Rozhovor s Laurensem Hogebrinkem o zkušenostech a naději pro církev v Evropě
Laurens Hogebrink byl do listopadu 2001 představitelem nizozemských Sjednocujících se protestantských církví (Samen op weg kerken), kde vedl oddělení pro Evropu a Severní Ameriku. Předtím byl sekretářem Rady pro církev a společnost Nizozemské reformované církve (Nederlandse Hervormde Kerk – NHK, člen zmíněného uskupení). Od 70. let působil v nizozemském mírovém hnutí, především v Mezicírkevní mírové radě (Interkerkelijke Vredesberaad – IKV). Začátkem 80. let sepsal koncept odmítavého prohlášení církevního synodu k novému jadernému vyzbrojování. V 90. letech stál při vzniku dalších synodních prohlášení k otázkám Evropy.
Uvnitř nizozemského mírového hnutí zastával názor, že je třeba udržovat kontakty jak s oficiálními, tak i s nezávislými mírovými iniciativami a skupinami pro obranu lidských práv v bývalém východním bloku, přičemž důraz kladl stále víc na ty druhé. Po pádu berlínské zdi organizoval řadu seminářů věnovaných otázce, jak se mají církve Východu a Západu vyrovnat s dědictvím studené války.
Můžete nejprve povědět, kde se vlastně v Nizozemcích vzal zájem o komunistické Československo?
Poměrně výrazný zájem nizozemských křesťanů o křesťany v komunistickém Československu má víc důvodů. V první řadě to byly zkušenosti lidí, kteří se za druhé světové války účastnili odboje. Boj proti totalitnímu systému musel pokračovat, i když to byl režim jiného zabarvení. Zde je nutno zmínit Hebe Kohlbrugge, která se po válce navíc angažovala za Nizozemskou reformovanou církev v usmíření s německými církvemi. Dále též bylo třeba, vzhledem k zablokované situaci v Evropě, vést dialog mezi křesťanstvím a marxismem. To bylo až do pražských událostí roku 1968 progresivní stanovisko. Ovšem ti, kdo v tom pokračovali i poté, ztratili kontakt s během událostí v Evropě. Za třetí, jednotlivci v Nizozemí cítili potřebu vyjádřit solidaritu s křesťany v obtížných podmínkách. Tak vznikla řada sborových kontaktů. A konečně, nizozemské mírové hnutí Mezicírkevní mírová rada (IKV) a Pax Christi Nizozemí prosazovaly názor, že otázky odzbrojení je třeba chápat v souvislosti s demokracií a lidskými právy. Proto byl navázán kontakt s Chartou 77, což mělo pro nizozemské mírové hnutí zásadní význam. Během demonstrace proti rozmístění raket středního doletu v listopadu 1981 v Amsterodamu, které se účastnilo 400 tisíc lidí, přečetl tajemník IKV Jan Faber čerstvě vydané prohlášení Charty 77 o nedělitelnosti míru a lidských práv.
Prošly tyto důrazy nějakou proměnou po pádu železné opony?
Po roce 1989 prodělaly církevní vztahy výraznou změnu. Západ a Východ už nebyly rozdělené. Bylo třeba znova zdůvodnit existenci sborových kontaktů. To nebylo a není snadné, ale naštěstí řada kontaktů přetrvává; dělám si ovšem starosti, jak to půjde dál. Už brzy po roce 1989 se ukázalo, že přínos mírových hnutí a iniciativ je pro dodržování lidských práv velmi důležitý. Později se však některé skupiny ve střední a východní Evropě vydaly cestou nacionalismu, což ovšem bylo v některých případech pochopitelné.
Jiné skupiny se soustředily na vytvoření struktury pro dialog o nových problémech, například v bývalé Jugoslávii nebo na Kavkazsku. Zápas o občanskou společnost započal již v 80. letech a po převratu roku 1989 pokračoval v nových podmínkách.
Znal jste a znáte dobře ekumenickou situaci. Jak vnímala ekumenická grémia důrazy, které byly nosné pro váš zápas o sdílení s křesťany za železnou oponou?
Již v dobách studené války jsme v církvích i ekumenickém hnutí dělali značně kontroverzní věci. Vedení církví nemělo mnoho pochopení pro typ práce, jakou dělala Hebe Kohlbrugge a její přátelé anebo my v mírovém hnutí. Na mezinárodní ekumenické úrovni nebyla taková práce vůbec možná. Tam platilo, že jakmile byl někdo ve východním bloku politicky exkomunikován kvůli svému angažmá ve věci lidských práv, octl se i v ekumenické klatbě. A to byla největší chyba, které se ekumenické hnutí během studené války dopustilo.
Církve v Evropě (s výjimkou NDR) povážlivě pomalu reagovaly na změny, s kterými přišel Gorbačov. Synod Nizozemské reformované církve tehdy vydal pokyn k sepsání studie o vývoji v Evropě, a tak když konečně padla Zeď, byla tato církev poněkud lépe připravena. Sepsáním těchto textů jsem byl pověřen já, protože jsem tenkrát byl sekretářem Rady pro církev a společnost (synodní stanovisko Verlorene Jahre? [Ztracená léta?] lze ještě objednat). Kromě toho jsem byl členem přípravného výboru ekumenického shromáždění v Basileji roku 1989. Pokusil jsem se tehdy otevřít diskusi o Evropě, zvláště pak o ekumenické exkomunikaci aktivistů za lidská práva v zemích střední a východní Evropy. Bylo nutné jasně vyjádřit, že nemohouli se našeho setkání účastnit, je to proto, že jim brání úřady, a ne proto, že by je církve nepozvaly. Nebyla z toho však úspěšná story. Pozvat disidenty po evangelické linii se ukázalo jako nemožné. Na seznam přednášejících se sice podařilo zařadit mladého aktivistu Solidarity, ale jeho vlastní biskup to zamítl. Nakonec byl po víc než složitém jednání jediným oficiálně pozvaným disidentem Václav Malý. To bylo poprvé. (Že režim jeho příjezd nepovolí, bylo jasné dopředu). Byl to určitý pokrok, ale měl jsem za to, že s velmi hubeným výsledkem. Vždyť měsíc poté byli v polských volbách odstaveni komunisté!
Církve na Západě jsou stejně jako jejich partneři na Východě součástí ekumenického problému z minulosti. Proto jsme se i my – jako západní církve – museli zabývat otázkami minulosti. Nechtěli jsme to všechno přenechat například církvi v NDR, kde se velmi rychle ukázalo, v jak velkém rozsahu infiltrovala Stasi do církví, a muselo se tedy něco stát.
To vedlo k organizaci Berlínských seminářů. První se konal roku 1993 a týkal se otázky, jak církve ve střední a východní Evropě reflektují minulost. V roce 1995 téma znělo západní církve a ekumenické hnutí a jejich reflexe minulosti. Roku 1997 přišla na přetřes otázka, co to všechno znamená pro naši představu o církvích v Evropě. A roku 2000 jsme se soustředili na mechanismy fungující v ekumenickém hnutí za studené války. Příští rok se budeme věnovat otázce, jak bylo ekumenické hnutí jako celek (včetně Jihu) postiženo čtyřicetiletým souběhem studené války a působení Světové rady církví.
Berlínské semináře začaly vlastně jako hnutí zdola. V naší vedoucí skupině byli Joachim Garstecki, Ludwig Mehlhorn (oba z bývalé NDR) a Zoltan Balog (z Maďarska), které jsem znal již z 80. let. Pozvání jsme rozeslali především osobnostem, nikoli představitelům církví. Překvapilo mě, že na rozdíl od NDR neměli zájem lidé ze Západního Německa. Ani v Česku nebylo snadné najít zájemce; patrně si tu ještě nemysleli, že je to tak důležité. Možná že nakousnout tuhle problematika by bývalo příliš brzy: česká církev je malá a všichni se tu navzájem znají. Reakcí západních církví jsem byl zklamán. Zaujaly stejnou pozici jako Evropská unie a další západoevropské organizace: obraťme list a nepřemýšlejme už o tom, co bylo; východní Evropa se stejně přizpůsobí nám, našim evropským strukturám.
Od počátku jsme se snažili zapojit do tohoto procesu různé ekumenické organizace jako Světovou radu církví, Světový svaz reformovaných církví, Federaci luterských církví i Konferenci evropských církví. Nejevily však přílišný zájem. Výjimkou byl Konrad Raiser, nový generální tajemník SRC, který ale neměl podporu ústředního výboru, a to i proto, že součástí problémů byla řada církevních představitelů. Výsledky Berlínských seminářů zůstávaly téměř bez ohlasu. A navíc, přednost měly finanční problémy a reorganizace SRC. Docela mě udivila i jejich reakce na seznamy účastníků našich seminářů: neznali skoro nikoho!
Situace se ovšem změnila, jakmile vešlo ve známost, že se německý církevní historik Gerhard Bezier chystá vydat knihu o SRC za studené války. Bezier už předtím napsal značně jednostrannou knihu, kde tlačil církve v NDR do defenzívy a obhajoval západoněmeckou církev. Západním církvím tak umožnil adresovat Východu mnoho výčitek – často pokryteckých. Konrad Raiser proto chtěl převzít iniciativu a uspořádal v Mülheimu konferenci, která byla zpočátku zaměřená výrazně defenzívně. Naštěstí tam byl přítomen například Alfréd Kocáb, který referoval o svých zkušenostech. Na konferenci převládala tendence sebeospravedlňování, a takto se v diskusi nedá pokračovat. Jde totiž právě o analýzu oněch mechanismů, tak abychom se poučili pro budoucnost.
Kromě toho se poslední dobou začalo několik mladých badatelů zaobírat archivními materiály. Jejich předností je, že mají od problému historický odstup. Proto jsou jejich aktivity, studie a konference velmi inspirativní.
Mají církevní postoje z doby studené války nějaké společné kořeny – např podle konfesí, společenské situace (menšinové či většinové, tradiční či méně tradiční postavení ve společnosti)?
Těžko určit nějakou souvislost mezi konfesním pozadím různých církví v Evropě a jejich postojem ke komunismu. Obecně lze říci, že tři velké evropské církevní tradice – římskokatolická, protestantská a pravoslavná – se navzájem liší z hlediska svého vztahu k Evropě a Evropské unii. To souvisí s jejich sebeporozuměním, eklesiologií. Existuje paralela mezi jejich názorem na Evropu a názorem na jejich vlastní postavení ve společnosti.
Pokusíteli se však z toho vyvodit nějaké pravidlo, jak se církve chovaly během studené války, narazíte vzápětí na bezpočet výjimek. Očekávali bychom – vzhledem k pravoslavnému motivu symfonie, tj. souladu církve a státu –, že se pravoslavné církve budou konformovat s komunismem. Jenže současně vidíme, jak velice tyto církve za komunistického režimu trpěly. Kromě toho se musíme ptát, jaké byly k případné kolaboraci důvody. Lidé, se kterými jsem v těchto úvahách zajedno, často obhajují biskupy, o jejichž spolupráci s KGB není pochyb, a argumentují přitom, že tak jednali z lásky k církvi.
Pokud byly církve v menšině, jako například luteráni v Polsku ve vztahu ke katolické většině (mimochodem, zrovna jako protestanté na dnešní Kubě), využil toho totalitní režim, aby menšinu privilegoval. V takové situaci fungoval i další mechanismus – směrování ekumenických aktivit nikoli proti státu, ale proti většinové církvi.
Je také třeba objasnit další otázku: proč někteří výrazní odpůrci totalitního nacistického režimu nezaujali stejný postoj proti totalitnímu komunistickému režimu. Někteří křesťané se zhlédli v komunistickém ideálu sociální spravedlnosti. Proč ale tolerovali totalitní charakter komunistické ideologie? I SRC málo kritizovala totalitarismus, ale trápila se protikladem SeverJih. Jih považoval Východ za spojence v odporu proti západnímu kolonialismu, takže pro otázku lidských práv na Východě již nezbývalo místo.
Co vás nyní, po všech zmíněných zkušenostech, motivuje k dalšímu ekumenickému usilování?
V 80. letech jsem neměl mnoho kontaktů s východoevropskými disidenty. V IKV jsme měli práci rozdělenou tak, že cestovali jiní (hlavně do ČSSR a Polska). Já byl předsedou komise pro mezinárodní politiku. Tuto práci dělám proto, že jsem hluboce přesvědčen o potřebě ekumeny v Evropě. Ekumenické hnutí vzniklo ze zkušenosti s ekonomickou krizí a válkou v první polovině 20. století. Společně žít a pracovat – to je jediný způsob, jak přežít v Evropě i v ostatním světě. A církve v tom mají jít příkladem. Ekumenické ideály získaly svůj pravý obsah v nacistických koncentračních táborech, kde lidé zjistili, že přes rozdíly ve víře sdílejí stejné starosti a trápení. Na to pak po válce navazovali. Jistě, dodnes je tu mnoho napětí, například kvůli menšinám. Stačí připomenout trianonskou smlouvu. A když pak vidíte, že slovo „ekumena“ se během studené války stalo nadávkou a ekumenické organizace nejsou prostoupeny snahou o nový počátek, nutí vás to k tomu, abyste se sami pokusili něčím přispět.
V čem má tedy pro vás a podle vás ekumena význam?
Odhlédnemeli od všech chyb, které se v ekumenickém hnutí staly, zůstává jeho velký význam v tom, že jsme se naučili dívat očima druhého, například očima člověka, který musel trpět pro své přesvědčení. Já sám jsem k ekumeně s východní Evropou značně kritický, ale tohle je pro mě osobně opravdu důležité a byl jsem tím velmi obohacen. Jednou v Portoriku jsem se účastnil konference o chudobě. Kdosi tam vyprávěl o dětech v Brazílii či Kolumbii, které žijí na ulici a spí v krabicích. Jedna mladá kazatelka z NDR se mě zeptala, jestli to tak opravdu je. Já jsem o tom věděl, a tak jsem přisvědčil. Ona se na to rozplakala. Jistě, četla o tom doma. O takových věcech se v NDR psávalo v novinách, jenže tomu nikdo nevěřil, protože tam přece byly vždycky samé lži. Pro mě to byl důkaz potřeby ekumeny: aby ses učil pravdu, je třeba se setkávat.
Konference v Soulu roku 1990, věnovaná konciliárnímu procesu, pro mě ovšem byla největším zklamáním ekumeny. Konala se několik měsíců po pamětihodném roce 1989, který skončil popravou Ceauşeska. Čekal jsem, že na konferenci zavládne sváteční atmosféra, lidé přece svrhli jho útlaku. Jenže v Soulu to spíš vypadalo jako truchlohra. Třetí svět ztratil alternativu ke kapitalismu. Bývalý východní blok byl ještě stále zastupován starými strukturami a představitelé Západu nevěděli, co s tím. Nechápal jsem, jak je možné, že SRC vůbec nejásá: vždyť obyčejní lidé nenásilným způsobem změnili běh dějin!
Dějiny východní Evropy se teď musí stát i evropskými dějinami. Na Západě se na ně pořád ještě díváme jako na něco cizího – jako by to byla jenom vaše věc. Teologicky tu můžeme vést paralelu s tím, jak byla reflektována druhá světová válka. Tehdy vznikla teologie „po Osvětimi“. K podobné reflexi musíme nyní přikročit, abychom dospěli k teologii „po Gulagu“. To nesmí být jen východoevropská záležitost. Musí to být teologická reflexe, do které je angažovaná celá Evropa. O evropské jednotě a evropské ekumeně lze hovořit teprve tehdy, budeli utrpení za komunismu součástí našich společných dějin.
Otázky kladli Peter C. A. Morée a Tomáš Trusina