, kterej by zazněl v Madridu při konferenci OBSE o dodržování lidskejch práv. Nebo smolili dopis Billy Grahamovi, kterej byl tehdy v Československu a před celym světem velebil normalizovanej stát i církev a popřel jakoukoli nesvobodu. Ovšem taky jsme zdrbli, co se kdo dověděl při návštěvách příbuzných a co kdo vyčetl mezi řádkama v Rudym právu. Někdy to byla sranda. Sešli jsme se třeba pod záminkou, že jsme se při nějaký tzv. celoústavní akci, kdy bylo výjimečně volno – třeba na nějakej státní svátek či na Velikonoce, přihlásili do sportovního zápolení. Já se hlásil na skok do vejšky, Havel na vrh koulí a tak. Pak jsme stáli někde v koutku dvora a kuli pikle, dokud nás neprokoukli a nerozehnali.
Ale to jsem se chtěl trochu vytáhnout a odbočil jsem. Prostě člověk byl opravdu mezi běžnejma muklama. Klíč k tomu, jak s nima vyjít, taky neexistuje. Platilo, že politický nebyli moc oblíbený, spíš to bylo člověku k tíži. Politický se prej cejtili jako něco lepšího. Tenhle problém já neměl, a tak mě postupně vzali mezi sebe. Pochopitelně jsem se tam mockrát porval, přišel o pár zubů a v devíti z deseti rvaček jsem dostal nakládačku. Ale, a to je spíš pro sociologa, platila tam jakási nouzová etika, jakýsi místní pravidla hry a žebříček hodnot, by pokřivenej. Žádný, že muklové držej při sobě a táhnou za jeden provaz proti bachařum třeba. Poměrně dost se bonzovalo, i když se tim děsně opovrhovalo. Beze všech skrupulí tě někdo obral o poslední tvý věci, jako mě třeba. Lsti byly na dennim pořádku. Čest, poctivost, hrdost či důstojnost člověka v tom našem pojetí tam moc místa neměly. Ale snažil jsem se porozumět tomu, proč takto, a ne jak by se slušelo a patřilo.
V naprostý většině jsem byl mezi Cikánama a nakonec jsme spolu vycházeli přátelsky a se vzájemným respektem a s ochotou vzájemně si naslouchat. To se uvařil čaj magorák a jely se hanyky. Tedy takovej pokec. Byla to směs vyprávění, ženský, bohatýrský historky, šlechetný činy, divoký mejdany, spravedlivá msta, vymlácený hospody, dva litry rumu na ex a tak. Zpola to bylo vymyšlený, ti kluci toho moc ani prožít nemohli, furt seděli. To ale vůbec nevadilo. Občas jsme se přitom dostali třeba k víře nebo k politice a pokecali i o podstatnejch věcech. Jeden čas jsem na naší chodbě dělal knihovníka, snažil jsem se je přitáhnout ke knížkám. Když četli něco krásnýho, tak tím sami byli na chvilku krásný lidi. Nejradši četli pohádky. Pokud teda byli gramotný.
Co mě udivovalo, že Cikáni nevěděli nic o svý historii. A já jakbysmet. Pojal jsem tedy nápad, že jim něco o nich samých připravím. Miloš Rejchrt tehdy poslal po Zdeňce dostupnou literaturu, bachař to schválil a já o měsíc později Cikánům na mapě ukazoval, kde původně žili, odkud a kam během staletí migrovali. Odkud se vzala jejich muzikálnost, kde přišli k lásce ke koním a jak do svého jazyka vstřebávali slova zemí, kudy procházeli. Otvírákos, zachódos apod. Romské mýty, ale i holocaust. Přizpůsobil jsem to jejich myšlení, občas jsem si přibásnil. Jako celek to byla jedna velká pohádka, ale sklidilo to úspěch. Pak jsem se dokonce doslechl, že bachaři to dostali jako povinnou četbu.
Snad proto, že jsem s muklama vycházel zadobře, nestalo se, že by mě někdo nutil, abych posloužil jako intimní náhrada. Jelo v tom ale jinak kupodivu dost lidí, někdo z donucení, často ale dobrovolně. Třeba i lidi, na který venku čekala žena nebo dívka. Na tom se asi nejvíc ukazovalo, jak to prostředí bylo surový a citově ledový.
Bachaři tam chodili jako do práce. Pro někoho jsme byli jen vězeňský číslo – jinak nás nerozlišoval a ani se nedivim, my všichni šedý mundůry, popelavý propadlý ksichty a vylepaný hlavy. Jako když vejdeš do kurníku, všechny slepice ti splývaj v jednu neosobní hmotu. Někdo se tam ulejval, jinej si hojil mindráky. Někdo byl zase zákeřnej a podrazáckej. Někdo ranař. Ale i některý z nich s náma tu nouzovou etiku sdíleli a měli svéráznej smysl pro spravedlnost. S takovejma jsme se vzájemně respektovali, pokud obě strany dodržely ty nepsaný pravidla hry.
A když se ptáš na jídlo, tak hlad tam docela byl, navíc jídlo bylo málo vydatný na tak vražednou práci. S tim jsem se ale vyrovnal nejlíp. Taky jsem zhubnul ne víc jak o 5–7 kilo, zatímco běžný bylo 20–30 kilo.
Jak to vidíš s vojenskou službou dnes? Je jiná konstelace? Je to dnes čestná povinnost trénovat se na zabíjení ve jménu případné obrany demokracie?
Jiná konstelace. Je snad lepší alternativní možnost absolvovat úplnou civilku. Za pár let budou na vojně jen profíci. Vojenskou službu vidim ale stejně zhovadilou jako vždycky, a nikdo mně to nevymluví. O žádný čestný povinnosti nevim. Vim akorát, že násilí plodí jen další kolo násilí. Válka na Balkáně, chystaný tažení proti Iráku, to je jen nejsnazší cesta, jak se vypořádat s problémama. Přitom to ty problémy nikdy nevyřeší, jen se zadupou do země, aby pak vyrašily zase někde jinde a vrátily se nám jako facka. Navíc kolikrát jsme se my sami na vzniku těch problémů podíleli? Rusové přepadli Afghánistán, a vyvolali doslova hrdinný odpor Mudžáhidů, který byli podporovaný některejma demokratickejma zeměma. Rusové odtáhli a v Afghánistánu se nakonec rvaly mezi sebou různý frakce. Vyklíčil středověký fundamentalistický Taliban a silná větev nadnárodního terorismu, proti kterýmu se teď ve stejný zemi zakročuje. Podobně Američani třeba podporovali Irák ve válce proti fundamentálnímu Iránu, kde se mimo jiný popravovalo jak na běžícím páse. A my všichni jsme mlčky o něco později koukali, jak tentýž Irák ve své zemi masakruje plynem Kurdy. Terorismus je hrozba, já vím. Akorát ale opakuju, teď se jen vrací jako bumerang i naše vlastní selhání. Je omyl myslet si, že to vyřešíme nějakým bombardováním. Bush vyhlásil jakousi osu zla, kterou je třeba zlikvidovat. A pak už snad bude ráj? Ale osa zla přece vede napříč každým z nás.
Demokracie by spíš měla hledat cestu, jak bludný kruh násilí prolamovat.
Trochu jsem se pozastavil, když Bush někde řek, parafrázuju, že „je nutné lidem vysvětlit, že naše hodnoty nejsou hodnotami americkými, ale hodnotami, které nám dal Bůh.“ Trefil hřebík na hlavičku, teď jistě všichni pochopí, jaké dobrodiní se jim děje. Třeba ona žena, které Bush, tehdy guvernér státu Texas, přes apely celýho světa neudělil milost a poslal ji na popraviště se slovy „Bůh jí buď milostiv“. Podobně jsem se teď pobavil, když americká poradkyně pro národní bezpečnost Condoleezza Rice prohlásila, že Irák se chová nečestně a nepoctivě, protože porušil rezoluce OSN, nespolupracuje s inspektory a zbraně hromadnýho ničení určitě někde schovává. Lže nám a proto si zasluhuje potrestat. Baci baci na zadeček. Řekl bych, že Irák, resp. Saddám Husajn se chová přesně jako muklové na Borech, lstivě a nějakou čest či co má na háku. Úplně vidim svýho spolumukla, kterýho jsem měl strašně rád, Josefa Ščuku, zvanýho Jampůr, jak se tomu směje a neméně lstivě dosahuje svýho v krimu. Saddámův hodnotovej žebříček je prostě nastavenej trochu jinak, podobně jako muklův na Borech.
Saddámovi se zatim kromě tzv. nečestnosti a neochoty radostně spolupracovat ale nic nedokázalo. Rozvědky sice tvrdí, že ty zbraně má. Proč se ale po mně chce, abych věřil rozvědce, proč se po mně chce, abych na ni dal? Noviny mi pořád předkládaj něco k věření, i v domácí politice, na základě něčeho neveřejnýho, na základě nějakých zákulisních drbů či kuloárových informací. A podle toho mám zaujmout svý stanovisko a přiklonit se k něčemu?
Ale dost. Jsem přesvědčenej, že Saddámův režim totalitní je a že zbraně hromadnýho ničení nejspíš má. I kdyby se to prokázalo, neospravedlňuje to válku proti Iráku. Válka prostě neni ospravedlnitelná. I když se budeme zaštiťovat, že tim jen chráníme nevinný holý životy před akutnim a zkázonosnym nebezpečím zbraní hromadnýho ničení. Že to je ve jménu obrany demokracie. Abych se tim vrátil na začátek tvý otázky.
A co říkáš tomu, že některým odpěračům z dob komunismu byla prý odepřena rehabilitace? (Vím o tom jen z Alešova článku.)
V novinách jsem se dočetl, že jednomu odpírači, jehovistovi Vladimíru Waisemu, odepřeli rehabilitaci a že Nejvyšší soud už nebude vycházet vstříc odpíračům vojenské služby z náboženských důvodů, kteří žádají o rehabilitaci. V tuhle chvíli o tom nic nevim, vyšlo to v novinách v říjnu loňskýho roku den poté, co mi umřela máma a měl jsem jiný starosti. Každopádně ale po tom půjdu, abych zjistil co nejvíc. Můj první pohled je, že verdikt soudu je absurdní. Jehovisti jako jedni z mála odmítali přísahat věrnost komunistickýmu režimu, šli za to opakovaně do kriminálu. Odmítli z náboženských důvodů, ale de facto to byly důvody politický. Otevřený náboženský postoj stejně jako jakýkoli jiný svobodně vyjádřený postoj byl postojem politickým. Protože to režim usvědčovalo z intolerance, z pokrytectví a ze lži. V tomto smyslu to režim i ohrožovalo. Za totality bylo prostě všechno politikum a vyčlenit z toho jehovisty je směšný.
HOWGH. Domluvil jsem.
HOMBRE
Otázky kladl Petr Pazdera Payne