Usilujeme-li předávat víru, narážíme od propuknutí televizního věku vždy znova na překážku – na úbytě zachází schopnost naslouchat. Posluchači přestávají poslouchat kázání (neřeším teď, zda jim to občas není ku prospěchu), děti přestávají poslouchat vyprávění a dožadují se videa či alespoň flanelografu. Kde se opět učit naslouchat?
Literární kritik Josef Mlejnek se Proglasu č. 6–7/02 věnuje brněnskému Divadlu U stolu. Vzniklo na sklonku normalizace se záměrem představit prostřednictvím scénického předčítání díla tehdy nevydávaných autorů. Mlejnek oceňuje, že divadlo už svým názvem „navozuje slavnostní ozvláštněnost, jakou mívala intimní rodinná čtení Svatého písma, ale i světských sapientiálních knih“, a tak obnovuje naši schopnost soustředěně naslouchat. I když ve svých pozdějších inscenacích (např. Dostojevského Sen směšného člověka) užívá divadelnějších postupů, přece důraz na slovo a naslouchání zůstává zřetelným východiskem. Připomeňme vděčně, že v mezičase, kdy se Divadlo U stolu odmlčelo (1990–1998), přijímal jeho hlavní protagonista, herec a režisér František Derfler, pozvání předčítat texty při uvádění jednotlivých svazků Spisů Boženy Komárkové. I tehdy jsme mohli zaslechnout, že „Derfler dokáže vždy přesně odlišit podstatné významy, jichž bývá často několik a prolínají či spíše prokmitávají událostmi hned v několika rovinách.“