(vzpomínky na závěr života Jana Masaryka)
V souvislosti s nedávno znovuotevřenou debatou o smrti Jana Masaryka uveřejňujeme dva texty – vzpomínku Jarmily Letovské na setkání s J. Masarykem z ledna 1948 (sepsanou v r. 1998) a záznam vzpomínky Harryho Payna, který byl bezprostředním svědkem rychle se měnících verzí Masarykova úmrtí.
Začátek března každoročně vzbuzuje vzpomínky na historická výročí – narození T. G. Masaryka 7. 3. 1850, přepadení Hitlerem 15. 3. 1939, předtím 14. 3. proklamace Slobodného Slovenského štátu – a mezitím historicky nejčerstvější výročí smrti Jana Masaryka.
Letos – při 50. výročí převzetí státní moci komunistickým vedením a následného úmrtí J. Masaryka – bylo všude kritického rozebírání opravdu hodně. Obzvlášť dvoudílný televizní film o životě i smrti Jana Masaryka i uvažování jeho tajemníka Dr. Suma, stejně jako rozprava v rozhlasovém Radiofóru s psychiatrickým hodnocením možnosti či nepravděpodobnosti sebevraždy z úst prof. MUDr. Cyrila Höschla jistě každého posluchače velmi zaujaly.
Teprve po shlédnutí a poslechu těchto nejrůznějších hodnocení jsem se odhodlala předat dál své nepatrné, avšak autentické svědectví, které jsem po celých 50 let sdělovala jen svým opravdu nejbližším:
Od r. 1945 jsem byla ve výboru Spolku posluchačů filosofie. Po několika měsících práce při vytváření organizace v poválečné atmosféře jsem zjistila, že převaze politicky semknutých komunistů nemohu názorově čelit jako nepolitický jedinec, vstoupila jsem tedy do strany národně socialistické. (Pro své „hříšné“ postoje jsem byla hned na jaře 1948 ze studia distancována.)
Na podzim 1947 (po odmítnutí Marshallova plánu a podzimním připravovaném atentátu na Jana Masaryka, odhaleném doc. Krajinou) jsem se dostala do přípravného výboru vysokoškolské sekce Společnosti pro podporu Spojených národů. Sešlo se nás tam tehdy jen asi 10 (později možná 20), posluchači z různých fakult, bez ohledu na stranickou příslušnost, vesměs mladí lidé, kteří si dobře rozuměli a chtěli ze všech sil přispět k vytvoření seskupení všech demokratických sil světa – tehdy jsme to pojímali i jako protiváhu socialistického Mezinárodního svazu mládeže, jehož festival se konal předtím v létě zde v Praze.
V čele československé pobočky Společnosti pro podporu Spojených národů byl Jan Masaryk. Ten pozval všechny členy přípravných výborů – tedy i nás mladé – na recepci do Černínského paláce na 25. leden 1948 u příležitosti návštěvy generálního tajemníka OSN pana Trygve Lie, který měl toho dne přijet do naší republiky.
Scházeli jsme se asi hodinu před předpokládaným příletem hlavy OSN: nad schodištěm, kudy jsme přicházeli, nás již očekával pan ministr. Zarazil nás, aby nás ještě před vstupem do sálů jako hostitel uvítal. Vypadal velice ustaraně a ztrhaně. Oslovil nás s velkou, ale nesmírně vážnou srdečností a omlouval se, že nás musí zklamat, že host, kvůli kterému se scházíme, nepřijde. Přišla zpráva z Frankfurtu, že letadlo, kterým měl letět, nevzlétlo pro hustou mlhu. „Víte, mlhy jsou nad celou Evropou – a bude záležet jen na nás, jestli a jak si z nich pomůžeme.“
Pak byl uvolněn přístup do místnosti, kde se recepce i přes neúčast pana Trygve Lie konala. Sál, kde byly prostřeny stoly, se hned zaplnil „dospělými“, tedy oficiálními členy Společnosti, kteří se společensky oslovovali a užívali podávaného pohoštění plnými doušky. Jan Masaryk krátce ze slušnosti tímto sálem prošel, ale s nikým se moc nezdržoval. Co nejdřív vyhledal někoho z mladých a vzkázal po něm, že by rád poznal nás studenty, abychom přešli do zvláštního salonku, trochu stranou od místnosti, kde byla recepční hostina. Blízko vchodu, kam jsme mířili, postávaly u jakési zdi (či sloupu?) dvě štíhlé ženy, velmi intelektuálně vypadající. Vypadaly stejně stísněně, až zoufale, jako Jan Masaryk sám. Pan ministr se s nimi dost dlouho bavil, odvedl je někam stranou a i pak, když došel za námi do zmíněného salonku, se ještě k nim párkrát vrátil. Zřejmě nepatřily k pozvaným českým členům výboru Společnosti. (Podle pozdějších úvah jsem se domnívala, že možná jedna z nich byla paní Davenportová.?)
Jan Masaryk se posadil mezi námi a hned na začátku vysvětloval, proč si nás vzal stranou: „Věřím ve vás mladé. Vy můžete ještě mnohé udělat, s těmi starými se počítat nedá.“ Během toho večera byl každou chvilku odvoláván do vedlejší místnosti k telefonu, bylo na něm vidět značnou nervozitu a napjaté očekávání přicházejících zpráv. Pokaždé se od telefonu vracel velmi rozrušen, ale snažil se ovládat a přes velkou únavu a ustaranost hovořil s námi přátelsky a byl ochoten odpovídat na všechny naše otázky. Vysvětloval, že zůstane věrný našemu lidu, že jej neopustí. Nato se ho jeden z kolegů (mám dojen, že to byl Jindra Kučera, předseda lidových akademiků, po r. 1948 emigroval a v USA přednášel českou literaturu jako profesor na kterési americké univerzitě) zeptal: „A co byste, pane ministře, dělal, kdyby se zde dostali k moci komunisté?“ „V takovém případě bych tu nezůstal ani okamžik. SBALIL BYCH SVÝCH PĚT ŠVESTEK A NEBYL BYCH TU ANI HODINU!“ odpověděl ministr.
Do místnosti, kde jsme byli shromážděni my mladí, se postupem večera vkrádali i někteří nám naprosto neznámí lidé z místnosti, kde se konala recepce. Postávali a poslouchali, nepamatuji se, zda někdo z nich se nějak slovně účastnil naší debaty. Jisté je, že přístup do Černínského paláce měl tehdy každý, snad na nějaké pozvání obou – tehdy přípravných – výborů, ovšem do nich se dostal každý, kdo projevil vůli spolupracovat, bez jakéhokoliv prověřování. Tudíž i do naší debatní místnosti mohl přijít prakticky kdokoli, my jsme se znali z předchozích vlastně jen několika schůzí, ale přece alespoň kolegové ze stejných fakult se znali lépe. Pochybuji, že ti „dospělí“ se znali dobře. Je skoro pravděpodobné, že onen Masarykův výrok o sebrání pěti švestek někdo „úspěšně“ přenesl dál.
Odcházeli jsme rozrušeni a hluboce sklíčeni. Mnozí už tehdy začali uvažovat o nutnosti emigrace, kdyby bylo potřeba pracovat „venku“ pro obhájení československé demokracie. Po tomto večeru jsem proto nikdy nepochybovala o věrohodnosti pozdější „Klingerovy verze“ o připraveném odletu Jana Masaryka.
Těchto pár zlomků vzpomínek zaznamenávám jen jako kusé, ale přesto myslím, že dost závažné svědectví, pouhé zrníčko do velkého souboru skutečných dokladů týkajících se smrti Jana Masaryka.
Jarmila Letovská (psáno v březnu 1998)
Harry Payne: O smrti Jana Masaryka
V roce 1948 jsem strávil únor a březen jako ležící pacient v nemocnici Pod Petřínem. Byl jsem na tzv. „biskupském“ pokoji na konci jednoho křídla budovy. Byla to pětilůžková rohová místnost se dvěma okny. Šéfem chirurgie byl primář MUDr. Zdeněk Vahala. Na pokoji byli pacienti většinou dlouhodobě hospitalizovaní.
Jedním z pacientů byl dr. Kostiuk, přednosta odboru na ministerstvu zahraničních věcí, tedy přímý podřízený ministra Jana Masaryka.
Dalším pacientem byl spisovatel Ivan Olbracht (vlastním jménem Kamil Zeman), který byl v té době přednostou odboru na ministerstvu informací, tedy přímý podřízený ministra Václava Kopeckého, člena ÚV KSČ. Za Ivanem Olbrachtem přicházel denně v dopoledních hodinách s poštou z ministerstva jeho osobní tajemník, nedostudovaný medik Benda.
Jak tomu obvykle bývá, hovořilo se o všem možném, přirozeně hodně o nemocech, a v té době pochopitelně o politice. Politické debaty na našem pokoji byly často velmi ostré, názory a projevy Ivana Olbrachta byly diametrálně odlišné od ostatních. Sledovali jsme všichni zprávy v novinách a rozhlas po drátě. Při studentských demonstracích v Nerudově ulici došlo ke zraněním několika studentů. Tehdejší úřední zpráva v novinách uváděla, že esenbáci zatarasili ulici a stříleli do vzduchu a že ke zraněním studentů došlo odraženými kulkami. Setkal jsem se s jedním studentem, který měl hladký průstřel nohou – nemohlo jít o odraženou kulku. Říkal, že jeho zranění ošetřoval velmi necitlivým a krutým způsobem asistent primáře MUDr. Lhotka. Ten jako člen strany oslovoval Olbrachta „soudruhu“ a tykal mu. Později se Lhotka stal profesorem.
Ráno a dopoledne po noci, v níž ztratil život Jan Masaryk, nikdo v nemocnici nic nevěděl. S výjimkou MUC. Bendy, který přicházel za Olbrachtem, nebyly dopolední návštěvy povoleny. Toho dne pronikla za dr. Kostiukem ještě před hlavní visitou jeho manželka, která jinak přicházela odpoledne, vzrušeně s ním šeptem hovořila a rychle odešla. Po jejím odchodu nám všem na pokoji dr. Kostiuk řekl, že mu manželka právě sdělila, že podle telefonické zprávy jeho kolegy z ministerstva, který volal k němu do bytu, je Jan Masaryk mrtev. A že se hovoří o tom, že si vzal sám život.
Olbracht na tuto zprávu reagoval asi takto: „Masaryk? Proč Masaryk by si bral život? Vždyť Masaryk šel přeci s námi. Počkejte, až přijde můj tajemník, pošlu ho přímo za ministrem, aby mně po něm poslal hned správnou informaci.“ Benda přišel jako obvykle. Po jeho odchodu nám Olbracht řekl, že Benda jde za Kopeckým a přijde zpátky s informací od něho.
Asi po půl až třičtvrtihodině přijel znovu Benda a hovořil polohlasně s Olbrachtem. Když odešel, řekl nám Olbracht:
– „Tak, mám informaci od ministra informací Kopeckého. Bohužel je smutná pravda, že Jan Masaryk je mrtev. Nebyla to ale sebevražda, vidíte jak neodpovědně se dělá šeptanda, byla to mrtvice.“
Kolem poledne se z ampliónu rozhlasu po drátě ozvaly tóny smuteční hudby. Následovala zpráva, že ministr Masaryk spáchal sebevraždu…
Od té chvíle s námi už spisovatel Ivan Olbracht nepromluvil ani slovo, ani o Masarykovi, ani o politice.
redigoval syn Petr P. Payne