Ad: Osm tezí Komenského fakulty
V ET-KJ vycházejí již druhý rok paměti Josefa Smolíka, někdejšího děkana KEBF. Paměti jsou jednostranné jako žánr, Smolíkovy vzpomínky ovšem obsahují nemálo kontroverzních tvrzení. Přesto redakce ET-KJ zatím nedala prostor těm, kdo na určité úseky těchto pamětí reagují. Příspěvek Jana Šimsy ovšem otiskujeme i proto, že představuje zajímavou pamětnickou sondu do církevně-fakultního dění 70. let. red.
Jubilejní (50.) pokračování pamětí Josefa Smolíka je pozoruhodné tím, že výslovně vzpomíná na rozpory, které byly v církvi, na fakultě i v celé společnosti v době první normalizace a které jaksi přetrvávají, takže se i dnes ještě ozývají – zvláště ve spojitosti s osmi tezemi – „slova, která patří do studené války“. Nepíše však, kdo ta slova pronáší, ani z jaké „strany“ přicházejí, jen závěrečnou větou naznačuje, jak „studenou válku“ ukončit. Větička zní: „Lituji toho.“
Ke studené válce patřilo, že se dějinné události přizpůsobovaly při interpretaci polemice, že se říkala polopravda a že se některá jména i celé události zamlčovaly. Tím se bránilo rozhovoru a brání dosud. Proto je i dnes těžké, aby se bratří a sestry, kteří „chodí k večeři Páně“ dokázali „sejít, promluvit spolu, třeba od plic, vyznat své zpronevěry, odpustit si, přijmout jeden druhého a na tu věc více s výčitkami nevzpomínat, aby se mohla rána zacelit“.
Pokusil jsem se o to v roce 1977, kdy byly teze s rozsáhlou politickou předmluvou předány státním orgánům, a tím poskytnuty i veřejnosti. Navštívil jsem děkana fakulty, bratra Amedea Molnára, vyjádřil ochotu o tezích diskutovat a projevil přesvědčení, že k takovému rozhovoru přijdou i naši společní přátelé, a se jakkoli rozcházíme v hodnocení situace.
Amedeo se mi vysmál a řekl asi toto: „Snad nechceš, abychom s tebou nebo s vámi nad takovým cárkem papíru, který si od nás vyžádalo ministerstvo, vedli vážný rozhovor? To přece není možné!“ Dále jsme o tom nehovořili a mluvili o jiných věcech, které nás oba zajímaly.
Zastavil jsem se hned za Slávkem Ondrou, který byl rodinným přítelem, ještě bližším než Amedeo, Slávek kázal při naší svatbě, křtil oba syny, přitom vždy kázal a promluvil ke sboru, kde jsem působil. Slávek se však vyjádřil podobně jako Amedeo, jen ovšem se o charakteru papíru, na němž byly teze psány, vyjádřil tak šťavnatě, že by to Kostnické jiskry nemohly ani otisknout. A to bych nerad!
Z rozhovoru s oběma o trochu staršími přáteli jsem vyrozuměl, že čas rozhovoru ještě nenadešel, že se musí nejprve něco stát, že nás na obou stranách musí zasáhnout osvobozující slovo-událost, abych mohl ve svobodě víry (naděje a lásky) vyjádřit, proč považuji tyto teze (i dnes) za porušení přikázání Ex 20,16 a předmluvu za neuposlechnutí apoštolovy výzvy Ef 4,25.
Pokusil jsem se, přes varování otce Jaroslava Stolaře (říkal jsem mu tak a on mně „synu“ od jednoho konventu pražského seniorátu), navštívit kvůli tezím Synodní radu. Ale tam mě ani nepustili! Dvanáct let jsem tam nevstoupil! Až na jaře 1989, kdy už „čas oponou trhal“, ale bratří byli stejně neoblomní, ba tvrdší a arogantnější než oba fakultníci, kteří zůstali přáteli.
Později, již v komisi pro mapování cesty církve po roce 1991 jsem mohl číst a debatovat o dopisu Petra Pokorného, z něhož jsem rozpoznal, že nezná celek, tj. teze tak, jak byly předány úřadům, a tím veřejnosti (arci ovšem omezené, kdo nebyl disident tak neměl přístup k informacím, pokud o ně neusiloval). Navrhl jsem, aby komise vzala dopis Petra Pokorného na vědomí, ale nepokoušela se na něj nějak odpovědět – musela by se otevřít otázka, proč byla redakce v roce 1977 „dvojí“ a dostali bychom bratry a přátele, kteří tento bezcenný cár papíru považují za theologické vyznání nebo vůbec něco hodného jakékoliv pozornosti slušných lidí, do prekérní situace.
Teď se otevřela Smolíkovým startem možnost celek dopisu tj. i s předmluvou znovu uveřejnit (vyšly v Protestantu č. 8/1997) a nad celým textem vést rozhovor, po němž bratr a přítel Smolík znovu volá. Ne ovšem uspořádat nějaké jen fakultní táčky, na něž se pozve jen někdo a o nichž se nevydá ani zprávička v tisku.
Smolíkův text nevystihuje skutečnost tím, že nedodržuje sled událostí. Například: útok pana Karla Hrůzy proti ČCE je nutno datovat rokem 1971, kdy se na půdě ÚV KSČ střetl s panem ministrem Brůžkem, který přišel s tezí, že normalizace na půdě církví úspěšně proběhla a že všechno je v pořádku. Pana Hrůzu to rozběsnilo a požádal Státní bezpečnost o pomoc. Ta se pokusila rychle sehnat nějaký materiál proti evangelíkům. V únoru toho roku sňal opatrně a odpovědně student Jan Kozlík obě vlajky z budovy semináře se slovy: „Není co slavit“, složil je a odevzdal paní Zahradníkové k uložení. Ta pak do protokolu vypověděla, že byla panu Kozlíkovi vděčná, že to udělal za ni, že už bylo pozdě odpoledne a vlajky se měly snímat.
Tezi o tom, že Jan Kozlík „strhl sovětskou vlajku z domoviny“ vymyslel vyšetřovatel na základě výpovědi jednoho pracovníka fakulty, který v „nouzi“ vypověděl, že se postaral o nové vyvěšení jen československé vlajky, protože sovětská měla poškozenou žerdičku. (Samozřejmě, že neměla). Z toho pak vznikl pokus obvinit Kozlíka z urážky vlajky našeho spojence. Dalším vyšetřováním tato verze praskla jako bublina, synod se za Kozlíka na můj návrh postavil a fakultu pochválil, že dbá o to, aby činy studentů pro svědomí byly spravedlivě posuzovány i nadále.
Mezitím však došlo v celé společnosti k rozsáhlému zatýkání a také studiu zabavených strojopisů a dokumentů. Někdejší konfirmand Viktora Hájka (jak jednou uvedl na poradě disidentů svůj příspěvek) Milan Hübl s přáteli vydával strojopisný časopis, v němž byla i podrobná zpráva o 17. synodu (27.–30. 10. 1971). Následovalo rozsáhlé zatýkání též na základě odposlechu bytu Hejdánkových, v němž se řada synodálů scházela k poradám a předávaly se samizdaty, včetně Hüblova časopisu. 8. 11. 1971 byl zatčen Ladislav Hejdánek (jeho žena byla brzy propuštěna, ale obviněna), dále historik evangelického původu z Proseče Jan Tesař, 9. 11. 1971 Jaromír Dus, kurátor Jan Novák, JUDr. Jiří Jirásek a další. Pan Hrůza měl konečně proti ministrovi Brůžkovi argumenty, že „za vším jsou evangelíci“, ale měl proti němu i banální obvinění. Ke lstem dějin patří, že právě v den, kdy se za ministrem vypravila církevní a fakultní delegace, aby mu slavnostně předala doposud vydané překlady Písma svatého, byl ministr Brůžek odvolán a podroben stranickému i policejnímu vyšetřování.
V prosinci byl zatčen Vlastimil Sláma, předseda Svazu duchovních a obviněn z docela jiných, opět vykonstruovaných činů, Janu Dusovi byl odňat souhlas pro prohlášení 16. synodu 7. 2. 1972, 27. 10. 1972 byl souhlasu zbaven Miloš Rejchrt, Vladimír Kalus 1. 11. 1972 a Jan Šimsa 28. 2. 1973.
Zařazením těchto událostí do doby po Chartě s jakousi nepřesností patří vzpomínky Josefa Smolíka do období studené války. Neinformovaný čtenář může dojít k názoru, že se nelze divit úřadům, že trvaly na vyloučení studenta, který strhl sovětskou vlajku, nota bene po Chartě. S Janem Kozlíkem se nesolidarizoval nikdo z fakultní rady, ale student před závěrečnými zkouškami Aleš Březina. Toho vyloučili profesoři bez jednání a bez přímého pokynu úřadů ze studia také. Ač mezi sejmutím vlajek (obou) a tvrdým celoživotním postihem obou studentů uběhl skoro rok.
Větu, že „jsme se nikdo nezmohli k protestu nad vyloučenými studenty“ nelze doložit fakty. Přece ty studenty vylučovali sami profesoři, arci někteří pod nevybíravým nátlakem pana Hrůzy a jeho pochopů.
Vyloučením studenta Jana Tydlitáta v roce 1976 (před Chartou!) byl pohoršen i ostřílený Slávek Ondra. Není mi ovšem jasné, co proti tomu sám udělal. Faráři Janu Dusovi (st.) a pak mně s rozhořčením vykládal, že bohoslovecká fakulta vyloučila studenta pro modlitbu za vězněného přítele a bratra. I synodní rada se pro tento blasfemický trest vyslovila souhlasně s odůvodněním, že synodní senior se sice také modlí za vězně, ale nikoho nejmenuje. Jeho příklad je závazný pro všechny členy církve.
Nicméně považujme odstavec Smolíkových pamětí za odvážné gesto, po němž může následovat diskuse. Dík patří i redakční radě, že k tomu dává prostor a hlavně, že neumluvila Smolíka, aby o „žhavých“ otázkách raději ani nepsal. Smolíkův argument o vážnosti vysluhování svaté Večeře a o jejím místě v církvi sedí.
1. 12. 2002