V Protestantu 9/02 brousí pan Morée ostří kordu, jímž posílá v osmi strofách k zemi Stanovisko Sdružení historiků České republiky, týkající se odsunu sudetských Němců. Cyrano svého protivníka v paláci Bourgignonském udolal během čtyřikráte osmi strof a jednoho poslání. Jeho balada byla, jak praví literární kritici, duchaplná a vtipná. Těch několik bodů, napadajících autory i obsah Stanoviska, nemá Cyranovský švih a v mnohém ani nesleduje pohyb protivníka. Podle mého soudu mu chybí i ono závěrečné poslání. Po přečtení Stanoviska i reakce pana Moréeho si nemyslím, že by nejvíce ran utržilo Stanovisko samé, spíše to vypadá, jako by některé výpady končily na té straně, ze které byly vedeny.
Je to podle mého soudu problematická reakce: Nevede polemiku s textem Stanoviska samotného, ale s interpretací tohoto textu, jejímž autorem je sám kritik. Své výhrady shrnuji do osmi bodů, které odpovídají osmi bodům zmíněné kritiky uveřejněné v Protestantu.
1) Názor, že Sdružení historiků České republiky jedná tak, aby vyvolalo dojem, že zastupuje všechny historiky žijící a pracující v naší republice, je sice zajímavý, ale ani samotné prohlášení, ani jakýkoliv materiál samotného sdružení k němu neopravňují, protože nic takového netvrdí. Stejně zajímavá je myšlenka, že by se pod Stanovisko Sdružení měli pro transparentnost podepisovat všichni jeho členové. Jenže: Seznam členů je veřejně přístupný na webových stránkách tohoto Sdružení, nedaleko od místa, kde je umístěno ono kritizované Stanovisko. Kdybychom chtěli, aby se pod stanovisko každého zájmového nebo třeba i profesního sdružení nepodepisovali pouze osoby pověřené, ale všichni členové těchto sdružení, vypadali bychom nakonec jako příslušníci papírenské lobby.
2) „Sdružení historiků ČR totiž sugeruje, že existuje jednotný výklad českých dějin. … To znamená, že dějiny nejsou předmětem diskuse“ píše pan Morée v reakci na dokument, který je uveden mimo jiné i slovy: „Svým vyjádřením chceme na toto nebezpečí upozornit a uvést několik orientačních bodů pro příští diskusi“. Ve Stanovisku není zmínky o autorizované podobě a jednotném výkladu. Pan Morée tu bojuje s vlastní interpretací založenou na selektivním výběru kritizovaného textu. K poznámce o prvcích totalitárního myšlení bych rád podotknul, že právě totalitární žurnalistika vynikala ve schopnosti kritizovat tím ostřeji, čím slabší byly argumenty z hlediska faktického.
3) Stanovisko reaguje na texty, které v médiích (jak v novinách, tak v TV či rozhlase) odezněly počátkem roku 2002. To, že jsou některé z nich z historického hlediska hodně utilitárně pokroucené, je možné doložit. Stanovisku, které je pojato jako reakce na tyto texty, lze stěží podsouvat odsudek těch, kteří s ním nebudou souhlasit. Stanovisko netvrdí ani nenaznačuje, že ten, kdo by s ním nesouhlasil, je amatérský vykladač. Amatérskými vykladači Stanovisko nazývá ty, kteří účelově přehodnocují dějiny, aby v nich našli argumenty k podpoře svých momentálních programů a cílů. Mezi výrazy „nesouhlas se Stanoviskem“ a „účelové přehodnocení dějin“ vidím opravdu velký rozdíl. Musím také dodat, že exkurzu na půdu přírodních věd nerozumím – takto charakterizovány poněkud zavání dogmatismem, kterému jsou zejména přírodní vědy opravdu na hony vzdáleny.
4) Nevím, jestli patří k práci historiků také popis dějin, které se nestaly, což je nedostatek, který pan Morée Stanovisku vyčítá, případně zda patří k historické práci označování dějin etickými znaménky – toto je dobré, a toto naopak špatné. Kritik zapomíná v tomto bodě říci k A také B – tedy, že absence kritiky je ve Stanovisku doprovázena absencí pozitivního hodnocení jednotlivých faktů.
5) Konstatování etnické nevyváženosti a nespravedlnosti situace ve středoevropském prostoru je skutečně zatíženo oním subjektivním pojmem „spravedlnost“. Pokud pan Morée ví o periodách, kdy bylo soužití etnik vyvážené, bylo by dobré, aby to uvedl, pokud o nich neví, pak zřejmě chápe „spravedlnost“ velmi podobně jako ti, kteří Stanovisko formulovali. Jak zmíněno již výše, Stanovisko v sobě nezahrnuje prohlášení, která by jej povýšila na úroveň vše vysvětlujícího textu, naopak sděluje, že chce přinést několik bodů, které by mohly být užitečné při diskusi nad otázkami odsunu sudetských Němců.
6) V tomto bodě je kritika založena na chybném uvedení textu, věřím, že ne utilitárně – kritik napadá tvrzení, že Habsburská monarchie byla jasným agresorem, zatímco ve Stanovisku stojí: „Rakousko-Uhersko bylo (za intenzivní podpory Německého císařství) prvým agresorem…“ – výraz „jasný“ má interpretativní konotaci, zatímco výraz „prvý“ je pouhým popisem stavu. Na základě prostého popisu stavu je problematické dovozovat mravní hodnocení takového stavu.
7) Tvrzení: „transfer se stal nedílnou součástí demografických, politických a mezinárodně-právních proměn poválečné Evropy a byl potvrzen postupimskou konferencí…“ neobsahuje žádnou formulaci, která by ospravedlňovala výklad, že šlo o nevyhnutelnou součást výsledků druhé světové války. Stejně jako v předešlých případech, nezahrnuje v sobě – jak naznačuje kritika – mravní hodnocení. Chtěl bych ještě k tomuto bodu říci, že Stanovisko popisuje odsun jako výsledek proměn poválečné Evropy, nikoliv jako výsledek složitého soužití Čechů a Němců.
8) Stížnost na selektivní výběr informací je – v textu pana Moréeho – poněkud obtížně pochopitelná. Pan Morée si klade otázku, proč v bodě, který je uveden slovy „Československo zajisté nebylo státem dokonalým“, je první republika idealizována – o tomto úvodu kritizovaného bodu se jaksi selektivně nezmiňuje. Dále je zde vyslovena myšlenka, že podpora odsunu ze strany spojenců byla „údajná“ – opět bez širší argumentace. Myslím si, že podpora se obvykle vyjadřuje také formou podpisů různých dokumentů. Pokud nejsou podpisy pod závěry z Postupimské konference pouze údajné, ale skutečné, je takové zpochybňování bez další argumentace opravdu problematické. Je jistě možné diskutovat o tom, která z mocností byla v této podpoře chladnější a proč, nicméně taková diskuse nic nezmění na faktu, že formálně podpora dána byla.
Bez zajímavosti také není hodnocení Stanoviska jako dokumentu posvěcujícího politiku. Vůči politice se Stanovisko vymezuje těmito slovy: „…novináři, publicisté, politici a další ochotníci se opět jednou zmocnili dějin jako útočné zbraně…“ – Obvykle se takovými výrazy politika „neposvěcuje“.
Celá reakce obsahuje hodně silných slov: sugesce, agresivita, totalitní myšlení, odvaha. Zdá se mi, jako by tato silná slova měla zastírat poměrně slabou konstrukci, na které kritika spočívá. Rád bych si přečetl kritiku zmíněného Stanoviska zaměřenou na to, jestli jsou uvedená fakta správná, zda nemají nějakou značnou protiváhu ve faktech ve Stanovisku Sdružení neuvedených, případně konkrétní polemiku s úvodem nebo závěrem Stanoviska, které již určitým způsobem hodnotí celou situaci. Taková kritika vede možná k dialogu a třeba i k akceptování názoru kritikova. Nemyslím si ale, že kritika, která vyjadřuje spíše despekt k autorům kritizovaného textu aniž by přinášela konkrétní fakta, je z jakéhokoliv úhlu pohledu přínosná.