Začněme upozorněním, že označovat presidentské dekrety přídomkem Benešovy je nevěcné. Pokud jde o ty, jež se vztahují na Němce v ČSR, navozuje se tím dojem, že Edvard Beneš byl iniciátorem a pachatelem jejich vyhnání, zastírá se historická skutečnost, kterou vyjádřil poslední větou své práce Tchechen und Deutsche 1939–1946 J. W. Bruegel:
Hrobař sudetoněmectví se jmenuje Adolf Hitler.
Pokračujme objasněním slabin výzvy Stop nacionalismu z 8. dubna. Presidentské dekrety nepřipravily půdu pro násilné vysídlení sudetských Němců, byly epilogem dřívějších rozhodnutí, dřívějších důvodů. Stejně tak jejich případné zrušení, byť jen od nynějška, neslibuje konečné řešení sporů. Platí, nač upozornil Jan Křen již 6. 1. 1999: Nemůžeme být tak lhostejní, abychom si mysleli, že jsme v tuto chvíli schopni spolehlivě předvídat všechny možné právní i jiné důsledky, jež by zrušení presidentských dekretů mohlo mít.
Tím méně lze jedním dechem jmenovat jako to, o čem je třeba v české společnosti vést debatu, dekrety presidenta republiky a násilné vysídlení Němců z ČSR. Naopak nutno jasně odlišit: Debata o dekretech má smysl pouze pro uplatnění restitučních nároků. Může jít tedy jen o roztočení nového kola českoněmeckého sporu.
Jestliže Stanovisko pléna sudetoněmecké rady k sudetské otázce z 7. 5. 1961 (20 bodů) žádá mimo jiné náhradu utrpěných škod a tento požadavek restituce zůstává součástí stanov sudetoněmeckých organisací (LtN 21. 4. 2002 o letošním X. českoněmeckém setkání v Jihlavě), pak nesnadno se divit, že nejen čeští nacionalisté se ptají, zda nynější sudetští Němci chtějí zpět nějaký majetek. Bez odpovědi mají to rozhovory o dalších aspektech těžké.
Naproti tomu debata o násilném vyhnání Němců z ČSR je nezbytná pro naše soužití s Němci, v sousedství i u nás. Peter C. A. Morée má pravdu, když kritisuje český postoj, jenž poukazem na německou odpovědnost (na příčiny), přechází odpovědnost českou (za následky). Historie nikdy není slepým automatismem, jímž události běží jedna za druhou bez odpovědnosti jejich aktérů za každou z nich.
Prosadit tuto diskusi v české společnosti ztěžují naši antinacionalisté, (jak je označuje Jakub Patočka, LtN 1. 4. 2002). – Zamlčovalo se, a jen postupně se přiznávalo, že v demokratickém Německu jsou i nacionalisté, že sudetoněmecká sdružení mají restituční požadavky, že jsou podporována vládními činiteli.
Výsledkem byl růst nacionalismu českého.
Klíčovou otázkou je, proč a jak ztroskotalo soužití české většiny a německé menšiny ve společné vlasti. Peter C. A. Morée se mýlí, když říká, že žádný pokus o to se neuskutečnil. Byl to pokus o obnovení českého státu v rámci habsburské monarchie i pokus v rámci československé demokracie. Na neúspěchu jistě mají vinu i Češi. Avšak v kritických okamžicích rozhodující většina politické representace Němců v českých zemích vždy odmítla samu myšlenku existence v jednom státě s českou většinou. Otázce, zda se Němci mohli identifikovat s mladým státem, předchází otázka, zda chtěli.
Fakt, který nelze pominout, je exponovaná poloha českého národa. Octl se vklíněn v německé osídlení a byl považován za střelu, jež uvázla v těle Matky Germánie. Konečné řešení české otázky se pro případ Hitlerova vítězství dostalo mezi reálné možnosti.
Peter C. A. Morée není práv problému, když u Slova Synodu ČCE vidí v jeho odkazu na historické skutečnosti ideologické ospravedlnění odsunu. Nezávisle na stanovisku k vyhnání Němců debata o tom se historii od mnichovského diktátu vyhnout nemůže.
Rozpoznání a přiznání, že nebylo naším vítězstvím, když jsme se německé menšiny zbavili, že se nemáme čím pyšnit, ale mnohem spíše takového vyústění litovat a za ně se stydět, si v české veřejnosti vyžádá ještě mnoho úsilí. Hlavní proud sudetoněmeckých krajanských spolků a nynější kampaň proti dekretům tomu nepomáhají.
15. 8. 2002