Na rozdíl od amnézie, což je ztráta paměti, je amnestie udělení milosti, tedy akt státu, který trestá a který se také může uloženého nebo hrozícího trestu vzdát. Zrušení ještě neuloženého trestu se zve abolice. Až na výjimky je právo amnestie v rukou hlavy státu, u nás prezidenta. Tedy ne vinu zapomenout, ale upustit od jejího potrestání, popřípadě trest zmírnit nebo zkrátit. Trest nebo vina nebudiž připomínána, vzpomínána, proto amnestie.
Hromadnou amnestii udělil prezident Havel po svém prvním zvolení v roce 1989. Části justiční správy, respektive vězeňské správy se tehdy podařilo tuto velkorysou amnestii diskreditovat. Následovala novinářská kampaň proti Havlovi jako dlouholetému vězni, kterému na svobodu pomohlo jen ohrožení života těžkou nemocí. Uvádělo se po roce, že 7 % amnestovaných se opět do vězení dostalo. Neuvádělo se však, že byli počátkem roku 1990 z velké části v rozporu s tehdy platnými zákony a předpisy propouštěni v letním oblečení, ač byla zima, bez vyplacení povinných částek a často neměli kam jít. Hanebný vztah k hromadným amnestiím a amnestii vůbec trvá u spodní části společnosti dodnes.
Ke cti církví je třeba říci, že tehdy organizovaly účinnou pomoc a pan kardinál Tomášek vydal k ní christocentrickou výzvu v duchu Matoušova podání (25,31–46), včetně „palečkovského“ motivu, kdo je tělo Páně.
Statečné rozhodnutí prezidenta Havla byl jeho výsostný čin. Právě tak slavná omluva za krutosti předcházející nebo doprovázející odsun bývalých (do roku 1938 nebo 1939) spoluobčanů. Amnestie se týkala většiny odsouzených bez rozdílu důvodů odsouzení, ač ovšem některé rozsudky amnestii zabraňovaly. Cítil jsem v tom osobní Havlovu zkušenost z dob jeho věznění. A vzpomínku na to, s jakou neutuchající nadějí byla spoluvězni sledována různá výročí, s jakou láskou byla amnestie oslovována.
Ke škodě věci se od hromadných amnestií upustilo, ačkoliv ještě Malá československá encyklopedie z roku 1984 uvádí pod heslem amnestie jenom „hromadné udělení milosti nejvyššími ústavními orgány, obyčejně hlavou státu“. Někdy i „jinak slušní lidé“ jsou popuzováni individuální agraciací či abolicí. Dokonce i křesťané, kteří by neměli zapomínat, že jim byla odpuštěna nedozírná vina a že se jim dostalo agraciace. Ale není starokřesťanské a pravoslavné učení o apokatastázi pantón vlastně hromadnou amnestií?
Neinformovaní nebo zlí lidé mluví o tom, že jich prý bylo uděleno moc. Předposlední československý prezident Gustáv Husák udělil v roce 1987 – 3.207 milostí; v roce 1988 – 2.028; v roce 1989 – 198 milostí. Prezident Havel udělil roku 1995 – 107 milostí; 1996 – 77; v roce 1997 – 63; v roce 1998 – 72; v roce 1999 – 88; v roce 2000 – 105 a loni, v roce 2001 – 99 milostí.
Nechuť k udělení milosti pro druhé nebo neznámé lidi je „přirozená“. V nechuti je však skryta naše samospravedlnost a někdy i sklon k vášnivým rozsudkům. V Kunštátu vjel před lety podnapilý mladík na chodník na motocyklu, a na následky zranění zemřela mladá dívka. Část veřejnosti byla „hluboce přesvědčena“, že má dostat trest smrti. Podobná pokleslost právního vědomí a vášnivá samospravedlnost se skrývá i za dnešními posudky individuálních milostí našeho prezidenta.
Ať nám tedy zůstane udílení amnestie výzvou k hlubšímu pochopení vztahu viny a trestu; ať opět přijde doba plošných, „hromadných“ amnestií, které by nám připomínaly kosmickou amnestii vyhlášenou křížem a vítězstvím Ježíše Krista, toho vězně odsouzeného lidským soudem k trestu smrti ukřižováním. A pamatujte na vězně, jako byste byli uvězněni s nimi! (Žd 13,3)