Kritické zhodnocení návrhu zákona o shromažďování přinesl Martin Škop z Ekologického právního servisu. Obsáhlou analýzu uzavírá: „Za předložením návrhu lze tušit populistickou snahu zalíbit se okázalým úsilím o zvýšení bezpečnosti na ulicích. … Paradoxní je, že normu podstatně omezující právo shromažďovací předkládá strana, která sama na shromážděních vyrostla. (LtN 9/02)
… Navykli jsme si totiž vnímat jako násilí jen narušení pořádku. Podobně když správa Národního parku terorizuje Šumavu holosečemi v první zóně, vadí tento ekoteror jen lesu a hrstce aktivistů. Když se tito aktivisté postaví proti teroru a připoutají se ke stromům, vadí to všem spořádaným občanům. Ordnung muß sein. Lidé, kteří brání přírodu proti násilí, se snadno dají opuncovat jako „ekoteroristé“, protože po letech totality si tato společnost cení spořádanosti víc než spravedlnosti. (Erazim Kohák, Temný teror, zelený mír, Veronica 1/2002)
„Jeden bratr mi vyprávěl, že v nějaké církvi promítali instruktážní film Strategie probuzení. Vzpomněl si prý na Husovice, že se tam o nic nesnažíme, a stále nás přibývá … Když jsem vydýchal formulaci, že se o nic nesnažíme, proměnil se ten bratr v holubici a v zobáku nesl zelenou snítku…“ (místní farář při sborovém shromáždění)